O americké „gilotině“, české malosti a evropské bezradnosti

Rozhovor s bývalým moderátorem České televize, který byl před téměř třiceti lety první romskou osobností, která prorazila nezbořitelnou zeď Veřejnoprávních médií.

Ondřej Giňa ml. 2024 (foto: Václav Miko)

Ondřej Giňa ml. nejprve pracoval jako reportér Českého rozhlasu 1 Radiožurnál a posléze také jako redaktor a moderátor zpravodajství České televize. Prošel si nejednou krizí v pracovním i osobním životě. Přesto si zachoval neotřelý pohled na dění doma i ve světě. Jak sám říká: „moje názory jsou s mainstreamem neslučitelné“. V dnešním rozhovoru s Ondřejem Giňou ml., se dotkneme různých témat. Názor nechť si každý čtenář udělá sám.

Ondřeji, jak vzpomínáš na začátky svého působení v České televizi?

Víš, chtěl bych nejdříve říci, že Českou televizi jsem měl rád. Už nemám. To jen na úvod. Práci v ČT jsem nevnímal jako práci, ale koníček. Zajímalo mně vše, co souvisí s přípravou a výrobou zpravodajství, tzn. od nápadu po realizaci příspěvku. Vždy jsem chtěl dosáhnout co největší vypovídající hodnoty v kombinaci obrazu a slova. Je to dřina. Málokdo si uvědomuje, že zpravodajský příspěvek ve stopáži 1:10 ve výjimečných případech 1:40 vám zabere celý den. Ale to vše k té práci patří. Shon, nervy, stres, tisíce cigaret, hektolitry kávy. Bylo to živé, tvůrčí, inspirující a krásné.

Začínal si jako moderátor ranních zpráv, pak Večerníku a nakonec přišla hlavní zpravodajská relace Události. Co to pro Tebe znamenalo? Jak si to vnímal?

Že se dostanu na pozici moderátora hlavní zpravodajské relace mně nikdy nenapadlo. V konkurzním řízení jsme na tento post byli dva. Já a kolega Josef Maršál. Bylo to napínavé, protože nikdo z nás nevěděl, jak to dopadne. Nedělal jsem si iluze. Výběrová komise složená z různých odborníků se nakonec rozhodla pro mě. Nepočítal jsem s tím, o to víc jsem byl překvapený. Zajímavé pro mě bylo, že veřejnost reagovala velmi pozitivně navzdory tomu, jak negativně společnost Romy vnímá. Samozřejmě se objevovaly i opačné názory. Většinou šlo o těžce frustrující a mentálně zaostalé jedince nechápající fakt, že svět je barevný. Takové reakce jsem nikdy neřešil. Člověk musí pochopit tragický úděl takového jedince. K jeho postižení totiž došlo už při početí a s jeho růstem pokračovalo dál v rodině. Pachateli byli rodiče k nimž se později přidala škola i společnost. Obrazně řečeno „Pepíčka“ zformovali k obrazu svému. Výsledek? Výstavní a unikátní aniticikanista jako řemen. Že mu bylo ublíženo na celý život si ani neuvědomuje.

Už si nepamatuji přesně, ale v médiích se objevil článek s titulkem „Velká popularita za málo peněz“. O co přesně šlo?

Když jsem se objevil na obrazovce České televize spustil se mediální kolotoč. Domácí i zahraniční noviny, časopisy, jiné televizní stanice se přetahovaly, kdo se mnou udělá rozhovor jako první. Bylo to velmi hektické a náročné období. Daň z popularity byla ztráta anonymity. To mi vadilo nejvíce. Celkově to bylo velmi vyčerpávající. Řekl jsem si dost, a začal rozhovory odmítat. Z hlediska marketingu jsem byl pro Českou televizi „hvězdou“. V obchodním žargonu „komoditou“ něco jako zlatá cihla na burze. O mně a České televizi se psalo v mnoha prestižních denících a časopisech. Od Japonska, Evropy po USA včetně prestižního časopisu New York Time. Česká televize se díky mně dostala do popředí zájmů světových médií. Přesto, můj plat moderátora nikdy nedosahoval stejné výše, kterou měli moji kolegové. Možná ani z poloviny, ale chápu to. V době mého působení měla ČT tak „chatrný“ rozpočet, že musela někde veřejnoprávně ušetřit. Právě na tento výrazný nepoměr některá média upozorňovala. K nápravě nikdy nedošlo. Hold, dvojí metr je dvojí metr - „zvýšil bych koncesionářské poplatky na 600 korun měsíčně, aby moderátoři finančně nestrádali a měli alespoň na tlačenku s cibulí“.

