Romové v roce 1968 při okupaci zapálili ruský tank, byl to akt odvahy tvrdí Jiří Horáček

Šéf Národního ústavu duševního zdraví a vedoucí výzkumného centra prof. MUDr. Jiří Horáček, Ph.D., FCMA zavzpomínal ve své knize, jak byl svědkem romské odvahy při invazi sovětských vojsk v Československu.

Vše započalo posloucháním rádia v autě, když jsem v rámci pauzy natáčecího dne mé neteře pro jednu reklamu v Praze poslouchal Český rozhlas. Moderátor Michael Rozsypal se tehdy v rozhovoru otázal pozvaného hosta, profesora Jiřího Horáčka, zda si pamatuje, kdy si poprvé uvědomil existenci sebe sama, když se zabývá konceptem vědomí. Profesor odpověděl, že jeho nejstarší vzpomínky pocházejí z roku 1968. Uvedl, že ho tehdy jako malého kluka vzal otec „na ramena“ a šel mu ukázat, co se děje venku. V ten den projížděly ulicemi sovětské tanky a budoucí velikán na lidskou duši byl dětským, ve vědomí ničím nezahlceným, přímým svědkem prudké události, v níž romští kluci sehrávali hlavní roli akčních hrdinů. Před jeho zraky Romové polévali silnice benzinem, až se jim nakonec podařilo sovětský tank zapálit.

Neváhal jsem a po příchodu domů jsem začal vše ověřovat přes Google i s pomocí AI. Jeden i druhý o odvaze romských chlapců při sovětské invazi v Ostrově nevěděl nic, naopak. AI mě dokonce nabádala, že se patrně jedná o omyl a že nepůjde o romské chlapce, a tudíž jsem možná zaměnil to či ono. Byl jsem naprosto konsternovaný, a to doslova. Jak nedostatečným obzorem internetu, tak i přemírou umělovostí AI. A tak jsem opakovaně poslouchal rozhovor Českého rozhlasu a na vlastní uši ujišťoval onu skutečnost o romských chlapcích, jak zapálili tank. A nejen to, posléze jsem na YouTube dokonce viděl i obrazový materiál. Nedalo mi to a napsal jsem e-mail přímo profesorovi. K mému překvapení přišla milá odpověď hned následující den a skutečnost o odvaze romských chlapců sám potvrdil.

Mimochodem, tato zmínka o odvaze Romů při sovětské invazi, jak jsem později zjistil, byla zaznamenána již o několik let dříve v knize Vědomí a realita od Jiřího Horáčka a známé moderátorky Daniely Drtinové. V této knize se v rozhovoru odkryla pro mnohé možná nepatrná, ale pro mě neuvěřitelně emočně silná skutečnost. Když se v rozhovoru paní Drtinová ptá profesora, zda si pamatuje na první moment, kdy si jako dítě uvědomil sám sebe, je v knize přímo uvedeno následující:

„Děkuji, to je hezká otázka. Pamatuju si na něj. Bylo to přesně 21. srpna 1968, byly mi dva roky a bydleli jsme v Ostrově nad Ohří. Můj otec se, stejně jako mnoho dalších, z pražského jara velmi radoval. V tragický den 21. srpna si mě posadil na ramena a trochu nezodpovědně se mnou vyšel do ulic. Ukazoval mi přijíždějící sovětské tanky a řekl: ‚Jiříčku, uvidíš, jak se píší dějiny.‘ Mé první vzpomínky proto zahrnují obrovské řvoucí tanky, podivně neutrální a prázdné výrazy sovětských vojáků a všudypřítomný zápach nafty. Nejsilnější vzpomínka se pak týká skupiny statečných rozdováděných romských chlapců, kteří v ten den představovali hlavní akční složku ostrovské rezistence proti okupantům. Tito mladíci vylévali z kanystrů benzín na silnici a snažili se tankům zapálit přídatné nádrže. Je běžné, že naše nejstarší vzpomínky se týkají emočně silných událostí,“ ukončil tuto část profesor Horáček. Nyní chápu, že to pro Jiřího Horáčka musela být ohromující událost, která se mu hluboce vepsala do paměti.

O odvaze a nezlomném odporu vůči sovětské invazi z roku 1968 se o Romech historické dokumenty téměř vůbec nezmiňují. Přitom mezi prvními oběťmi byl i jednadvacetiletý Rom Bartoloměj Horváth z Košic, tehdy stavební dělník, který se odvážně postavil proti okupantům a lopatou odsekával z tanku periskopy, bohužel byl sovětským vojákem zastřelen. Dokonce ani na řadě pamětních desek v rámci těchto událostí nebylo jeho jméno uvedeno. Až po mnoha letech, což je pro českou společnost ostuda, si jeho jméno připomínáme na několika pietních místech, včetně pomníku obětem okupace v Praze.