Přečetl jsem knihu Kde začíná zítřek a potom jsem v ní zmateně listoval znovu s pocitem, že jsem něco důležitého přehlédl nebo že jde jen o první díl, a že to, co jsem nenašel, bude v dílu dalším. Ne, je to tak, že ono to tam není.
Ale co tam je: Podstatnou část knihy, kterou napsal profesor, věnuje autor rozboru komunistického systému a přichází zde s definicemi hypotetického komunismu a reálného komunismu, které označuje jako hypotetický model (HM) a reálný model (RM). No budiž, i když pro mě, jako absolventa kurzů Dějiny mezinárodního dělnického hnutí a Politická ekonomie na vysoké škole v 70. letech a jako konzumenta reálného Husákova a Jakešova socialismu dost banální.
Další části knihy psal prezident a dívá se v ní na dnešek a rád by se díval i na budoucnost, což se mu však velmi nepodařilo. Vyznává se zde ze své vášně pro parlamentní demokracii a ze své nenávisti k nevládním organizacím a vůbec ke všemu, co s parlamentní demokracií není kompatibilní.
Vnitřní politiku vidí jako férový politický boj čestných mužů a žen, kteří nehledíce na svoje osobní ambice bytostně touží po službě státu a jeho občanům, strany vidí jako čistě ideologicky různě orientovaná uskupení a nevládní organizace a občanská hnutí jako škůdce tohoto krásného systému, kde jen ve svobodných volbách zvítězí ten nejlepší.
Tady ale pan prezident na něco zapomněl. I v parlamentní demokracii musíme rozlišovat mezi hypotetickým a reálným modelem, kdy ten hypotetický může být přednášen studentům a ten reálný je ten, který můžeme, chceme-li, pozorovat.
Kdo to dočetl až sem, zajisté nestojí o vysvětlení, o co jde v reálném modelu parlamentní demokracie a čím jsou motivovaní lidé, kteří vstupují do politiky a pak se v ní vší silou snaží udržet. Věnoval-li však autor tolik stran reálnému komunismu, měl jich reálnému parlamentnímu systému věnovat dvakrát tolik.
Pan prezident nemá rád poměrný volební systém a je pro většinový. Ale řada lidí má z dneška jiný dojem a myslí si, že poměrný systém je potřeba zachovat a ještě snížit limit pro vstup do sněmovny tak, aby se zvýšila konkurence na politické scéně a aby se snížila hrozba korupčního ovládnutí státu jednou stranou.
Pan prezident je proti nepolitické vládě a rád by se již dočkal vlády politické, kde budou figurovat ti oblíbení lídři. Zdá se však, že aktuální situace tomuto názoru nepřispívá.
Pan prezident i pan profesor se konečně především vyhnuli rozboru problému přechodu od politiky ideové k současné politice kupování hlasů a ačkoliv ve své knize extrapolují všechno možné, nedokázali v řadě IDEA – PENÍZE - ? nahradit otazník vysvětlením, kam půjde politika, až peníze dojdou a nebude za co kupovat hlasy a čím si lze koupit člověka, když nemám peníze. A jaký činitel toho bude schopen, volený politik, jmenovaný odborník nebo nový Napoleon?
