Jak jsme telefonovali před dvaceti lety

Tento článek je určen čtenářům zajímajícím se o historii telekomunikace.

V 80. letech jsem byl zaměstnancem stále významného energetického koncernu a měl jsem tu čest, jsa vzdělán v relevantním oboru, pracovat na stavbě velmi významného energetického díla na Třebíčsku. Tohle a to následující musím předeslat, aby tento článek finálně dospěl k pointě.

Naše kancelář, v níž jsem byl nejmladší, měla v popisu práce dohled nad kvalitou provedení srdce té elektrárny. Byli jsme, omluvte mě, relativně důležití.  

Než popojdu k dalšímu, rád bych takto pozdravil své bývalé kolegy Mirka Číhala (doufám Míro, že ses neukouřil), Jardu Sochora prvního (ale druhého taky), Jirku Vašíčka (to byl ale kanec!),  Petra Macka (Petře, vyhláška o režimech staveb je už zrušená, všiml sis?) a Radka Neradila (co ty ženský na něm viděly?). Neméně srdečně zdravím neodolatelné kolegyně paní Alenu Tesařovou,  paní Janu Doubkovou a paní Danu Kopečkovou. Promiňte, že jsem tak osobní, ale je to reminiscence na nejlepší léta.

Byli jsme inženýrská kancelář a člověk (kupodivu) občas potřeboval telefonovat, například projektantovi (do hlavního města), z důvodů zcela běžných, aby si vyjasnil technický detail.

Tak to jsem ráno v sedm přišel do práce a na ústředně naší koncernové účelové organizace jsem si u paní spojovatelky Nováčkové objednal hovor. Tedy hovor do té Prahy. No a pak jsem seděl u stolu, dělal různé věci a nemohl jsem jít nikam, kde jsem měl být, prostě jsem seděl a čekal na zvonění z ústředny. Možná kolem desáté jsem už nemohl nejít na WC a několikrát mezitím jsem musel někam vyběhnout, třeba naproti k šéfovi odboru nebo tak. Ve dvanáct už nasrání. Volám paní Nováčkové, co je s tou Prahou. Ale vždyť jsem vás spojovala před dvěma hodinami, ale nebral jste to.

Takže plán B. Píšu žádanku o služební cestu do Prahy, kam v případě potřeby, takže každý den, vyráží služební volha kombi s řidičem Chládkem. Žádanka schválena náměstkem ředitele (četli jste Párala?) a vedoucí oddělení dopravy potvrzuje. Ráno určeného dne hned po vystoupení z autobusu disciplinovaně stagnuji ve vestibulu budovy a čekám na výzvu kolegy Chládka k nastoupení do volhy.  

Vyjíždíme, jenže ne na Prahu, ale na Brno. Máme též zájemce o dopravu do Prahy ze školícího střediska v Brně a v rámci rašícího chozrasčotu je třeba to optimalizovat. Po hodině, je po osmé, jsme v Brně – Lesné. Inženýr školitel již připraven na obrubníku a vyrážíme směr Praha. V jedenáct jsme v Holešovicích. Domlouváme se na místě a času srazu k odjezdu. Analytickým rozborem činností definujeme jako kritickou činnost kolegy Chládka, který je vybaven nákupními seznamy spolupracovníků, a hlavně musí na Petrské náměstí do prodejny kol a do Kotvy kvůli domácím potřebám.

Takže v těch Holešovicích jdu do té okachličkované budovy, kde v jedné polovině je dopravní podnik a v druhé polovině ta projektová megaorganizace. Páter noster, pro venkovana stres. Bloudění po špinavých a zatarasených chodbách, nakonec dveře s cedulkou nalezeny, ale zamčeny. Další pátrání ve vedlejších kancelářích, je právě nemocen, do kdy, nevíme.

No, ale postavili jsme to, funguje to, je to bezpečné, Rakušáci ani neceknou.    

(A ještě něco, co s tím telefonováním nesouvisí: Když jsem si pak pročetl Cibulkovy seznamy, to jsem byl překvapenej, jak jsme se tam přesto měli rádi.)