Má být Česko (jadernou) elektrárnou Evropy?

Představa Čecha sedícího na prameni energie, v klidu pokuřujícího doutník, popíjejícího nápoj mu nejdražší a zabývajícího se rozvernými představami, komu dnes odpojí a komu zapojí a co si počne s tolika penězi, je ohromná.

Co do pohledu na jadernou energetiku, jsme aktuálně svědky různých situací v různých zemích. Jen stručně o těch pro tento článek  relevantních:

V Japonsku postavili jaderné bloky tam, kde by to v Evropě neprošlo, a teď, jak všeobecně známo, nevědí co napřed, a my si musíme teď dávat větší pozor na mořské ryby z tichomoří.

V Německu je jaderná energetika předmětem (předem ztraceného) populistického politického boje kdysi tak populární kancléřky Merkelové: Z předsedkyně fan klubu jaderné energetiky se přes noc, přes kterou se Japonskem přehnalo cunami, stala odpůrkyně, která snad i prohlašuje, že už její děda byl odpůrcem. Německá media z toho mají sice nejen obrovskou legraci, ale i rozpaky.

V Česku se vážně zabýváme myšlenkou, rozšířením temelínské elektrárny zvýšit instalovaný výkon českých jaderných bloků ze současných ca 3500 MW o dalších 2000 MW, a to proto, abychom se stali strategickou elektrárnou Evropy, evropským elektrickým Kuvajtem.

Proč je ta myšlenka skvělá: V době, kdy v hospodářsky významné části  Evropy, především například v Německu a Rakousku, tamní energetické zdroje (zdroje všeho druhu, včetně uhelných, plynových a větrných, o biomasových nemluvě) nestíhají a stále více stíhat nebudou dodávat elektrickou energii  pro pokrytí tamní tuzemské spotřeby, je představa Čecha sedícího na prameni energie, v klidu pokuřujícího doutník, popíjejícího nápoj mu nejdražší a zabývajícího se rozvernými představami, komu dnes odpojí a komu zapojí a co si počne s tolika penězi, ohromná.

Proč ta myšlenka skvělá není: S výjimkou tření ebonitových tyčí liščími ohony a běhání veverek v kolotoči je každý druh výroby energie zatěžující pro životní prostředí; některý více, některý méně. Stát, jako například naše drahé Rakousko, který na vlastní výrobu více méně rezignuje a sází na dovoz, se sice na jedné straně stává hospodářsky závislým, což je pro něj nepříjemné, na druhé straně však nechává starost o dopad na životní prostředí na exportérovi, v tomto konkrétním případě na našem ještě dražším Česku, což je pro něj příjemné.

Export elektrické energie je funkčně totéž, jako dovoz dopadu na životní prostředí ze zahraničí, ať až jde o dopady fyzických odpadů, vyhořelého paliva, plynných emisí či hyzdění krajiny.   

Co tedy s tím?

Zablokovat stávající stav velké energetiky a roční zhruba desetiprocentní nárůst spotřeby řešit modernizací existujících zdrojů a například kogeneračními jednotkami a tím i zablokovat invazi do životního prostředí?

Stát se strategickým elektrickým Kuvajtem Evropy a nechat vládnout neviditelnou ruku trhu?

Budovat exportní kapacity a každý nereciproční vývoz zatížit mimořádným vývozním clem?

Já odpověď nemám. A vy?