Milan Kundera konfident? Tohle Češi slyšet nechtějí

Obsáhlá monografie Milana Kundery od česko-amerického spisovatele Jana Nováka rozkrývá bizarnosti a neblahou historii světoznámého autora.

Byť Kunderovi bezesporu přísluší uznání spisovatelských kvalit, stejně tak mu náleží i temná minulost, která mnohé nedávno zaskočila. Jan Novák v knize „Kundera: Český život a doba“ tvrdí, že spisovatel byl v mládí členem komunistické strany, a že se podílel na udáních, což vedlo k perzekuci několika osob. O co v knize šlo? Milan Kundera v roce 1950 nahlásil Státní bezpečnosti pobyt Miroslava Dvořáčka, bývalého západního agenta, který se vrátil do Československa jako tzv. „agent chodec“. Kundera jakoukoliv účast na udání opakovaně popřel a tvrdil, že Dvořáčka vůbec neznal. Dnes víme, že o tom existují dokumenty, které tuto skutečnost dokazují. Tyto závěry vyvolaly u české veřejnosti značné znepokojení. Novák ve své knize vychází z archivních materiálů, včetně odposlechů Státní bezpečnosti. Například uvádí, že Kundera měl v té době milostné poměry, které byly monitorovány StB, a že se snažil mystifikovat své okolí ohledně svého chování. Dnes sice můžeme eufemisticky říct, že se jednalo o hříchy mládí česko-francouzského spisovatele, nicméně podle Nováka se jednalo o komunistického veršotepce glorifikujícího Julia Fučíka. Z rozsáhlé monografie se také dozvíme, že Kundera si již ve 24 letech v padesátých letech zajistil přes svého kamaráda pochvalné hodnocení svého díla v tisku. V období, kdy seniorita ve spisovatelských kruzích hrála významnou roli, to byl pro mladého začátečníka počin vskutku bravurní. Kunderovo narativ je podle Nováka vcelku jasný. Byl schopným literátem, a stejně tak zdatným manipulátorem. V roce 1963 obdržel Kundera Státní cenu Klementa Gottwalda za drama „Majitelé klíčů“. Později ho komunisté zakázali, a to byl také hnacím motorem čtenářského zájmu doma i v zahraničí. Kritika českých historických postav je u nás obecně těžko akceptována. Češi si vždy o svých osobnostech budovali až utkvělou představu, že jsou nejlepší na světě a často se jim pak pevné hodnocení nakonec docela zbortilo. Někteří si kladou otázku, zda je možné zůstat věrný autorovi, který z lidského hlediska zklamal. To už je závažné a nikterak snadné téma, jenž by si zasloužilo samostatný článek. Pocit zklamání z Milana Kundery může být také důsledkem širšího kulturního a historického kontextu. Češi čelí takovým vztahům z minulosti velmi obtížně, až jakýmsi sebemrskačstvím. Pokud by se jednalo o kohokoliv jiného, snad méně či vůbec neznámého člověka, čecháčkovství by bylo záhy potvrzeno, jednalo by se o nechutného konfidenta. Ale na našeho Kunderu? to určitě NE! Raději ne, no možná ano, ale...

Tak něco málo z této monografie. Jeho první láska byla Monika Gajdošová, přesvědčená stalinistka, která měla vlivné přátele. Přes tento románek si Kundera otevřel dveře k vlivným lidem a těžil z těchto kontaktů. Psal jí milostné dopisy, které možná obsahovaly určitou zvrácenost nebo něco, co si Kundera rozhodně nepřál, aby se lidé někdy dozvěděli. Proto, když Monika Gajdošová v roce 1998 zemřela, Kundera vyslal svého kamaráda režiséra Antonína Kachlíka, aby na Slovensku pátral po těchto dopisech a získal je stůj co stůj. Velmi blízko se ke Kunderovi dostal spisovatel Miloslav Šmídmajer, který telefonicky hovořil přímo s manželkou Věrou Kunderovou a ve sluchátku zřetelně slyšel, že Kundera poslouchaje jejich rozvor, dodal poznámku, že kdyby zavolal Fellini, tak by se nechal ukecat. Samozřejmě to bylo řečeno možná v legraci, ale cosi to vypovídá o jeho humoru i ctižádostivosti. Kundera zahlazoval stopy své minulosti, dokonce telefonicky obvolával své přátelé a stahoval od nich dopisy. Stejně tak si počínal v případě deníku jeho matky. Novákovi je také vyčítáno, že Kunderova díla interpretuje jako pomyslný vstup do jeho osobního života. Příkladem je jedno z Kunderových děl, kde se mladá žena (redaktorka) dostane do nepříjemné situace a přepadne ji náhle průjem, načež muže to vzrušilo natolik, že když jí viděl odbíhat na toaletu, tak si představoval, jak by jí nejraději znásilnil, zkrátka by jí něčím praštil přes obličej a zmocnil se ji. Samozřejmě, že je třeba striktně oddělovat a nepřisuzovat vše psané, jako odraz skutečné povahy autora. Jenže na určení jisté patologičnosti nemusíme u Kundery hledat v některých jeho bizarních částech psychoanalytika, snad. Kunderův až nekrofilní přístup k ženám Novák zdůvodňuje, že v jeho dílech často muže vzrušuje, když je žena ponížena. Novák se brání tím, že vychází z oficiálních zdrojů, literárního předpokladu uvažování autora a jeho korespondence. Podle něj se tento jednoduchý a v celku jasný pohled příliš komplikuje různými možnými polohy. Autor Kunderova monografie dále uvádí, že zatímco díla Kafky rozpitváváme do nejmenších maličkostí a utváříme z něj povahový rys spisovatele, tak u Kundery se vznášejí hysterické reakce.