16. června 1774 byl v Remeši korunován francouzským králem vévoda z Berry, později též nazývaný dauphin, který byl již čtyři roky ženat s Marií Antoinettou, dcerou císařovny Marie Terezie, tedy děvčetem z rodu nám tak blízkých Habsburků. Ludvík XVI., jak se pak tento král jmenoval, naprosto nebyl mužem, jenž by svoji manželku, známou svým nezřízeným, marnotratným a provokujícím způsobem života, k němuž Ludvíka nepotřebovala, dovedl pevně řídit. I proto se v roce 1777 její bratr, u nás dost populární Josef II., vydal do Francie, aby se pokusil poměry v Paříži a na dvoře Ludvíkově ovlivnit. Veřejné mínění ve Francii vřelo nenávistí k přistěhovalé Rakušance, která nepokrytě opovrhovala Francií i Francouzi. Maruška-Tonička si však mnoho říci nedala a Francouzi také ne a tak roku 1789 vybuchla revoluce.
Je dost známo, že počátek následujícího 19. století je érou Korsičana Napoleona Bonaparte, kterému v roce revolučním bylo 20 let. V letech 1793 až 1799 Napoleon postupně získával zásluhy v potyčkách na obranu revoluce a roku 1800 se stal jako tzv. první konzul faktickým vůdcem Francie.
Nemůže být náplní tohoto pojednání detailní popis všech Napoleonových tažení a všech jeho životních peripetií. Na druhé straně je potřeba zdůraznit, že Napoleon se stal a trvale a stále je největším Francouzem, a to proto, že personifikoval a personifikuje osobní pocit všech Francouzů. Na rozdíl od všech jiných vládců evropských měl za sebou celý národ, který se naprosto ztotožnil s jeho ideologií exportu idejí občanské (dnes bychom řekli socialistické) revoluce do celé Evropy. I proto, když v roce 1815 opustil ostrov Elba (kde nebyl, jak se často uvádí, ve vyhnanství), aby se postupně přesunul k Bruselu, jednotky vyslané k jeho zadržení se k němu spontánně přidávaly. Ono tolik „populární“ Waterloo a vítězství Wellingtonovo fakticky z hlediska jeho idejí žádný význam nemá a Francouzi jej dosud považují jen za nešťastnou a politováníhodnou náhodu.
Na další možnost realizace nenaplněných myšlenek Napoleonových byla Francie nucena čekat 140 let, když v první i druhé světové válce byla koloniální expanzí vyčerpaná Francie (spolu s dalšími) jen pasivním činitelem a kdy po druhé světové válce byla Evropa „konečně“ natolik oslabena, že bylo možno „měkkým“ způsobem na ideje francouzské expanze navázat. Tak na podnět francouzské tajné služby SDECE byla v dubnu 1951 francouzským socialistickým prezidentem Auriolem s nesmířeným s nemožností znovuvzkříšení Bismarckova systému, zhrouceným a bezbranným Německem reprezentovaným v té době pětasedmdesátiletým (tedy jistě plným síly, že) kancléřem Adenauerem uzavřena tzv. Pařížská smlouva, která byla zakládající smlouvou Evropského společenství uhlí a oceli.
Tak byl odstartován cílevědomý proces, který pokračoval Římskými smlouvami z roku 1957 až k Lisabonské smlouvě z roku 2007, která je ovšem jen nepravomocným návrhem.
Dostáváme se do historie nedávné, tedy známé, k níž bychom nemuseli mnoho říkat. Zkusme si však připomenout některé poslední francouzské prezidenty: de Gaulle, Pompidou, Giscard d´Estaing, Chirac, Sarkozy. Evokuje nám některé z těchto jmen myšlenky volnosti, rovnosti a bratrství, nebo nám připomíná sebestřednost, nacionalismus, případně narcisismus? Jistě, každý z nich se zasloužil o Francii, ale o Evropu?
V druhém „tahounovi“ unie se původně úspěšná biochemička křesťanskými idejemi obratně maskující svůj socialistický backround snaží odolávat revanšistickým klikám, dodnes otevřeně nesmířeným s neúspěšnou snahou vytvořit třetí říši a nepokrytě adorujícím říšského ministra Hesse a v tamní veřejnoprávní televizi prezentovaného a titulovaného, byť již nedávno v klidném a jistě zaslouženém důchodě zesnulého, „pana kontraadmirála“ Dönitze.
K tomu je tedy Lisabonská smlouva. Já nevím, jestli ta napoleonská nostalgie je regulérním argumentem pro její existenci. To si musí rozhodnout každý z nás.
Kdybych byl bulvárním novinářem, tak bych ještě dodal, že matka Marie Antoinetty, Marie Terezie, byla Portugalka a že v Portugalsku se též osud naplnil. Ale nejsem.