Později si z České televize odešel. Měl si nějaký konkrétní důvod? Čemu si se věnoval po odchodu z ČT.

Z Prahy jsem zamířil do krajské redakce v Plzni, takže jsem se věnoval regionálnímu zpravodajství ze Západních Čech. Ta práce mně zpočátku velmi bavila a naplňovala. Někdy jsem si naivně myslel, že některé věci se mohou díky reportážím zlepšit ve prospěch občana. Krutý omyl! Jako parlamentní zpravodaj ČRO1 jsem poznal, jak ve skutečnosti funguje politika na nejvyšší úrovni. Člověku se někdy chtělo zvracet. Na stejné úrovni a principech fungovala i politika na místní úrovni. A zase se mi chtělo zvracet. Jestli Poslanecká sněmovna, Senát, Městský nebo Krajský úřad bylo to stejné. Člověk poznal křiváctví, podrazy, boj o moc a postavení, kde ve skutečnosti o obyčejné lidi a jejich starosti a problémy vůbec nešlo. Myslím, že je to pořád stejné. Jen se změnila doba a figurky na šachovnici. Po nějakém čase jsem pociťoval syndrom vyhoření a obrovskou únavu. Už nemám co nabídnout říkal jsem si. V okamžiku, kdy se z novinařiny stane pouhá rutina je čas, aby se člověk zamyslel a zvážil své setrvání. Nastal čas na změnu a tak jsem po dvanácti letech z České televize odešel do zahraničí. Shodou okolností také na dalších dvanáct let. Bylo to mé období největší svobody.

Vyrůstal si v rodině, která byla velmi aktivní v boji za občanská práva Romů. Jaký vliv na tebe měl tvůj otec?

Odpovím trochu ze široka, aby to pro čtenáře bylo srozumitelné. Občanský aktivismus a angažovanost ve zlepšení postavení Romů ve společnosti se v naší rodině táhne napříč generacemi. Už můj pradědeček, který pocházel ze středostavovské rodiny se tomuto tématu věnoval v období Rakousko-Uherska. Podle dnešních měřítek by to byl podnikatel. Měl vlastní kovářskou dílnu. Ta jako jediná v okolí zajišťovala výrobu zemědělského nářadí a opravy strojů pro zemědělce a sedláky v přilehlých obcích. Postavený vlastní dům, k tomu hospodářství a polnosti. V podstatě dobře situovaná rodina, která se nemusela nijak starat o potřeby druhých. Díky svému postavení, pracovitosti, smyslu pro pořádek a důvěře si ho místní lidé zvolili starostou. Pokud měl kdokoliv nějaký problém, tak Andriš (vlastním jménem Andrej) jak mu říkali, problém vyřešil. V tomto období to vše začalo. Řekl bych, že zde byl položen základní kámen. Syn mého pradědečka Andrej Giňa se stal lékařem, spisovatelem, překladatelem, prvním autorem romsko-českého slovníku a v komunistické éře jedním ze zakladatelů Svazu Romů-Cikánů v tehdejším Československu. Základní podstatou jejich aktivismu i práce mého otce spočívala v tom, že si uvědomovali, jak výrazné rozdíly panují v postavení Romů ve společnosti. Všichni bojovali o právo na sebeurčení a usilovali o změny. Celá ta historie na mně samozřejmě měla obrovský vliv. Stejně tak práce mého otce. Díky jeho houževnatosti vznikl v době komunismu romský disent tajně spolupracující s romskými aktivisty a organizacemi v zahraničí. Už v roce 1982 byly díky němu položeny základy pro vznik romské politické strany, ke které došlo po roce 1989. Všechny tyto dějinné aktivity rodícího se romského hnutí se často odehrávaly u nás doma. Byl jsem svědkem nesčetných mnohahodinových diskuzí o tématech, kterým jsem jako dítě nerozuměl. Teprve o mnoho let později jsem pochopil o čem všechny ty diskuze byly. Zanechalo to na mne velký vliv a samozřejmě na mnoho témat mám svůj vlastní názor. S mnohými můj Otec nesouhlasí a tvrdí, že jsou příliš radikální. Ale to už je jiný příběh.

Jaký je tvůj názor na aktuální postavení Romů v České republice?

