SEXMISE! Aneb: je možná partenogeneze u lidí?

Povede evoluce člověka tímto směrem? U savců a především u lidí tato možnost zatím vědecky potvrzena není, i když se jisté případy partenogeneze u samic člověka (pardon-u žen), již staly! Poslední takový případ je hlášen z Indie, ale i z USA v padesátých letech a spoustu dalších. Laboratorní partenogenezí se zabývá spousta vědeckých lékařských pracovišť v Evropě, Rusku a USA. Přední odbornicí této problematiky, je Elena Revazova, jakožto autorka publikace, která vyšla v Journal Cloning & Stem Cells začátkem roku 2008 a jež podrobně popisuje přípravu partenogenetickych kmenových buněk.

Buněčné linie získané partenogenetickou kultivací oocytů...internet

Partenogeneze je tzv.samobřezost, znamená vývin nového jedince pouze ze samičího vajíčka neoplozeného samčí pohlavní buňkou! V přírodě se takto rozmnožují živočichové třídy Bdelloidea, ale i například některé druhy hadů, ještěrů a žraloků. Některé zvířecí druhy se takto rozmnožují přirozeně a některé pouze mimořádně, jako instinktivně poslední možné řešení a to, když se samička octne bez samce. Takto se nedávno narodilo mládě varana v pražské zoologické zahradě. Testy prokázaly, že u samičky došlo k partenogenezi. Tímto se stala varanice matkou i otcem zároveň. Mláďata jsou při tomto způsobu vzniku vždy samčího pohlaví a samice se s nimi bude dále rozmnožovat. Ale zároveň jsou bohužel takto vzniklá mláďata geneticky bezcenná, jelikož nesou dědičnou informaci pouze jednoho rodiče. Příroda si opět poradila, když nejsou k dispozici samci, zřejmě se partenogenezí snaží zamezit vyhynutím druhu!

Je takové to nepohlavní rozmnožování u člověka též možné? Teoreticky ano, laboratorně se tak děje a když k tomu přičteme případy jež jsou zdokumentovány, dojdeme k závěru, že to není nemožné. Příroda je prostě mocná čarodějka. Ale pojďme si popsat, co se při partenogenezi děje, abychom tématu lépe porozuměli a mohli si udělat objektivnější náhled na tuto problematiku.

K tomu, aby u ženy došlo ke spontánní partenogenezi – tedy dělení a rýhování vajíčka, je třeba nějaký stimul-chemický podnět, jež je zatím ve fázi bádání. Lidská vajíčka mají dvě sady chromosomů. Jedna sada bývá při oplození normálně vypuzena, tím se docílí smísení genetického materiálu otce a matky. Děje se tak ještě před tím, než do vajíčka vnikne spermie. Jestliže ale po tomto vypuzení nedojde k oplození a vajíčko se aktivuje nějakým stimulem, začne se dělit. Chová se jako kdyby oplodněno bylo. Mluvíme právě o partenogenezi. Tím, ze při vzniku těchto buněk neasistoval „tatínek“ (jeho spermie), vypadla polovina genomu ze hry. Nové buňky prostě nemají tatínka!

Když pomineme vyšší církevní a duchovní princip zplození Ježíše Krista a vezmeme v potaz pouze genetiku, dojdeme k závěru, že i Panna Maria mohla počít právě partenogenezí! Ale též vyvstává otázka, proč se takovýchto věcí příroda vůbec dopouští? Je to pouze experiment-anomálie která nemá význam, nebo je to záměr? Sociální vývoj člověka může dospět v budoucnu do té fáze, že klasický partnerský život bude přežitkem a zátěží moderního humanoida. A poté může mít schopnost partenogeneze člověka vyšší, možná i nezbytný význam!

Tento článek berte prosím drazí čtenáři s rezervou, pouze jako nastínění hypotetických možností. Sám jsem si dobře vědom výše pravděpodobnosti této možnosti ;-)