Katolický antisemitismus

Prvopočátky antisemitismu můžeme nalézt v období Piláta Pontského, římského prefekta provincie Judea a později i ostatních částí Herodova království, které spadaly pod římskou vládu.

Historický výklad o tom, že pouze Židé byli hlavními viníky Ježíšovy smrti, je účelová teorie křesťanů, kteří obvinili židovský národ z bohovraždy. Ve skutečnosti, což podporují i nebiblické zdroje, o Kristův život neusilovali všichni Židé, ale především samotní Římané v rámci zachování pořádku. Evangelia přehlížejí silné pohnutky Piláta, který se chce zbavit buřiče, aby v římské provincii udržel pořádek. Podle řeckých a římských pramenů byl prefekt Pilát Pontský krutý a schopný vojenský správce. Tradiční výklad, že se římský prefekt nevinně ptá členů židovské rady, co má dělat s Ježíšem, a poté si nad celou záležitosti myje ruce, když členové židovské rady navrhli ukřižování, je naprosté opomíjení historické reality. Prefekt Pilát ovládal tento region téměř deset let a rozhodně si nenechal mluvit do záležitostí, které mohly otřást okupovaným územím. Krutě potlačoval jakýkoliv odpor. Samozřejmě byl diplomat, ale předně voják. Když přijel do tohoto regionu poprvé, chtěl dát najevo svou rozhodnost a ukázat pevnou ruku, aby se zalíbil svému císaři. Dnes víme z tehdejší korespondence, že na Pilátovu krutost si u císaře Tiberia stěžoval syn Heroda Velikého. Jen co se Pilát ujal úřadu prefekta, popudil Židy, když do Jeruzaléma nechal vnést římské zástavy s portrétem císaře, což byla z náboženského hlediska urážka Mojžíšova zákona. Proti tomu se Židé vzbouřili a po několika dnech obklíčili Pilátův palác. Římský prefekt tehdy podcenil sílu židovského náboženství a odhodlání bránit hodnoty svého jediného Boha. Římané měli ve všech koloniích v otázce náboženství relativní klid, protože jejich obyvatelé ke svým bohům přidali ty římské. Židé však odmítli jakéhokoliv jiného Boha než toho svého. Pilát proto tehdy vydal rozkaz vzbouřence obklíčit a nahnat jim meči strach. Ke svému překvapení byl však pokořen, když Židé padli na kolena a sami žádali smrt, než by se vzdali svého Boha. V obavě z krveprolití raději ustoupil, nechtěl podnítit vzpouru, která by byla v dané chvíli zbytečná a mohla by vyvolat nepokoje v dalších regionech. Pilát neprohrál, ale poučil se. Historici Flavius Josephus a Filón Alexandrijský líčí Piláta jako tyrana a nepřítele Židů. Nesmíme zapomínat, že Římané byli velmi krutí a v případě nutnosti své nepřátele nemilosrdně pacifikovali. Pilátův předchůdce Gratus byl spíše diplomat, který vešel ve známost tím, že často prováděl změny při jmenování velekněze, a pravděpodobně docházelo k i obrovské korupci, což mohlo být důvodem nespokojenosti Říma, a proto byl nakonec nahrazen Pilátem. Pilát zřejmě nebyl takový, jak ho popisují evangelia, tedy nerozhodný dobrodinec, který sympatizuje s Ježíšem, jenž svým kázáním ohrožuje Pilátovu správu římského impéria. Nedává to smysl a také to odporuje historickým záznamům. Římané měli k odstranění Ježíše své důvody. Pilát byl poučen předchozí zkušeností ze vzpoury Židů v Jeruzalémě, neboť před několika lety působil v Judsku, a došel patrně k závěru, že jediná cesta je tvrdá ruka. Ježíš hlásal mimo jiné, že přichází boží království. Dnes tomu rozumíme, ale tehdy to znělo velmi provokativně a Římané to vnímali jako výzvu ke vzpouře. Navíc Ježíš prohlašoval, že je mesiášem, králem Židů. To znělo jako politické prohlášení, které podkopávalo římskou vládu v Judeji. Evangelia popisuji Židy tradičně jako Istivé manipulátory, kteří se za každou cenu snaží zbavit Ježíše, a Římané jen neochotně přihlížejí, jak usilují o jeho život. Teorie o tom, že se Židé chtěli zbavit kritika cizí rukou, nalezla v historii pevné místo. Mezi Pilátem a kněžími došlo sice k určité dohodě, ale v rámci udržení autority Říma byl dán jasný pokyn potrestat každého, kdo pobuřuje lid. Tradiční křesťané vytvořili mýtus o židovské snaze zabít Krista. Farizejové byli vykreslení jako lstivé lišky, které si nenechají sebrat svou moc nějakým výmluvným pomatencem. Nebylo ale tomu tak, protože v židovské radě nepanovala plná shoda k otázce zničení Ježíše. Vzpomeňme na Nikodéma, člena židovské rady, kterého Nový zákon vykresluje jako spravedlivého farizeje, jenž se snažil Krista zachránit. Z toho lze vyvodit, že Ježíš měl i v nejvyšších řadách židovského obyvatelstva řadu příznivců. Křesťané po celá staletí přiživovali nenávist k Židům za údajné zabití Krista, která přetrvává dodnes, a to i přesto, že mimobiblické dokumenty hovoří o jasném zájmu Římanů odstranit Ježíše. Tento katolický impuls odstartoval v myslích obyčejných lidí, ,,křesťanů“, po celém světě proces, který dal vzniknout antisemitismu.