Až se příště narodím, chtěl bych být odborářským bossem

Najít si job jako odborářský boss je perspektivní zaměstnání.

V třídní společnosti se nelze nesmířit s existencí skupin s vlastními zájmy, které vyplývají z jejich sociálního a ekonomického postavení. Třídy prostě existují, s tím se nedá nic dělat, a hranice mezi nimi se nebudou prolínat, jak v to doufali (doufají) marxisté, ale naopak budou stále zřetelnější. Nelze přitom jen vycházet z dřevního pohledu, který, zjednodušeně řečeno, dělil společnost na bohaté a chudé. Vývoj spěje ke košatější formě, kde kritériem není jen materiální hledisko, ale i celá řada dalších hledisek respektujících například profesní zájmy a životní styl.

Kromě jiných tříd tak bude, přinejmenším ještě několik set let, existovat i třída dělnická, třída lidí nejvíce postižených sociální závistí, jevem, jehož existenci jsme dříve takřka neznali. Dovedu si velmi představit, že v budoucnosti nebudou existovat například bankovní úředníci (transakce budou automatizovány), strojvedoucí (vlaky budou řízeny computery) či trafikanti (nebude se kouřit a papírová periodika budou nahrazena elektronickými). Je však nesporné, že všechny ty moderní (nebo i méně moderní) stroje, oděvy, boty či potraviny musí někdo vyrobit. Prostě, dělníci budou vždy. Takže najít si job jako dělnický vůdce nebo, jak říkají naši novináři, odborářský boss je a dlouho bude velmi perspektivní zaměstnání.

Nemůže to ovšem dělat každý. Chce to talent k demagogické rétorice a na závadu není ani, ne to slovo buranský se mi nelíbí, ale lepší mě nenapadá, zjev. S trochou talentu člověk zahraje na strunu přirozené sociální nespokojenosti a odezvou je mu anarchoidní kakofonie brblajících. A co je velmi důležité, rozhodně je při tom nutné ignorovat většinový názor na finanční politiku deklarovaný parlamentními volbami.

Bystrý čtenář zajisté pochopil, že toto pojednání není namířeno proti dělníkům, ať továrním, stavebním, dopravním či komunálním. Znám jich desítky a vím, že jejich práce je potřebná. A vážím si těch, kteří dobře dělají svoji práci, a ještě více si vážím těch, kteří taky dobře dělají svoji práci, ale zároveň se dokázali odpoutat od ustrnulého systému z období páry a pracovat na vlastní riziko. A přiznám se, že přinejmenším nechápu, ale touto formulací jsem to nevystihl, tu skupinu, a je jich prý hodně, kteří místo aby přemýšleli, jak eliminovat skutečnosti, které jsou jejich osobními problémy, poslechnou profesionální demagogy a jdou pochodovat ulicemi Prahy 1 proti politice demokratické vlády, tedy proti většinové společnosti.

Výhrůžky stávkou jsou hazardem: Všichni víme, že tato společnost je soukolí, kde vyjmutí jednoho z kol způsobí zastavení stroje. Ne všechna kola jsou však důležitá stejně; stávky policajtů si nikdo nevšimne, stávka továrních dělníků je nepříjemnost, ale stávka zaměstnanců bank nebo stavebních inženýrů by byla katastrofou. Přesto jsme  neslyšeli, že by bankovní zaměstnanci nebo stavební inženýři o něčem takovém uvažovali, a myslím, že to není proto, že mají určité příjmy, ale proto, že mají dost zodpovědnosti.

Vyrábět něco v Německu nebo v Česku nepovažuje úplně každý za nejlepší nápad a řada továren se kvůli tomu přesouvá na východ. Pravda, některé z nich zakotvily v Česku, jejich majitelům se to tu zdá celkem dobré. Zkusme (zkuste) ale začít se stávkami a budeme koukat, jak bude akcelerovat pohyb směr Čína. A pak? Pak už zbudou jen ty odbory a jejich vůdci, ale nebude tu nikdo, proti komu by agitovali.

I když doufám, že až se příště narodím, žádné odbory už nebudou.

A co vy, čím vy budete v příštím životě?