Romové žádné postavení ve společnosti nemají! Změnila se doba, podmínky, lidé, politická situace, ale postavení Romů je stále postavením mimo hru. Jsou to občané druhé kategorie. Jejich postavení ve společnosti se nemůže změnit, dokud se nezmění majorita! A ta se změnit nechce! Toto je klíčové téma a musíme ho pro lepší pochopení vnímat v historickém kontextu. Romové přišli na toto území ve 13.století, dnes máme 21.století. Mezi letopočty 1300 až 2025 je díra hluboká 700 let. Těch 700 let pro nás představuje ze strany společnosti brutální a systematické pronásledování, upalování, vraždění na potkání, věšení žen a dětí, holokaust, komunistickou perzekuci. Na rozdíl od majority, která v těch 700 letech procházela zcela jiným vývojem, kdy děti chodily do škol, učily se pracovat na polích, starat se o domácí zvířata a domácnost, chodila do kostela a učila se, že Ježíš měl „blond vlasy a modré oči“ naše děti byly zabíjeny šlechtici pro zábavu, sedláky ze strachu a obyčejnými lidmi z pohrdání a nenávisti. Takže naším jediným přítelem částečně byl les a těžce dostupná místa v přírodě. My jsme se museli skrývat a přežít den a noc. A dnes nám společnost říká: „Vy jste tací, musíte se přizpůsobit, Vy jste zvířata, do plynu s Vámi, Chovejte se slušně, pracujte, nemějte tolik dětí, táhněte“. Tak o jakém postavení ve společnosti tady hovoříme?

Nyní odbočím. Zajímal by mne tvůj pohled na současné dění ve světě a válku na Ukrajině. V USA nastoupil do úřadu Donald Trump. Jak vnímáš současnou politiku USA, Evropy a potažmo České republiky?

My žádnou zahraniční politiku nemáme. Ta persona s infantilní tváří v Černínském paláci, je spíš poslušná loutka. Divím se, že ještě nevyskočil z okna nebo si někde v tichém koutku nepodřezal žíly. Rituálně by to měla udělat celá naše vláda v čele s neschopným premiérem. Válka na Ukrajině? Ta nás stála 232 miliard. A světe div se není to naše válka! Všichni, ale svorně říkají že je. Proč to říkají? Protože se to hodí, je to žádoucí a zbrojovkám a oligarchům rostou kšefty, vlastně zisky. Válka je totiž výnosný byznys. Masám, tedy nám obyčejným lidem se vsugeroval fakt, že Rusko a Vladimir Putin je masový vrah, válečný zločinec, agresor atd. Cílenou propagandou se velkému množství lidí vnutila tato údajná „pravda“. Vzpomínám si na bývalého amerického prezidenta George Bushe ml. který nutně potřeboval po 11.září svého nepřítele. Neměl ho. Proto si vyrobil Saddáma Husajna. Dnem i nocí nás TV, rozhlas a tisk informovaly, že Saddám Husajn má laboratoře. Ve velkém vyrábí chemické a biologické zbraně. Saddám, chce zničit celý svět. Co se stalo? Začala zbytečná válka. Trvala 8 let a zemřelo při ní víc jak půl milionů Iráčanů. Zničila se infrastruktura, v rozvrácené zemi se instalovala loutková vláda, „terorismus“ skončil, protože Saddám Husajn byl oběšen. Nic z toho, co se nám říkalo nebyla PRAVDA! Byla to sprostá lež, která po desetiletích vyšla najevo. S Ruskem a Vladimirem Putinem je to stejné. Konflikt by nikdy nezačal, pokud by nebyly porušeny všechny Západem dohodnuté garance a záruky bezpečnosti. Vladimir Putin byl do konfliktu vtažen. Neměl na výběr. Dnes vychází pravda najevo. Jsem si jistý, že pokud by byl i nadále prezidentem nemohoucí J. Biden, vedlo by to ke Třetí světové válce.

Jak vnímáš postoje České republiky v této otázce.

Naše vláda, politologové, všemožní poradci „renomovaní odborníci, komentátoři, média a novináři obecně, se chovají jako malé vystrašené dítě, kterému rodiče říkají, že když nepůjdeš spát přijde bubák a sežere tě. K tomu přidejte všechny ty spolky a iniciativy na podporu Ukrajiny i různé šílence na sociálních sítích brojících proti Rusku a máte v hlavě takový zmatek, že nevíte jestli je ráno nebo večer. Oni jsou výrobci dezinformací. Ti všichni do nás každý den hustí lži a protiruskou propagandu. Řekl bych, že Češi navíc trpí postraumatickou stresovou situací. Stále se ještě nevyrovnali s rokem 1968. Odtud pramení jejich antirusismus. Čeští politici nikdy neměli svůj názor. Ve skutečnosti jen papouškují šílenosti, které zaznívají od jiných evropských státníků. Česko nikdy nebylo a nebude lídrem v zahraniční politice. Není sebevědomé jako např. Maďarsko nebo Slovensko, přesto že dobře vědí, jaké bylo pozadí celého konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou. Vyčkávací taktika. Počkáme co řeknou ostatní a podle toho budeme jednat. Kdyby se ukázalo, že zítra získá vedoucí postavení ve světě Čína, jsem si jistý, že mnozí politici by se nezdráhali tvrdit, že jejich pra pra pra praodiče měli čínské předky.

