Z Běloruska jsem odjíždět nechtěla, ale zavřeli nám školu

Na rozhovor s Lyubov nás navnadila informace z médií. V rádiu mluvili o spolku ruskojazyčných lidí, který si říká Pragmatiki a název souvisí s Prahou. Spolek každý rok pořádá slavnost. Letos byla hlavním bodem programu pěvecká soutěž, celkem ve velkém stylu, v pražských Žlutých lázních, za účasti více než stohlavého publika. Lyubov Grunkovskaya se soutěže zúčastnila a vyhrála jednu z cen.

Patříš mezi Pragmatiki?

Lidi ze spolku znám z různých jiných skupin, například z ruskojazyčného divadla, ale tohle byla první akce Pragmatiků, které jsem se zúčastnila. A taky moje první sólové vystoupení na pódiu před publikem. Moje kamarádka měla na starosti „nábor talentů“ a přesvědčila mě, abych přišla na casting. Moc se mi nejdřív nechtělo, jak to tak bývá, ale nakonec jsem šla.

V čem spočívala příprava?

Vybírali jsme, co budeme zpívat a co budeme mít na sobě, pilovali jsme vystoupení, organizátoři zajistili i workshop s jedním ruským operním zpěvákem žijícím v Praze, který nám dal pár rad jak pracovat s hlasem.

Co jsi zpívala za písničku?

Lovefool od The Cardigans a take ruskou romskou píseň Solnyshko- sluníčko.

Vyhrála jsi cenu, jakou?

Cenu za nejpopulárnější video na internetu. Každý z vystupujících udělal svou video vizitku. Za to, že jsem vyhrála, vděčím svým kamarádům na Facebooku, kteří mi fandili a odkaz na moji vizitku sdíleli.

Studuješ na vysoké škole a zároveň pracuješ v občanském sdružení InBáze Berkat. Co přesně tam děláš?

Pomáhám jiným cizincům zorientovat se v tom, co po nich chtějí úřady, s vyplňováním žádostí, i s tlumočením. Cítím, jak užitečná práce to je. Pro cizince, kteří nemají trvalý pobyt, je prodlužování pobytu velký stres. Já jsem teď klidnější, znám dobře zákony, vím, jaké má člověk možnosti odvolání a tak, umím v tom lépe chodit. Ale mám spoustu známých, které musím uklidňovat. Vždycky, když se jim blíží termín prodlužování pobytu, jsou z toho úplně na nervy.

Proč jsi odjela z Běloruska?

Chodila jsem na soukromou vysokou školu a tu v roce 2004 zavřeli, z politických důvodů. Pro všechny studenty nastal problém jak a kde ve studiu pokračovat. Já jsme měla navíc stipendium, za dobré známky a kvůli rodinné situaci, díky kterému jsem mohla studovat. Na státní univerzitě bych nejen neměla stipendium, ale musela bych platit celkem vysoké školné, v přepočtu asi 1500 dolarů za rok, což bych samozřejmě nezvládla. Nastoupila jsem nakonec na univerzitu, kde mě rok nechali studovat zdarma. Tahle výhoda by ale nadále platila, jen pokud bych nikdy neměla žádnou jinou známkou než tu nejvyšší, což je u nás deset a dává se málokdy. Takže bylo jasné, že to nesplním. Jediná šance jak dokončit vzdělání bylo odjet do zahraničí. Když se ozvalo pár zahraničních univerzit a nabídlo nám nějaká studijní místa, byla to velká příležitost. Do Prahy mohlo odjet 13 lidí, další jeli do Německa nebo do Ruska. Polovina mých kamarádků je teď v Polsku, Německu, Rusku, v Americe. V Bělorusku bez vysoké školy nemůžeš dělat ani sekretářku, získat vzdělání je nesmírně důležité.

Jaký obor v Praze studuješ?

Bakaláře na Fakultě humanitních studií UK. Ale v poslední době jsem spíš pracovala než studovala. V Bělorusku je krize, takže jsem se snažila i finančně pomáhat sestře. Všechny potřebné kredity již mám, teď jen musím udělat státnice a napsat bakalářskou práci.

