Rozdíl mezi nacismem a fašismem

Přesto, že se obě ideologie distancují od liberalismu a demokracie, jsou v některých ohledech přeci jen rozdílné. Není však složité částečně jejich rozpoznatelné distinkce zprůhlednit.

Tak tedy stručně, jinak to v omezeném prostoru skutečně nejde. Nicméně čtenář bude sám při čtení tohoto článku rozdíly postupně extrahovat. Nacismus, tedy národní socialismus je krajně vymezená pravicová totalitní ideologie a fašismus radikální forma autoritativního nacionalismu.

Začněme původem, který se v obou případech datuje ve století dvacátém.  První se ve světě proslavil italský fašismus, a to v roce 1919. Tehdy Mussolini založil organizaci Fasci di Combattimento, což byly tzv. „Bojové svazky“. Po dvou letech se organizace přeměnila na Partio Nazionale Fascista - fašistickou stranu. Nacismus ho následoval ve své rázné síle v roce 1933, kdy se Hitler v Německu ujal oficiálně moci. Oba naštěstí měli pád v roce 1945. Ačkoliv z historického aspektu se jednalo o kratičké období, dokázali způsobit značnou újmu nejen humánním hodnotám, které lidstvo hromadilo po celá staletí, ale i nevyčíslitelným materiálním škodám a předně ukrutné bolesti a smrti milionů lidí. Společným rysem obou ideologií byla mimo jiné nenávist ke komunismu a kapitalistickému ekonomickému systému. Samozřejmě nelze opomenou rozmach nacionalismu, který byl hlavním impulsem a silou. V každé takové společnosti, kde se nacionalismus rozšíří natolik, že kolem sebe kulturně sociální odlišnost vymezí na jeho okraj, směřuje k bezohlednému a nehumánnímu jednání - chorobná lidská přirozenost. Hrozné pomyšlení, že se tak na světě děje stále a v různých obdobích se po planetě šíří jako mor. Extrémní národovectví dřív či později totiž vyžírá lidskou důstojnost a především rozum, který určuje stupeň lidské vyspělosti.

V mnoha analýzách se dočteme, že definovat samotný nacionalismus je velmi složitý úkol, protože v dějinách prošel mnoha geografickými oblastmi a údobím. Proto se k obecné evaluaci dnes dostává rozmanitého materiálu a vzájemně se od jednotlivých zemí odlišuje. Je pravda, že existuje několik koncepcí, které se vzájemně tyto ideologie diferencují jen v detailech, proto ve své podstatě sebou nesou shodné znaky směřující k pravicové diktatuře. Obě ideologie se rozhodně vyznačovaly kultem vůdce – Hitler, Mussolini. Dalšími znaky bylo násilí, odpor k demokracii a již zmíněného komunismu.

Přejděme opatrně a beze spěchu k „rozdílům“. Tak například u italského fašismu byl korporativismus na rozdíl od toho v nacistickém Německu aplikován v rozdílných prioritách a přístupech. Zatímco jedním z cílů fašistického korporativismu bylo upevnění vztahu dělníků se zaměstnavateli, tak ten nacistický se domáhal naprostého podřízení rasových potřeb. A nyní se dostáváme v rozkrytí jedné odlišnosti - rasově čistá společnost. I když fašismus stál na základech nacionalismu, zpočátku neodmítal jiné národnosti, na rozdíl od nacismu, který čistotu německé rasy dokonce implementoval do zákona -Norimberské zákony.

Mussolini byl však  Hitlerem na konci třicátých let minulého století natolik ovlivněn, že během druhé světové války deportoval Židy do věznic a koncentračních táborů, nikdy však do vyhlazovacích táborů. Nikoliv snaha italského diktátora vyjmout z masakrů lidí, ani záměr eufemismu v souvislosti nacistických továren smrti, nýbrž poukázání na další, nikoliv nepatrnou distinkci. Nacismus lze do jisté míry definovat jako určitou formu fašismu, ale je nutné od něj separovat onen německý koncept rasové nadřazenosti.

Další povšimnutí, které nepovažuji za marginální záležitost je rozdílná architektura. Hitler vnímal všechny styly včetně zavedeného italského modernismu zamítavě, spíše podporoval neoklasicismus – Třetí říše. Italský fašismus byl a dodnes je vnímán zvenčí onou hřejivou italskou romantikou, kulturou a architekturou. Oproti tomu nacistická architektura svým monumentálním stavitelstvím působila dost chladně i přesto, že hledali náměty z antiky i neoklasické architektury.

Každá ideologie měla sice odlišný kolorit, ovšem jedna i druhá se pevně shodovala v rysech autoritativního principu vlády s vyhraněným nacionalismem, kolektivním vlastnictvím ekonomiky a kultem jednoho vůdce.