Hovořil si o evropském pokrytectví a účelové slepotě ve dvou probíhajících konfliktech na Ukrajině a Gaze.

Válka ať se odehrává kdekoliv je tragédií, protože největšími obětmi jsou vždy obyčejní lidé. Nijak nechci snižovat utrpení lidí na Ukrajině, ale s válkou v Gaze se to nedá srovnat. Za tichého přihlížení Evropy a celého světa zahájil Izrael totální vyhlazovací válku proti Palestincům. Leteckými údery cíleně zničil nejen domovy obyčejných lidí, ale i základní infrastrukturu. Útočil na nemocnice, školy, obchody i veřejné budovy. To vše pod záminkou, že se v daných objektech údajně skrývají členové Hamásu. Válečný zločinec Benjamin Netanjahu a jeho kabinet proměnil Gazu v pískoviště. Nemluvě o masakrech páchaných IDF na civilním obyvatelstvu. Před zraky celého světa se na Blízkém východě a v přímém přenosu odehrává genocida jednoho národa. Odhaduje se, že do současné chvíle bylo zmasakrováno přes 70.000 tisíc Palestinců převážně žen, dětí a starců. Téměř 2 miliony obyvatel muselo uprchnout ze svých domovů. Ti se tísní v provizorních táborech, kde jsou pod neustálými útoky izraelské armády. Pokud je nezabije kulka nebo letecká puma, pak zcela jistě podmínky, ve kterých žijí. Nemají pitnou vodu, potraviny ani léky. Infekční choroby jako úplavice, tyfus, cholera a hladomor si vybírají každý den své oběti. Židé záměrně blokují dodávky humanitární pomoci a tvrdí, že je to proto, že v dodávkách mohou být zbraně pro Hamás. Přes 60% území Palestiny je zcela zlikvidováno, jedním slovem genocida. Že by se Putin dopouštěl něčeho podobného na Ukrajině jsem opravdu nezaznamenal. A jaké pomoci se dostalo Palestincům ze strany Západu? Kolik zbraní a nábojů s ochuzeným uranem obdrželi Palestinci? Nebo granátů, pěchotních min, houfnic a stíhaček, aby se mohli proti agresorovi účinně bránit? Nula. Vidíme jen tragické záběry palestinských žen, které v slzách a zoufalství zdvihají své mrtvé děti a kojence k nebesům. Na jedné straně kolektivní Západ, ke kterému se hrdě hlásí náš neschopný premiér, podporuje Ukrajinu a dodává ji zbraně v miliardách. Na druhé straně se kromě Irska, Španělska a Norska Palestinců nikdo nezastal. Tyto země vyzvaly Izrael k příměří a zastavení bojů. Mezinárodnímu společenství navrhovali přijetí rezoluce o dvoustátním řešení jako jediné možné cesty k udržitelnému míru. Nestalo se vůbec nic. Tyto země pro svůj návrh nezískaly potřebnou podporu a navíc Izrael spustil obvyklou a obehranou písničku o antisemitismu. Toho se všichni bojí jako čert kříže. Tak si jako Západ kolektivně počkáme na konečně řešení Palestinské otázky.

Jak vidíš změnu v americké administrativě. Do Bílého domu se opět vrátil Donald Trump.

