Hodný u toho dycky slintaj...(?)

Laura pláče.Sedí ve školkové šatně na zemi, drží si culíky a nereaguje ani na slova o řízečku...„Dyš já už toho mám dost. Zase mě políbil a oslintal mi u toho celou hlavu!“

„No,“ pláč mění za vztek, spravedlivý, samozřejmě: „To není vůbec fév, takovej ženich by to byl
dobvej, není hezkej, bohatě taky nevypadá, ale je svandovní a hodnej. Nojóóó a zvovna musí
u toho líbání tak slintat, to se nedá vydežet.“ Konečně zvedá hlavu do úrovně mých kolen:
„ Umíš si takovou věc vůbec pšedstavit?“
Jiřík je téma dne už od začátku září. Lauře se moc líbí, každé ráno ji čeká u dveří třídy, pusinku
přesně mířenou na tvářičku, (s širokým úsměvem), poskytuje jako uvítací servis denně,
na rozloučenou dvě...
„Myslíš, že by mi moh bvácha povadit, jak ho odnaučit slintat pči líbání?“ Debata na téma, že se
líbat nemá nechat, když jí to není příjemné, nebyla příliš plodná, Lauře se to líbí, jen nechce mít
mokrou hlavu...
„Nóóó, Lauro, tak to je problém, to ti teda nezávidím.“ Velký bratr se (pyšně) zavírá s malou sestrou
do koupelny a žádá si soukromí. Stojím nečestně za dveřmi...
„A jak se to jako projevuje, to slintání?“
„No von mi dycky vezme tu hlavu do vukou a tu svojí pusu mi pčilepí na tváž a nechce pustit až
dyš sem už úplně vošlintaná a hodně cukám“
„Tak mu řekni, ať tě nelíbá nebo ho zmlátim. To pomůže.“
„Já ho nechci zmlátit.“
„Tak ho to budeš muset naučit neslintavě.“
„Ale jak? To pvávě nevim. Aby to bylo pčíjemný. Já se na tu pusu dycky těšim a pak sem celá
zklamaná, že to zase bylo vošklivý, víš?“
„Lauri“ Šíma zněžňuje, „ty ho miluješ, viď?“
„No, ještě asi ne, ale chtěla bych ho za muže, až budu velká.“
„A proč?“
„No, pvotože je hvozně hodnej, ale hvozně moc.“
„Tak to ti nepomůžu, já myslim, že ty hodný dycky slintaj. Já sem zlobivej a na slintátní si žádná
nestěžovala. Patrik je hodnej a zrovna včera dostal vod Venduly takovou facku. Řekla mu, že je
slintoš a zrušila svadbu. A to sem měl bejt ten, co se jich ptá, jestli se chtěj, ten vodávač a už sme
to měli všechno na přestávku nachystaný.“
„Tak já to teda vydežim. Tčeba až vyoste, už nebude tak hodnej a tak mu pude to líbání líp.“
„Lauro, anebo to udělej jinak.“ Šíma nadšeně zvyšuje hlas. „Najdi si nějakýho na líbání, aby to
bylo pěkný a Jiříka si nech do zálohy, kdyby se už nenašel žádnej, co tě bude milovat a bude
hodnej.“ Slyšitelné objímání...
„Děkuju ti bácho, ty si to vymyslel líp než maminka. Máma žíkala, že se nemám pusinkovat vůbec,
dyš mi to není pčíjemný. Vůbec mi nežekla, že můžu mít na to milování kluky dva. Jeden mi bude
dělat ochvánce a dvuhej bude ten milevec, co u toho neslintá.“
„Lauro, důležitá věc, mámě se nelže, ale všechno vědět nemusí. Tak jí řekneme, že jsem ti to líbání
rozmluvil, mohla by se nám zase vztekat, víš, že je poslední dobou nějaká vydrážděná...“
Spiklenecky vylézají, Šíma si mě bere stranou: „Mami, neboj, už sem jí to vysvětlil, myslim,
že pochopila, že na to líbání je eště dost mladá...“ Ani se nerdí...
„A ty?“
„Mami, já sem hodnej kluk, vždyť víš, že si pořád jen něco studuju a na holky už nemám čas.“
Rozvážně si vykračuje ke stolu, mrká na ségru a oba jsou až do večera nejhodnější děti na světě,
s tajemstvím...