Rasismus v ČR – bludný kruh

Stačí k tomu, abych byl rasista, vnímat Židy jako lichváře, Cikány jako zloděje, Černochy jako otroky nebo Imigranty jako teroristy? 

Rozhodně NE, pokud své myšlenky neuvádím do praxe. Determinovat rasismus je vskutku úkol spletitý, víc než by si člověk na první pohled řekl. Hlavním důvodem je složitost a citlivost poměrně komplexního námětu. Vhodnější by bylo rozvést ho souborně, na to však v jednom článku není času ani prostoru. Rasismus se opírá o nehumánní teorii nadřazenosti, která směřuje k nenávisti lidí určitých ras a svým projevem odlišné utlačuje. Nejedná se tedy pouze o akt fyzického útoku, ale i o verbální napadání či podněcování druhých. Naopak institucionální rasismus je forma latentního charakteru a do života obětí přináší nemalé těžkosti.

Přesuňme se nyní do praxe. Kdo neměl leč třeba nepatrnou „negativní“ zkušenost s lidmi odlišné barvy pleti či rasy, myšleno ze strany bílého i černého. Nikterak tím nesnižuji rozhořčení mnohých občanů nad životním stylem nepřizpůsobivých občanů a oběti či skupiny lidí, jenž jsou terčem nacisticky smýšlejících osob. Bílý, černí, potažmo Evropané, ovšem pojmy jako je rasismus či xenofobie užívají dnes tak často, že se vlastně nakonec znehodnocuje jeho význam a běžně se dnes ztrácíme v tom co je a není předmětem skutečného rasismu. Tento výraz se slovně i písemně všemi pády skloňuje tak často, že pokud dojde ke střetu mezi rozdílnými skupinami obyvatel o rasismu se hovoří téměř automaticky. Střet černé a bílé nemusí přeci zákonitě znamenat rasismus.

Pohlédneme-li na tento problém optikou tisku, pak dnes stačí skutečně velmi málo a rasistou se stane téměř kdokoliv a kdekoliv. Skutečně z pohledu chaotické prezentace, je každý člověk dnes svým způsobem rasista? Nikoliv, není to pravda. Myslet si něco nepěkného, byť z rasových důvodu vůči barvou pleti, rasou či kulturou odlišného člověka na základě předchozích negativních zkušeností je přirozené. Je-li však takový jedinec kvůli svému rasovému rozdílu slovně či fyzicky napaden, pak vzniká v takové situaci  ze strany oběti přirozená ostražitost a rozum mu velí, že před tímto jedincem či skupinou lidí, musí být pro příště velmi pozorný. Není také divu, že často zaujímá někdy silně obrannou formu a tyto pocity přenáší „a priori“ na další členy jeho národnostní skupiny, do níž spadá. Vždyť taková obrana je správná a z pohledu společenského řadu nutnosti. Kdybychom se nebránili a ignorovali takovou potřebu, podporovali bychom bezvládí, nenávist a násilí. Ovšem ona obrana musí mít své hranice a právo v těchto směrech být dosažitelné. Musí se v tomto ohledu volit pouze morální, etické a právní prostředky.

Pokud někdo hajluje, má být obviněn a souzen, jeli někdo někým napaden, má ho stihnout stejný proces a pokud se někdo neumí chovat, ruší noční klid nebo svým nad míru nepřijatelným chováním obtěžuje okolí má konat policie a úřady. Český právní řád na vše pamatuje a to v dostatečné míře. Právní definice rasismu sice neexistuje, ovšem v  legislativních dokumentech se o ní lze opřít.  Zejména v trestním zákoníku či vyhlášek ministerstev a mezinárodních deklarací. Pokud se problematický stav nemění, je problém v jeho vymahatelnosti. Jsou-li ovšem takového posudku pověřeni lidé, kteří hodnotí společenské skupiny podle rasového žebříčku, pak se problém nejenže neřeší, nýbrž prohlubuje a uzavírá do bludného kruhu.

Rasismus by nemělo být sdělení, jak se dnes v evropské společnosti děje, nýbrž označení. Vše za předpokladu, že motiv je předmětem protiprávního jednání. Vidět za každým konfliktem rasismus je buď neznalost samotné terminologie, nebo účelovou obranou. Stejně tak se může jednat o neopodstatněné volání, které tvoří pouze záminku k vyvolání rasového konfliktu. Proto se musí k tomuto problému přistupovat se vší pečlivostí a objektivností.

Pokud se jedinec či skupina lidí řídí pouze pudy a svým vrozeným nutkáním potlačují rozum a lidskou etiku, pak se rasismus obnažuje v celé své podobě. Morální hodnoty, vycházející z lidství zabraňuji ve vyspělé společnosti rasismu v jeho zakotvení a dalšímu šíření. Pohromou pro každou společnost je stav, kdy se lidé samotní stanou živnou půdou pro jeho šíření. Hovořit o rasismu jako o virusu je sporné. Víme však, že se dokáže stejně intenzivně šířit, pokud je prostředí zasažené socioekonomickými problémy. Berme však na zřetel, že v každé společnosti jsou rozumní a vzdělaní lidé. Ti však někdy nejsou zárukou jistoty. Nacismus není zrovna tím nejšťastnějším příkladem, splňuje však nejlépe mnohé příčiny totální ztráty kontroly. Neděsme se tohoto příkladu, stalo se to z historického hlediska nedávno a Němci byli považování za skvost kultury a vzdělání ve světě.

Žádná společnost se nemůže rasismu zbavit nadobro. USA je toho příhodným příkladem. Afroamerická část obyvatel prošla ve Spojených státech od dob otrokářství složitým procesem a přesto se v současnosti po relativním klidu začínají rasové konflikty kumulovat – predikuji dle podivného vývoje, že nepokoje v tomto ohledu ještě budou USA zažívat rušné chvíle.

Dříve jsem bohužel neimplikoval ve svém postoji a individuálním stanovisku v dostatečné míře určitou dekadenci a nepřizpůsobivost některých skupin obyvatel. Nikdy však nebyl hlavním činitelem mého hodnocení. I když se od té doby ledacos změnilo, stále se držím pravidla: nečiň druhému to, co nechceš, aby činili tobě. Doufám, že jednoduchá, správná a spravedlivá filozofie, ovšem v praxi pro všechny, možná těžko aplikovatelná instalace.  Leč se v každé společnosti, nejen v té české více či méně rasismus objevuje, nesmíme ho přehlížet či dokonce svou netečností podporovat. Je třeba také naplno hovořit o tom, že mezi námi žije mnoho morálně založených lidí, kteří jsou hlavním pilířem vyspělosti české společnosti a udržují tak rovnováhu.