Včera jsme si připomněli výročí tehdy nepředstavitelné události. Pád neomezeně vládnoucího cizince v porobeném Protektorátu. Nepomohla mu přesila udavačů, nepomohla mu devótní mediální podpora. Na něco ani ten marketink nestačí.
My Češi máme pověst o blanických rytířích, kteří vyjedou na pomoc, až bude národu nejhůře. Zřejmě vznikla v dobách, kdy nebyli skuteční hrdinové a lidská touha po spravedlnosti si je musela vymyslet.
Jsem vděčný za to, že si nemusíme žádné bájné hrdiny vymýšlet. Víme, že mezi námi žili: Vosmíkovi, Moravcovi, Zelenkovi, Piskáčkovi, Smržovi, Novákovi, Khodlovi. Rodiny, které umožnily parašutistům provést svoje poslání. A myslím, že všichni dobře věděli, do jakého rizika se pouštějí.
To vše v době, kdy lidé propadali beznaději, když viděli kolem sebe, jaké ukřivděné kreatury ze suterénu lidských vlastností se draly na světlo mediální slávy.
V době, kdy každá kolaborace byla mediálně oslavována.
V době, kdy marketink (tehdy se říkalo propaganda) oslavoval na mediálním poli svoje zdánlivé totální vítězství.
Lidé před osmdesáti lety nebyli nijak zásadně odlišní. I tehdy řešili každý po svém, jak se vypořádat se svými životy. Kulisy se možná jmenovaly jinak, ale podstata života lidí je pořád stejná.
A to mě naplňuje optimismem. Nemyslím si, že historie je něco tak odtažitého, že se to nedá dnes pochopit nebo mladým lidem vysvětlit.
Já ten odkaz našich tehdejších spoluobčanů dnes vnímám tak, že tu nemáme smyšlenou legendu, ale živý důkaz toho, že žádný strom neroste do nebe a že na každého dojde. A možná ze strany, odkud to nikdo nečekal. Je nás tady na to dost.