Donald Trump je gilotina. V posledních pár dnech dekapitoval téměř všechny evropské lídry. Před jeho nástupem do funkce byli všichni spokojeni. Omílali všechny ty otřepané fráze o udržitelnosti, přátelství na věčné časy, zeleném údělu. Přitom navštěvovali honosné recepce. Popíjeli vybraná vína, jedli speciality z mořských plodů a cpali se lahůdkami. Kromě toho si létali po světě a svá poselství nebo spíše stupidní vize, šířili na všech možných úrovních, konferencích a jednáních. K tomu všemu připočítejte královský plat, v noci klidný spánek a růžové sny. No, není život krásný? Jen se podívejte jak nám hezky přibral europoslanec Saša Kejhák Vondra, má se dobře chlapec. Za těch pár vystoupení a kejhání v duchu „neotřesitelného pravičáka“ to přeci stojí. A nyní si představte, že do tohoto vysněného, slastného, poklidného a bezstarostného života politiků vtrhne Donald Trump. Představí novou vizi, politickou strategii i nové geopolitické uspořádání. Téměř okamžitě mění vztahy a postoje k jednotlivým zemím i celé Evropě. Bez okolků a natvrdo. Gilotina odjištěna a spuštěna. „Hlavy mnoha politiků byly na podlaze jednacího sálu v Mnichově“. Jeden z nich pohled na „masakr“ nevydržel a rozplakal se. Přesto, že mám k americkému prezidentovi řadu výtek, Donald Trump má mé sympatie. Jako jediný politik hovoří o nutnosti míru na Ukrajině. Evropští lídři ve své stupidnosti, která se jim později vymstí, trvají na válce a pokračují ve lživé propagandě vůči Rusku a Vladimiru Putinovi. I Donald Trump při nedávné tiskovce v Bílem domě za přítomnosti Zelenského zdůraznil, že konflikt nezačal Putin. Prezident D.Trump výrazně přehodnotil svůj postoj vůči konfliktu na Ukrajině i samotnému Zelenskému. Jinými slovy. Zelenský je muž přes palubu. V podstatě to znamená, že Ukrajina se už nemůže spoléhat na vojenskou pomoc USA. Domnívám se, že nyní naberou věci kolem konfliktu rychlý spád a Trump bude chtít s ruským prezidentem dojednat mír co nejdříve. Otázkou je, jak se zachová „proválečná“ Evropa. Ta neustále hovoří o tom, že se Putinovi nedá věřit a když znovu nezaútočí na Ukrajinu napadne Pobaltí a Polsko. Prostě jen nehorázné lži, které mají ospravedlnit potřebu války ve snaze porazit Rusko.

Zmatená Evropa a její lídři jsou v šoku. Rozpadá se Severoatlantická aliance a podle mně k rozpadu nakročila i Evropská unie. Momentálně neexistuje žádný koncept na řešení této evropské krize. Určité věci, jak by se Evropa mohla postavit na nohy nastínil ve své zprávě italský ekonom Mario Draghi. Jenže rozhádaná Evropská Unie nalézá konsenzus jen velmi zřídka. Přetrvává zkostnatělost, přebujelá, zbytečná a komplikovaná byrokracie namísto toho, aby se řešila společná ekonomika Evropy. Musíme si uvědomit, že přehodnocení postojů USA vůči Evropě sebou přinese velké ekonomické problémy. To se netýká jen zavedení cel. Evropu už teď opouštějí firmy pro které se kvůli vzrůstajícím nákladům nevyplácí v nich nadále zůstávat. Tento trend bude pokračovat. Nestabilní ekonomická situace v Evropě se zákonitě dotkne i jednotlivých zemí. Pokud se k nim přidá zhoršující se životní úroveň obyvatel, vzrůstající nezaměstnanost, má Evropa zaděláno na obrovský problém.

Prvotním úkolem amerického prezidenta v zahraniční politice bude nyní snaha o dosažení míru na Ukrajině. Jak už bylo řečeno, z bezpečnostního hlediska ho Evropa moc zajímat nebude. Ekonomická spolupráce ano jen za předpokladu, že to bude výhodné pro USA. Jinak nic. Pokud říkám, že Donald Trump je gilotina s ostrou čepelí a Vy nevíte kdy spadne, měl by se po vyřešení nejpalčivějších zahraničních problémů stejným způsobem zaměřit na domácí politiku. Mnozí jeho voliči do něj vložili svoji důvěru s tím, že se jejich životní poměry zlepší. Představoval pro ně změnu. Pokud se přestane řídit svým heslem: Amerika na prvním místě, může se stát, že pod gilotinou skončí sám.

Na závěr našeho povídání chceš čtenářům něco vzkázat?

Určitě, moc rád. Nechci poučovat. Na rozdíl od zvířat dokážeme myslet, uvažovat a svobodně se rozhodovat. Nejsme ovce ani skot. Nemáme na zádech chundelatou srst. Nepotřebujeme, aby nám někdo ukazoval kam máme jít, co máme dělat nebo co máme říkat. Jsme svobodní, my se sami svobodně rozhodneme co chceme. Za pár měsíců u nás proběhnou volby do Poslanecké sněmovny. Já chci osobně svým hlasem vypráskat tu neschopnou pakáž z poslaneckých lavic ! Co chcete Vy?