Demokracie jako nejlepší marketingový tah novověku

Průkopníky marketingu, nelze obviňovat z toho, že jim trvalo jeden a čtvrt tisíciletí od zániku Západořímské říše, než se jim podařilo přesvědčit obyvatelstvo na území bývalých římských říší, že život bez demokracie není možný.

Museli totiž napřed počkat na 15. století, počátek novověku, který moderně definujeme například jako věk demonopolizovaného šíření informací, a potom i na vhodnou ideovou trampolínu, kterou definitivně představil Jean-Jacques Rousseau ve století 18.  

Teprve potom, už skoro na prahu století 19., mohl Maximilien Robespierre představit svoji Deklaraci práv člověka a občana a založit Výbor pro veřejné blaho (aby pak nakonec v roce 1794 padl za oběť svým vlastním idejím). Byl to ale on, kdo vytáhl z prachu dějin to prokleté slovo, o jehož prvotním významu v rámci římského imperialistického a otrokářského systému nyní my paradoxně víme mnohem více než vzdělanci před dvěma sty lety.

První francouzská hra na demokracii však trvala jen pár let, do roku 1803, kdy se Napoleon Bonaparte (kupodivu) nechal prohlásit císařem, a po bitvě u Lipska byla pak Francie restaurována (navrácena pod vládu šlechtických rodů).

S koncem první světové války se pak s demokratickými systémy založenými na parlamentním systému politických stran roztrhl pytel: V Německu vyprodukoval Hitlera a  v Rusku Podzimní vládu a pak (za výrazné podpory Němců) Lenina. Abychom nevynechali třetí evropskou mocnost, Francii, je třeba připomenout, že tam bylo už od roku 1875 vydemokratizováno ve formě totalitní a labilní Třetí republiky.

Aktuálně, od reaganovsko - východoevropského vítězství pravdy a lásky, jsme svědky obrovské renesance pojmu demokracie tak, jak to jen umožňují stále se zdokonalující metody marketingu. Pod heslem demokracie jsou národy přesvědčovány, že systém mafiánských klanů vystupujících pod krycím názvem politické strany a formou volné soutěže usilujících o zastoupení v parlamentech je právě to pravé ořechové.

Dříve ukolébané monopolní mafie musely na nátlak mafiánů demokratických s bručením odejít. Překonaný a nedemokratický systém jedné mafie byl tak nahrazen moderním systémem více mafií demokraticky soupeřících o moc.

To není tak špatné: Když se takový systém usadí, mafiáni si rozdělí rezorty a panuje něco jako klid. Klid do té doby, než přijde někdo nový. Tak třeba když se nový lupič Barták a starý mafián Modrák sejdou u jednoho tresoru. Ten starý argumentuje, že tuhle káču měl v pácu už dávno on a ten nový ať se do toho neplete; ten nový pak argumentuje, že i on má své zájmy a žádá o podíl na kořisti. To je patálie, které se pak říká vládní krize.    

Odkud se však berou peníze, které jsou předmětem kořisti? Zatímco dříve monopolní mafie vystačila s prostým amatérským okrádáním, které dnes ještě přetrvává na komunální úrovni, je současný mechanismus sofistikovanější. Na začátku cyklu je účelová státní půjčka, tedy půjčka státu od soukromých bank, zajisté půjčka dobře zdůvodněná, která s použitím „pákového efektu“  má zajistit budoucí blaho. Další postup je již rutina: Většinu půjčených peněz si mafie rozdělí, pákový efekt se nekoná, naopak vznikne státní dluh. Pak je potřeba najít hrdinu, který předstoupí před media a se smutnou tváří sdělí národu, že je na tom špatně (tedy ne hrdina, ale národ) a že aby na tom byl lépe, musí mu být zatím ještě hůře. Těmito hrdiny jsou zpravidla ministři financí a zdravotnictví. Takové předstoupení před národ je zážitek veskrze stresující, a proto se nedivme, že někteří ministři tak nemohou učinit střízliví. A protože prostým úsilím národa se díra stejně nezacelí, je potřeba začít nový cyklus, odborníci tomu říkají tranže. K tomu se z pozadí ozývá souhlasné broukání starého profesora obklopeného exoty nepocházejícími z opice, který, jsa spokojen, že peníze jsou až na prvním místě, tento systém považuje za vrcholný projev neviditelné ruky trhu.

Ale jak je možné, že banky stále půjčují? Počítají vůbec s návratností? Ano, počítají. Ta návratnost ovšem neproběhne v penězích. Konečným výsledkem bude takzvané naturální plnění; to není jako že místo peněz dáme brambory, nastane privatizace celé společnosti, celá společnost přejde do vlastnictví soukromých bank.

Myslím, že to nebude tak špatné, protože banky pak samy sebe neokradou. A konečně se zbavíme demokracie.