Je opravdu tak špatné žít na dluh?

Ještě donedávna bych si tuto otázku nepoložil. Mám totiž mimo jiné tu zvláštní povahovou vlastnost, že představa půjčky, z toho plynoucího dluhu a rizika jeho nesplacení ve mně budí hrůzu.

Vždycky jsem měl představu (a myslím, že nejen já), že právě míra deficitu státního rozpočtu je demarkační čarou mezi pravicí a levicí. Tato představa už neplatí. Aktuálně jsme však svědky masivního zadlužení a zadlužování prakticky celé Evropy i Spojených států. Třeba Německo, jak jsem četl ve zprávách, má deficit 50 miliard euro (ale to není celkový a celý dluh veřejných rozpočtů, tady je řeč jen o spolkovém účtu). Obamova Amerika zdědila po Bushovi dluh, jehož výše je nepředstavitelná, a (kupodivu?) dělá všechno proto, aby jej ještě více navýšila. Obdobně Česko plánuje podle nevímproč adorovaného ministra Kalouska deficit státního rozpočtu 150 miliard korun (což se sice nezdá být mnoho, ale jsou zde nesplacené dluhy z doby vlády ČSSD).  

Přiznám se, že jsem ve svém přesvědčení zviklán. Tolik zřejmě ne právě hloupých  lidí si myslí, že právě dluhový systém financování státu je to správné. Uvažuju o tom, že si začnu myslet, že to je normální. Tedy, že je normální, že když po mejdanu jdeme ještě vrátit flašky a pokračujeme v orgiích.

Přinejmenším dvě otázky mě k tomu napadají:

Jaká to je světová krize, když jsou na trhu peníze v prakticky neomezené míře? Tady už nejde jen o Čínu, Saudskou Arábii a Rusko, které peníze jak známo mají. Tady jde i o soukromé banky, které sice hystericky brečí nad ztrátami a přitom však zázračně nacházejí zdroje pro úvěry. 

Jaký je záměr socialistických vlád, včetně těch paní Markelové a pana Obamy, ohledně splácení těch dluhů? Mohou to vůbec myslet vážně? Počítají vůbec věřitelé s tím, že ony dluhy budou standardně splaceny, nebo spekulují s přeměnou pohledávek na jinou formu plnění? Jakou jinou formu plnění? Například v případě půjček od bohatých zemí výměnu pohledávek za politické změny či redefinice sfér vlivu, v případě půjček od soukromých subjektů výměnu pohledávek za účast soukromého sektoru v tradičně státních odvětvích.

Třeba Amerika zpátky přenechá Aljašku Rusku, NATO vyklidí Afganistan a ponechá jej Talibanu, Čína dostane požehnání k silovému převzetí Tchajwanu. Třeba banky převezmou dopravní cesty, jako dálnice, železnice a produktovody.   

Má nám tohle vadit? Já nevím. Tolik světových i nesvětových vůdců si myslí že ne.

Jsem vážně na pochybách a tak doufám, že se v diskuzi dočtu nějaký názor.