Filmová letní škola pro cizince Face to Face

Jsem z Ruska a čtvrtým rokem studuji v Česku. Při studiu unikátního oboru Mezinárodní humanitární a sociální práce na Univerzitě Palackého jsem se minulý rok šťastnou náhodou dozvěděla o projektu Face 2 Face a o Filmové letní škole. Jaké to bylo pro mě, hrdinku mého dokumentu i další účastníky kurzu bude řeč v tomto článku.

Filmová letní škola pro cizince Face to Face: o zkušenostech, dojmech a pocitech mluví amatérští tvůrci dokumentů 

Co je Face to Face a Face to Face II?

Jsou to projekty, které se zaměřují na mediální tréninky ve fotografii, videu, blogu a reportážní práci. Školení jsou určená pro cizince hlavně z třetích zemí a občany České republiky (proto zkratka Face to Face – Tváří tvář), bez omezení podle věku, vzdělání či povolání. Účastníci školení byli vybíráni podle zkušeností, motivace a očekávání. Hlavním cílem projektů je posílit vědomí o cizincích a kulturní rozmanitosti v Česku. Projekt se konal současně v dalších evropských zemích: Itálii, Španělsku a Velké Británii. 

O průběhu školení:

Filmová letní škola, které jsem se zúčastnila, probíhala docela intenzivně a během pěti dnů se nám důkladně věnovali dva mladí lektoři s bohatou praxí: Zdeněk Chaloupka a Ilona Malá. Měli jsme se rychle ponořit do filmové teorie, naučit se základům práce v Adobe Premier a hlavně zkusit všechno v praxi. Nacvičovali jsme naše pokusy o vizuální umění už v malých skupinkách a posléze na vybrané téma jsme měli vytvořit krátký dokument jako výstup z projektu.

Téma, na které chceme točit, jsme navrhovali sami a potom se přidávali k té skupince, jejíž námět nás nejvíc zajímal. Během workshopu se účastníkům jedné ze skupinek podařilo vytvořit skutečnou reportáž, která zaznamenala právě probíhající happening proti návrhu nového cizineckého zákonu. Nezapomenutelný zážitek ve mně zanechal tento projev občanského aktivismu, do kterého se mi podařilo poprvé nahlédnout a který také ovlivnil volbu mé diplomové práce, věnovanou neziskovým organizacím obhajujícím práva migrantů.

Během workshopu jsem poznala skvělé lidi, i když se spolupráce mezi účastníky občas nedařila. Samozřejmě každý si společné dílo představoval jinak. Ke konci školení jsme práci nestíhali, proto jsem každý střihal poslední úpravy víceméně samostatně

Podstatné je, že účastníci po projektech hodlají i „točit pro sebe, v obyčejném životě“. V evaluaci projektu říkají například: „Budu moci lépe zaznamenat kamerou to, co nejde vyjádřit slovy a třeba vytvářet i krátká videa“. Osobně bych dodala, že se mi ani nesnilo o podobném školení pro cizince, na kterém bych mohla nabýt kameramanských dovedností, protože ráda fotím a nemohla jsem si nechat ujít pokus o filmování.

Všechny čtyři dokumenty jsou zveřejněny na stránkách www.migration4media.net i na Youtube kanále Programu migrace.

 (Polo)samostatné pokračování na dané téma

Tímto to ale projekt neskončil a my jsme dostali nabídku prohloubit naše dovednosti a zkušenosti při natáčení dalšího dokumentu na určité téma a při podpoře našich lektorů. Tak se vytvořily dva týmy tady v Česku – pražský a olomoucký, současně také v dalších evropských zemích.

Samotné natáčení trvalo kolem třech měsíců a vůbec se konalo díky mé hrdince Anně, která byla ochotná věnovat čas a zveřejnit svůj příběh.

