Jak synové vietnamských imigrantů přivezli pouliční módu do Hanoje

Anton a Honza nemají čas. Neustále zvoní jednomu z nich mobil. Asistují dělníkům, kteří se v rozestavěném obchodě proplétávají mezi prvními zákazníky. Instalují světla, dávají pokyny. Mezi stěhovacími kartóny čekají na výplatu zaměstnanci v křiklavě barevných teniskách a brýlích s obrovskými, černými obroučky. Dvojčata Anton a Honza otevírají prozatím největší ze sedmi poboček svého úspěšného obchodu s pouliční módou: Boo citi má být centrálou – s dvěma obchody, kavárnou a kancelářemi pro designéry a kreativce. „From dream to reality“ stojí na letácích Boo Citi.

Viet Hung, Viet Anh a jejich nově otevřené Boo CitiMartin Nejezchleba

To vše by nebylo natolik pozoruhodné, kdyby se Anton ve skutečnosti nejmenoval Viet Anh, Honza Viet Hung a svůj sen si neuskutečňovali v hlavním městě Socialistické republiky Vietnam. Před dvaceti lety odjeli se svými rodiči do Prahy, dostali české přezdívky, vystudovali základku a gympl. Rodiče se vrátili zpátky do Hanoje a Honza se spíš než střední odborné škole začal věnovat skejťáctví. „Měli jsme štěstí, že nám rodiče vždy umožňovali se realizovat, že nám nechali svobodu“, říká Honza při obědu v pouličním stánku. Připomíná, že toto v tradičně založených vietnamských rodinách nebývá normou a topí svůj smažený kus tofu v silně páchnoucí krabí omáčce.

Po dvou letech se ale otec – českou přezdívkou také Honza a jeden z nejaktivnějších členů hanojské Společnosti vietnamsko-českého přátelství – začal obávat o budoucnost svých synů a zavolal je zpět do staré vlasti. Nejdříve přijel Viet Anh, který se mezitím inspiroval svým bratrem a jako jeden z prvních začal pod přísným dohledem Vladimíra Iljiče Lenina předvádět triky na skejtu. Na rozlehlém náměstí před sochou komunistického vůdce se ve večerních hodinách setkává stále více fotbalistů, skejťáků i breakdancerů. Ti v silně přelidněné Hanoji, dusící se ve výfukových plynech všudypřítomných skútrů, jen obtížně hledají vhodná místa pro své koníčky. Anton rychle zjistil, že v třímilionové metropoli není kde nakupovat nová prkna a vhodnou pouliční módu. Když o rok později přijel Honza, půjčili si bratři od otce peníze a chybějící skateshop si zkrátka otevřeli sami: jmenuje se Boo (čti bú) a jeho logo tvoří profil krávy.

„Tak to celý začalo“, říká hubený Viet Anh, který se občas zarazí a ptá se po správném českém výrazu. „Postupně jsme přišli na nápad, že bychom chtěli dát mladým Vietnamcům nový impulz, jak módní, tak myšlenkový“. Tento třicátník má dnes na sobě stoprocentně bavlněné tričko vlastní značky Bo Sua: Stojí na něm vietnamské slovo pro já, srdce a kapka vody. „Nuoc lze přeložit buď jako voda, tedy symbol pro přírodu, nebo jako země, tudíž vietnamská vlast“, vysvětluje Honza s téměř dokonalým pražským přízvukem. Bratr Anton přikyvuje, brčkem saje poslední kapky zeleného čaje s ledem a prozrazuje, proč je právě toto tričko příznačné pro činnost jeho podniku. „Chceme Vietnamcům otevřít oči pro věci, na které zatím vůbec nemyslí: ochrana životního prostředí, společenská zodpovědnost a také hrdost na Vietnam.“ Najednou je jasné, co myslel Honza poznámkou o ambiciózních cílech bratra.

Když v roce 2003 otevřeli první Boo Skateshop, nacházel se Vietnam v období nejsilnějšího ekonomického růstu. V ulicích dříve ospalé Hanoje dnes rostou vysoké skleněné budovy a nákupní centra jak houby po dešti a blikající billboardy zahraničních značek bojují s propagandistickými plakáty socialistické strany o pozornost obyvatel. Rodí se tu i generace dětí stále širší střední vrstvy, která touží po individuálním modním stylu a životě. Právě tito náctiletí si oblíbili značku Bo Sua. „Je to naše vlastní značka a v překladu znamená něco jako kraví mléko, tedy produkt právě oné krávy z loga prvního obchodu.“

Bo Sua má dnes zhruba sto zaměstnanců, VJové hudební stanici YanTV nosí jejích trička. Různými projekty podporují vietnamskou pobočku světového fondu na ochranu přírody a vietnamské centrum pro vzdělávání o ochraně přírody. „Hlavní proud vietnamské společnosti má dnes jen jeden cíl: vydělat co nejvíce peněz. My chceme prostřednictvím kreativního designu a také naším chováním jako firma ukázat, že existují důležitější věci“, líčí svou vizi Viet Anh. Pro řadu zákazníků se přitom jedná o zcela cizí hodnoty a stane se, že když někdo dostane v obchodě Bo Sua svůj nákup do ekologické papírové tašky, vyžaduje v tropickém dešti osvědčené igelitky. Viet Anh a Viet Hung vědí, že je čeká ještě dlouhá cesta. Na ní si jednou chtějí splnit i další sen: „Zatím o tom nemluvíme, ale rádi bychom někdy otevřeli obchod v Čechách. Aby i Češi viděli, že my Vietnamci dokážeme vytvářet jedinečné oblečení a ne jen padělky západních značek.“

Článek vyšel ve zkrácené verzi v týdeníku Respekt, 19.září 2011.

Martin Nejezchleba žil od svých tří let v Německu. Vystudoval tam kulturní antropologii a mediální vědu. Před třemi lety re-migroval do své původní vlasti. V Praze pracuje jako redaktor a novinář na volné noze.