Adina Mandlová ve stínu nacistů

Prvorepubliková hvězda stříbrného plátna excitovala u veřejnosti svým chováním k nacistům nelibý postoj. Vysloužila si tak cejch milenky nacistů, který jí doprovázel celý život. Zde je ukázka z knihy České milenky nacistů.

V roce 1939 byla Adina Mandlová stále ve vztahu s Fredem Svítilem, když se seznámila s filmovým referentem úzce provázaným s nacistickou byrokracií Hermannem Glessgenem. Tento vztah sama Mandlová později obhajovala, že byl navázán čistě z expresívních pohnutek. Stále uváděla, že mezi nimi byl pouze citový vztah a z této známosti neměla žádný prospěch. Z dalších pramenů se můžeme dozvědět, že tímto intimním vztahem pomohla svému milenci Fredu Svítilovi, který měl problém s tiskem a vlivný nacistický úředník mohl celé věci pomoci.

Adina v tomto období prožívala svou nejvyšší popularitu a nyní více než kdy jindy inklinovala k pravicovému politickému smýšlení, měla vše, po čem toužila.  Právě v tomto prostředí přišla prvně do kontaktu s nacisty. Svítilovi honosné večírky, kam byli zváni nejen umělci a politici, ale také zmínění všemocní nacisté měly především pragmatický účel – udržet si svou pozici. Svítil však nedokázal umlčet časopis Vlajka, který ho coby položida ve svém magazínu pravidelně pranýřoval. Doufal v to, že snad Glessgen může pomoci ukončit jeho mediální pronásledování tímto antisemitským časopisem. Možná proto se Adina vedoucímu filmového referátu v oddělení kulturně-politických záležitostí Úřadu říšského protektora všemožně věnovala. Dokonce natolik snaživě, že ho pozvala jednoho večera do svého bytu, kde spolu měli milostný poměr. Sama ve svých pamětech vysvětlovala celou záležitost takto: „Jedna noc, bezvýznamná sexuální zkušenost, o níž jsem se domnívala, že může Fredovi prospět a já mu tím oplatím, co pro mne kdy v životě udělal“.

V roce 1942 se Mandlová u Miloše Havla v jeho prestižní vile na Barrandově seznámila s dalším mužem - Fritzem Oehmkem, který byl vládním radou úřadu státního ministerstva pro Čechy a Moravu, mimo jiné divadelním referentem kulturního oddělení Úřadu říšského protektora. S ním údajně intimní styk neměla, stále tvrdila, že pouze vyhověla jeho nenormálním sklonům  pasivního masochismu, a že mu pokaždé napráskala, což ji jako Češce dělalo zvlášť dobře, když může nacistovi naložit co proto.Sešli se několikrát a pokaždé uchylákovi napráskala? Proto, aby ho přinutila otevřít nacisty uzavřené Vinohradské divadlo a úředně zamaskoval Svítilův židovský původ? Proč se na Mandlovou nakonec Svítil vykašlal? A nakonec proč K. H. Frank měl takovou averzi vůči herečce, když sama tak zdůrazňovala, že s ním neměla žádný poměr ani vztah, ba dokonce, že se s ním téměř neznala? Kdoví, zda lze na tyto otázky dnes nalézt nezaujaté odpovědi.

Pravdou je fakt, že Vinohradské divadlo bylo nakonec skutečně otevřeno a svůj účel to splnilo, když se v poněkud podivných erotických hrátkách herečka jejího formátu snížila až na samý práh mravnosti – nelze předpokládat, že když ho třískala jezdeckým bičíkem, tak u toho byla oblečená. Na druhou stranu je třeba uvést, že šéf městských divadel pražských Bohuš Stejskal uvedl při jednom výslechu ohledně Vinohradského divadla, že Mandlová činila vše proto, aby v městských divadlech dostala herecké role.

Oehmke byl pro Mandlovou zprvu rozhodně potenciální partner pro intimní styk. Je nepravděpodobné, že než by se ujali k milostnému aktu, předem úchylný úředník Adinu informoval, že by bylo lepší si připravit bič. Pokud Oehmke skutečně trpěl touto zvráceností, musela být o této skutečnosti obeznámená až po jejím pevném rozhodnutí navázat milostný akt. Nebo, že by Mandlova říšskému úředníkovi nabízela bez skrupulí služby jako prostitutka? Její snaha nakonec vyšla vniveč, když se na ní Svítil stejně vykašlal.

S Oehmkem se k náruživým výpraskům odhodlala dokonce ještě několikrát. Zda se jí tyto zvrácenosti zalíbily, když se k nim vracela opakovaně těžko říci - zajímavé odhodlání, pokud to činila jen pro české divadlo. Mandlová se nijak neostýchala, že se těchto praktik účastnila, vždyť sama tuto skutečnost ve svých pamětech přiznává, takže každý má možnost si utvořit vlastní názor na to, jaká žena je schopná těchto praktik. Dodejme, že měla také milostný poměr s Němcem Wilhelmem Söhnelem, kterému se věnuje další kapitola knihy České milenky nacistů s Natašou Golovou.  Nutno dodat, že právě tento milenecký vztah byl završen dalším potratem.

Kniha podrobněji rozepisuje další sled hereččin života. Nicméně konec války přinesl herečce těžší chvíle, než si možná sama představovala. V květnu 1945 byla v Berouně členy revoluční gardy zadržená a odvlečena do vazby nechvalně známé Bartolomějské ulice v Praze. Po více jak dvou týdnech ji čekal první výslech a opět vazební peklo. Po týdnu byla eskortována do Pankrácké věznice, kde okusila ještě silnější kafe, jak uváděla ve svých memoárech – facky dostávala docela běžně. Právě tam utkvělo Mandlové dekadentní povědomí o Češkách, které svou hanebností a hrubostí v herečce silně evokovali tu nejnižší lidskou spodinu. Nicméně v době jejího věznění byla na Pankrác k výslechům povolána řada svědků. Žádný z nich však neposkytl vyšetřovateli usvědčující důkaz o její kolaboraci s Němci. Trnem v oku jim bylo také její účinkování v německém filmu „Svěřuji ti svou ženu“, který točila pod německou společnosti Terrafilm. V srpnu byla propuštěná z vazby a téměř dva roky vyšetřována, mezitím vyloučená ze všech filmových institucí. Později proběhl lidový soud, ovšem nikdy nebylo proti herečce nashromážděno dostatečné množství důkazů z kolaborace v takové míře, že by to ohrožovalo národní zájmy. Byla ji proto kladena vina za její chování v období okupace. Vyšetřovací spis uváděl, že Mandlová se mimo jiné také stýkala s Wernerem Dressem, úředníkem pražského gestapa.

Byla skutečně kolaborantkou, jak byla po válce tak často obviňována nebo snad dokonce agentkou francouzské zpravodajské služby?

Na závěr snad jeden peprný fragment z jejího života. Její poslední manžel Ben Pearson byl zcela jistě hodný a něžný, ovšem byl homosexuál, takže nad jejími avantýrami zřejmě bez problému přivíral oči - patrně tak činila i ona. Právě proto jejich manželství vydrželo 37 let. Očividně nebyla schopna žít s jedním „normálním“ mužem.