Tak se stalo, že v Olomouci jsem na to zbyla sama a nevěděla jsem, jestli se to povede, ale byla jsem vděčná za důvěru organizátorů a svěřenou techniku nehledě na to jestli se mi to podaří. Možná podobný pocit vyjadřuje taktéž jedna z účastnic projektu: „Prioritně jsem se naučila překonat strach z nových věcí a naučila jsem se vše, co jsem od filmové školy očekávala. Zlepšila jsem si práci s programy na úpravu videa a práci s kamerou“.

Vedení našeho projektu zorganizovalo několik schůzek, na kterých jsme projednávali téma, dramaturgii a technické záležitosti. Však při natáčení v Olomouci neustále vznikaly další otázky. Hledala jsem proto známé a kamarády, kteří by mi mohli poradit po kompozičně a technické stránce, třeba jestli ty záběry vůbec k něčemu jsou. Řešili jsme i náš český mluvený projev.

Nejtěžší však pro mě nebyla technická stránka, nějak jsem si to představovala obrázkově a dalo se vyřešit to, jak třeba souběžné natáčet a nahrávat na rekordér. Jako daleko náročnější se ukázalo vytvoření scénáře, což jsme nikdy předtím nedělala. Jeden z účastníků projektu přímo zdůraznil význam  poznatků z dramaturgie filmu a že se staly pro něj nejužitečnějším přínosem školení.

Co máme všechno ukázat a co skutečně patří do našeho tématu? Samozřejmě s hrdinkou jsme měly různou představu a nemohly se dohodnout na některých scénách. Učila jsem se, hodně jsem zkoušela, vytvořila několik verzí třeba začátku první scény, jelikož jsem nevěděla, jaké to bude při střihaní a bude-li to logicky navazovat. Neobešlo se to i bez papírování: třeba scéna v Centru na podporu integrace cizinců se objevila díky žádosti koordinátorů projektu ke schválení hlavního vedoucího center, i když samotní pracovnici centra byli velice ochotní.

Moje hrdinka, která sice nebyla účastníkem samotného projektu, ale přece to byl dokument o ní a na docela citlivé téma, po nějaké době v rozhovoru sděluje: „Trápilo mi to, že nejsem zvyklá zveřejnovat nějaké city a starosti, ale byl to nový a pozitivní zážitek… Natáčení, ten celý proces, odtáhnul moji napjatou pozornost od těžké situace. Prostě jsem se vrhla do něčeho nového, a tím pádem už jsem se nevěnovala tolik problémům, které byly a našla jsem východisko i rychleji“.

Nakonec materiál mého hrubého střihu s poznámkami i materiál dalších týmů převzali profesionálové a po závěrečném střihu vytvořili dokumentární film s názvem „Tváře našich evropských měst“.

Inspirativní význam projektů

Během natáčení vznikaly v mé hlavě další náměty, o čem bych chtěla natočit reportáž nebo dokument. Známí a kamarádi z různých častí světa žijící v Česku prochází svojí jedinečnou migrační cestou, která se pro ně stala „životním stylem“ buď to při studijním pobytu nebo při trvalém usazení. Po projektu jsem si těžko představovala život bez kamery a už svoji vlastní jsem zaznamenávala svůj po třech letech první návrat domů.

Osobně se připojuju k poděkování jedné z účastnic projektů, výstižně vyjadřující význam a přinos projektů: „Je to skvělá příležitost pro projevení osobnosti migrantů tady, kde je to pro ně cizí a kde se nemohou společnosti otevřít tak, jak by možná chtěli“.

Po premiéře v Praze a na mezinárodní konferenci na migrační téma v Londýně, kam také byli pozvání účastníci projektu, dokument konečně dorazil i do Olomouce, kdy byl na konci října promítán na VOŠ Caritas. 

Autorka: Anastasia Mega

Příspěvek vznikl v ramci projektu na integraci cizinců Face2Face II - podpora dialogu mezi migranty z třetích zemí a občany České republiky. Projekt je financován Ministerstvem vnitra ČR. 

Ministerstvo vnitra ČR nenese odpovědnost za obsah příspěvku ani jeho užití. Výhradní odpovědnost nese autor.