Zoufalý Václav Klaus tepe z posledního do skvělého herce Zdeňka Svěráka

Bývalý prezident prokázal, že i v pokročilém věku nedokáže kvůli svému zarputilému zviditelňování upustit od provokativních a často přehnaně ostrých výroků.

Ovšem tentokrát zašel samolibý politik příliš daleko. Ve chvíli, kdy se pustil do herce Zdeňka Svěráka, učinil krok, který lze shrnout jako zcela hloupý. Ovšem nikoliv ve smyslu naivním, ale nemorálním, což ostatně vyplývá z oné pro něj tak typické plánované vypočítavosti. Upoutat na sebe pozornost za každou cenu, byť se bude jednat a sebenesmyslnější argument. Označit v dnešní době, tak skvělého herce a slušného člověka za „symbol komunistického režimu“, který z něj profitoval, považuji už za vrchol arogance, zejména vychází-li z úst tak nečistých. Abych to ujasnil. Klaus totiž reagoval na Svěrákovo vystoupení na protivládní demonstraci, kde herec kritizoval současnou politiku vlády Andreje Babiše a varoval před ohrožením nezávislosti médií. Svěrák jako vždy přednesl vše srozumitelně, nadhledem a typickou lidskostí, která mu byla vždy blízká. Naproti tomu, Klausovo krasořečnění nikdy nemělo žádný lesk a pokud dnes ještě někoho nadchne, tak se jedná druh zaostalých zoufalců. Paradoxem je, že ve společnosti se hloupost stále stává cennou komoditou, která poskytuje snadný způsob, jak získat pozornost a zviditelnění. A není divu, že se toto Klausovi daří po celou dobu jeho působení. I fakt, že se stal prezidentem takový člověk, který přinášel lidem většinou politickou pachuť je udivující.

Fenomenální herec Zdeněk Svěrák si za desetiletí své kariéry získal důvěru a obdiv diváků nejen humorem, ale i schopností pojmenovat problémy bez zbytečné agrese, což Klaus ostatně nikdy neuměl. Svěrákova životní historie je přitom dobře známá a není bez kontroverzí. Ano, byl členem komunistické strany a po roce 1968 z ní vystoupil a později litoval podpisu Anticharty, který tehdy vysvětloval obavami o existenci svého divadla. Nesmíme taky zapomínat, když se některé aspekty toliko účelově zdůrazňují, že například v 80. letech byl ve straně přibližně každý sedmý dospělý člověk. V jeho případě nejde o minulost bezchybnou, ale o příběh člověka, který se dokázal vůči své minulosti postavit čelem, což kontrastuje s Klausovou kritikou, jež působí o to ostřeji, že vychází od politika, jehož jméno je dlouhodobě spojováno s kontroverzními rozhodnutími, samolibostí a arogancí. Nemluvě o tom, že jako hlavní architekt kupónové privatizace obhajoval Viktora Koženého, který v ní způsobil miliardové škody. Klaus ho hájil tvrzením, že v Česku nikoho neokradl a že podobných podnikatelů bylo potřeba více, což mimo jiné komicky uváděl ve svých přednáškách i profesor František Koukolík. Ostatně i bývalý prezident Miloš Zeman se o této skutečnosti v médiích zmiňoval. Za tento hanebný postoj přitom Klaus nikdy nenesl politickou ani právní odpovědnost. U části veřejnosti tento ješitný politik vyvolává rozčarování než respekt, který si tak vynucuje. Rozdíl mezi těmito lidmi už nemůže být větší. Zatímco si jeden získal srdce národa skvělým ztvárněním filmových a divadelních rolí, nadhledem a schopností spojovat, tak druhý svým přístupem, politickými výroky a konfrontačním stylem komunikace vyvolával spíše rozdělení a hořkost. Klausova kritika tak ve výsledku vypovídá více o něm samotném, tedy o jeho neustále potřebě být ve středu dění, jak ubohé.