Máš pocit, že sem lidi jezdí na studentské vízum jen proto, aby tady mohli pak zůstat?

To nemám, není to totiž tak lehké, jak by to vypadalo. Já nikoho takového neznám. I kdyby někdo takový nápad měl, účel pobytu si může změnit tak za dva roky, do té doby musí studovat a skládat zkoušky, které ti nedávají zadarmo. Možná nastoupit někam není tak těžké, ale pak musíš úspěšně dělat zkoušky, jinak ti účel pobytu zruší.

Zmiňovala jsi krizi v Bělorusku, jak to konkrétně pociťujete?

Hodnota výplaty mého otce, který je profesí obráběč a teď pracuje jako truhlář, se za půl roku smrskla z nějakých 10000 korun na 2000 měsíčně, v přepočtu z běloruských rublů. Kdo je vyplácený v rublech, má smůlu, měna šla hrozně dolů. Rodiny přestaly mít peníze na základní potřeby - a začala obrovské migrace. Pokud by to takhle šlo dál, Bělorusko by brzy opustila pětina práceschopného obyvatelstva. Vzdělaní lidé jezdí ven i za nekvalifikovanou prací, třeba sklízet ovoce, hodně lidí migruje za prací do Moskvy. Mnoho mých kamarádů je v Moskvě. Firmy v Moskvě nedělají rozdíl mezi Rusem a Bělorusem, Bělorusové jsou celkem žádaní i proto, že jsou méně nároční. Platí to i pro řemeslníky. V novinách jsou inzeráty jako „běloruská parta vám opraví dům“ – něco jako značka dobré kvality za dobrou cenu.

Jsi ráda, že ses dostala do Prahy?

Ale ano. I když jsem byla trochu překvapená z reakcí lidí na ruštinu. Říkala jsem si totiž: “jedu do slovanské země, budu tu jak v jedné rodině”, a tady jsem se setkala s chováním, které jsme vždycky spíš přisuzovali Němcům, s takovou určitou odtažitostí. Lidi tu často mají poznámky na „rusáky“, když třeba mluvíme v metru rusky. Pak si to ale člověk přestane brát osobně a udělá si známé, takže se začne cítit jinak.

Co je tady jinak než v Bělorusku?

U nás v Bělorusku se do pracovních vztahů víc promítají osobní vztahy. Hrozně důležité je někoho někde znát, mít „svjazi“ – konexe. Určitě to tak bylo před šesti lety, když jsem tam ještě žila. Tady mi to přijde korektnější, člověk se tady cítí jistější, že nikdo nikoho nebude protěžovat jen proto, že je jeho známý. Tady mám sice občas pocit, že mě někdy odmítají jen kvůli cizímu jménu, když se někam hlásím, a v tom případě by asi pomohlo, kdyby mě znali. Ale celkově je to tu dost korektní. Lidi jsou tady také méně emocionální, nedávají hned najevo, co jim vadí. Češi, alespoň ti, které znám já, jsou také o něco méně vázaní na rodinu, než jak je to u nás. Běloruská společnost pořád vyznává tradičnější hodnoty a dost na jednotlivce působí, tlačí na určitý typ chování, diktuje, co se smí a co se nesmí. Říká se tomu kultura ostudy. Pro běloruskou rodinu je strašně důležitá dobrá reputace každého člena, to, aby rodině nekazil pověst. Na to se stále hodně dbá i při výchově. Nedej bože říct sprosté slovo na veřejnosti!

Chceš se tu usadit?

Zatím nevím, ale určitě tu budu ještě alespoň dalších pár let. Mám tu již nějaké zázemí, kamarady, práci, umím jazyk, takže mám pocit jistoty.

Češi si podle mě myslí, že se tady všichni cizinci chtějí usadit, ale tak to není. Znám hodně lidí, kteří jen chtějí získat vzdělání nebo zlepšit svou ekonomickou situaci a pak odjet zpátky domů. Někteří proto ani nemají motivaci se učit česky, nechtějí se tu usazovat. Já jsem taky nechtěla odjíždět z Běloruska.

foto: Alexej Norkin