František Husák: Herec, který bořil předsudky vůči Romům

Za slávou a filmovými rolemi se skrýval výjimečně citlivý člověk, který věnoval svůj život pomoci romským dětem a získal si jejich důvěru i úctu.

Emil Kalous, František Husák. Noční host, 1960, Divadlo Petra Bezruče Ostrava. Zdroj: Fotografický fond Divadelního ústavu / NIK. Autorství: autor neznámý. (Přes veškerou snahu se nepodařilo autora dohledat. V případě, že se přihlásí, budou veškerá práva narovnána.)

František Husák patří mezi herce, jejichž tvář zná téměř každý český divák. Stačilo vyslovit jméno Ludva Homolka a lidé si okamžitě vybavili dobrosrdečného, trochu rozpačitého, ale nesmírně sympatického muže z legendární filmové trilogie. Jen málokdo však ví, že za úspěšnou hereckou kariérou se skrýval člověk s mimořádně citlivým srdcem, který dokázal opustit svět reflektorů a věnovat velkou část svého života romským dětem, jež vyrůstaly na okraji společnosti. Právě proto na něj dodnes s úctou vzpomíná mnoho Romů. Nejen jako na slavného herce, ale jako na člověka, který mezi ně přišel bez předsudků a stal se jedním z nich.

František Husák se narodil 24. května 1936 v Praze. Jeho cesta k herectví však rozhodně nebyla přímočará. Po základní škole nastoupil do hornického učiliště, později studoval na vojenské škole v Moravské Třebové. Dokonce snil o tom, že bude lékařem, ale na vysněnou medicínu přijat nebyl. Možná právě tato životní oklika rozhodla o tom, že česká kultura získala excelentního herce. Během vojenské služby začal recitovat a hrát ochotnické divadlo. Jeho talent byl nepřehlédnutelný. Na doporučení zkušenějších kolegů se přihlásil na DAMU, kde uspěl a v roce 1959 školu dokončil. Byl to začátek cesty, která z něj udělala jednu z nejvýraznějších tváří českého filmu šedesátých a sedmdesátých let.

František Husák nikdy nebyl typickým filmovým idolem. Nepatřil mezi elegány ani romantické hrdiny. Jeho síla spočívala v něčem jiném, působil naprosto přirozeně. Diváci mu věřili každé slovo. Dokázal zahrát obyčejného dělníka, souseda, otce od rodiny i člověka, který se ocitl v těžké životní situaci. Nepřehrával, nepoužíval velká gesta. Hrál tak, jako by kameru vůbec nevnímal.

Největší popularitu mu přinesla role Ludvy Homolky ve filmech Ecce homo Homolka, Hogo fogo Homolka a Homolka a tobolka. Tyto snímky dodnes patří mezi zlatý fond české kinematografie a pravidelně se vracejí na televizní obrazovky. Vedle toho zazářil například ve filmech Ostře sledované vlaky, Jáchyme, hoď ho do stroje!, Pane, vy jste vdova!, Poslední motýl, Poplach v oblacích nebo v řadě televizních inscenací. V seriálu Vlak dětství a naděje zanechal nezapomenutelný dojem. Velmi ceněná byla také jeho práce v divadle. Po studiích působil v Divadle Petra Bezruče v Ostravě a později v pražském Činoherním klubu, který tehdy patřil mezi nejlepší česká divadla.

Na rozdíl od mnoha kolegů Husák nikdy netoužil po životě celebrity. Neměl rád večírky ani společenské akce. Byl spíše tichým člověkem, který dával přednost obyčejným lidem před světem filmové slávy. V době, kdy měl rozjetou úspěšnou kariéru, překvapil všechny. Odešel z Prahy do Českého Krumlova. Mnozí si tehdy klepali na čelo. Proč opouštět velké role a divadelní scénu? Jenže František Husák cítil, že chce dělat něco, co bude mít hlubší smysl než jen další film nebo divadelní premiéru. Právě v Českém Krumlově začala jedna z nejkrásnějších kapitol jeho života. Pracoval v kulturní oblasti a věnoval se dětem. Brzy poznal romské rodiny, které tehdy často žily na okraji společnosti. Zatímco jiní kolem nich procházeli s nedůvěrou nebo předsudky, Husák v nich viděl především děti plné talentu.

Založil dramatický soubor Poforos, ve kterém pracovaly romské děti. Učil je hrát divadlo, recitovat, zpívat, vystupovat před publikem a věřit si. Nevnímal je jako problémové děti. Viděl v nich budoucí herce, zpěváky, muzikanty a především dobré lidi. S dětmi vyráběl kulisy, nacvičoval představení, organizoval volnočasové aktivity a jezdil s nimi vystupovat. Často jim věnoval svůj volný čas, aniž by za to očekával uznání nebo odměnu. Pamětníci vzpomínají, že mezi Romy nebyl jen „pan herec“, byl prostě Franta. Právě proto si získal jejich důvěru. Řada romských rodin dodnes vypráví, že byl člověkem, který nikoho neponižoval, neposuzoval podle barvy pleti ani podle toho, odkud pochází. To bylo v době, kdy se Romové často setkávali s odmítáním, mimořádně cenné. Mnozí pamětníci říkají, že jej romská komunita v Českém Krumlově přijala za svého. Nebyl návštěvníkem, stal se součástí jejich života. Lidé, kteří s ním spolupracovali, často říkali, že právě práce s dětmi mu přinášela největší radost. Nebyl přísným pedagogem a děti dokázal motivovat humorem, trpělivostí i vlastním příkladem. Věřil, že divadlo může změnit lidský život. Pro mnohé romské děti byl prvním člověkem, který jim dal pocit, že něco dokážou. A to je rozhodně větší odkaz než desítky filmových rolí. František Husák nikdy nepatřil mezi herce, kteří by svůj osobní život vystavovali médiím. O rodině a partnerském životě mluvil jen výjimečně, a proto dnes existuje jen málo spolehlivých informací. Většina jeho známých o něm hovořila jako o skromném, citlivém a někdy uzavřeném člověku.

Podzim roku 1991 přinesl obrovskou tragédii. František Husák byl brutálně napaden neznámými útočníky. Utrpěl těžká zranění hlavy a přes veškerou snahu lékařů 8. listopadu 1991 zemřel. Bylo mu pouhých 55 let. Jeho smrt zasáhla nejen divadelní a filmové kolegy, ale také mnoho obyčejných lidí. Romové byli jeho smrtí zdrceni. Brali to jako nespravedlivý osud, že jim nebylo dopřáno prožít s ním více společných let a že jim v období, kdy se mnozí Romové stále potýkali s předsudky a odmítáním, vzali člověka, který jim dával naději, důvěru a pocit přijetí. Případ se nikdy nepodařilo objasnit.

Každý národ má herce, kteří se stanou legendami díky velkým rolím. František Husák však zanechal ještě něco navíc. Zanechal vzpomínku na člověka, který dokázal rozdávat čas, energii a lidskost tam, kde to bylo nejvíce potřeba. Pro většinu diváků bude navždy Ludvou Homolkou. Pro mnoho Romů ale zůstává především člověkem, který jim podal ruku ve chvíli, kdy ji podával jen málokdo. A právě proto na něj Romové dodnes vzpomínají s láskou, úctou a vděčností. Jeho život připomíná, že opravdová velikost herce se neměří jen počtem odehraných rolí, ale také tím, kolika lidem dokázal změnit život. Ač Devleha, v překladu: „Ať tě provází Bůh“.