Zakázané setkání - (Svět Alebion)

Anotace: Krátká, romantická povídka ve fiktivním světě, kde žijí Faria a Elron - kde žijí své životy, které nenávidí. Oba rádi mizí z domovů, a bloudí v lesích mezi hranicemi Severních a Jižních krajích. Na jihu žijí lidé, na severu, kde je chlad a polární záře, žijí upíři.

Faria je mladá upírka, která se cítí ve svém domově jako ve vězení, a touží po svobodě.

Elron je mladý muž z pohraničního města. Je synem nižšího šlechtice, který mu dláždí cestu, po které nechce jít. I on touží po svobodě. Avšak, v jistém okamžiku nalezne, v podzimním lese, na okraji Třpytu, krásného třpytivého jezera, ležící tělo zraněné ženy - ženy, která změní směr jeho života.

Chytla se za krvácející bok, sykla bolestí, když prsty zavadila o dřík šipky vystřelené z kuše.

Ohlédla se za sebe.

Ztratila jsem se jim?

Namáhavě dýchala.

Nohy ji sklouzly na mokrém listí; klouzavě se kutálela po mírném svahu, z něhož vyčnívaly kameny a mladé stromky.

U paty kopce narazila do širokého kmene stromu.

Než se tak stalo, bolestí a pádem omdlela…

Kapitola 1.

Faria.

Přehoupla se přes krásně zdobené zábradlí. A v ten moment se zarazila.

„Fario!“

Jediné slovo matky ji přikovalo k podlaze. Sklopila hlavu, jako pokaždé, když se vrátila z potulování – což samo o sobě nevadilo, ale už vadilo to, kam se vydávala.

„Matko,“ vyslovila s pokorou.

Matka vycenila špičáky, zlobou se krátce protáhly. Měla napnuté kouty úst a oči se ji hněvivě leskly.

„Kolikrát ti mám říkat, aby jsi nechodila do Jižního kraje!“

„Ale…“

„Žádné ale! Mnohokrát jsem ti to říkala, a ty si nedáš říct. Co tě tak zajímá na lidech? Hm? Tak řekni!?“

Faria mlčela, promnula si pravý loket.

„Mlčením nic nenapravíš. Neříkám ti nadarmo, že lidé jsou prostí barbaři, co nerozumějí umění, hudbě – lásce. Tak řekni, co tě na nich tak zajímá?“

Mladá upírka neměla odvahu se podívat matce do očí a klopila tak pohled. Přímo zaujatě pozorovala vzorce na barevném koberci.

Matka si odfrkla hlasitě a bodla prstem do vzduchu – rudý lak na dlouhém, zašpičatělém nehtu se zaleskl v záři nebeské aury, jež prosvítalo okny s roztaženými závěsy. Přitom gestu Faria nepatrně škubla rameny. Měla z matky strach.

„Sama nevíš. To jsem si mohla myslet. Za trest zůstaneš v pokoji. A jestli slezeš z toho balkonu, budeš litovat, že jsi moje dcera!“

S tím rázně odešla z pokoje a zabouchla za sebou dveře, které navíc zamkla.

Polkla, přitom semkla rty. Hleděla na zamčené dveře. Pokoj jí začal být tísnivý, otočila se a došla k balkonu, opřela se zády o zábradlí a sklouzla se na zem. Pozvedla pohled, zahleděla se na rudozelenou auru tančící na noční obloze. Polární záře v tuhle dobu byly přímo dechberoucí.

Kolena přitáhla k tělu a objala je. Měla chuť se rozplakat. Pocítila, jak ji po tváři teče osamělá slza. Ta se na útlé bradě zachytila – leskla se v záři nebeské aury, komíhala se, než se uvolnila a dopadla tak na hřbet ruky.

Slzy ji tiše tekly po tváři.

Elron.

„Garagu,“ oslovil Elron trpaslíka z Hornatých ostrovů, ležící na západě v Deštivém moři, lemované pevninou od východu, obloukem po jihu, a dál na západ – na severu byla Ledová stěna, jež uzavírala moře.

Garag odložil kladivo, jímž zrovna pracoval u kovadliny, a zahleděl se na mládence s nedbale upravenými vlasy hnědých odstínů a zvláštních modrobílých očí.

Za trpaslíkem žhnula výheň, z kterého se šířilo teplo a světlo. Po stranách se nacházely stoly a ponky s nářadím a vším dalším, co bylo potřeba pro kovářské řemeslo.

Kusem hadru si utřel pot z čela.

„Elrone, koně máš čerstvě okovaného. Proto jsi jistě přišel, či?“

„Ano, přišel, starý příteli.“

„Hm,“ zamručel Garag, „jistě máš v úmyslu si někam vyrazit, jak máš ve zvyku, či?“

„Jsi vnímavý. Ano, to mám.“

„Tvůj otec mě upozornil, abych ti připomněl, musím dodat, že byl velice důrazný, aby ses nepřibližoval k hranicím Severního kraje.“

Zamával přitom prstem.

„Ale, už tak činím dlouho a nikdy se nic nestalo.“

„Zatím, Elrone. Měl jsi štěstí, že si tě nevšimli upíři.“

„Chodím ráno, v poledne vracím – upíři se přeci bojí slunce, nebo snad ne?“

„To máš pravdu, bojí. Ale náhoda je mrcha. A jestli tě kousnou…“ odmlčel se dramaticky a mávl rukou jako se sekerou.

„O upírech se toho namluví… vlastně o nich ani moc nevíme…“

Trpaslík pozvedl ruku, bylo to až varovně.

„Pozor, chlapče. Taková slova mohou být nebezpečná. Radikálnější osoby by to mohly považovat… však víš za co.“

„To je tím, že mluví ze strachu… ze strachu, co vlastně neznají.“

„Jsi přemýšlivý a chytrý, jenže až moc. Jen si dávej pozor. Tvůj otec by mě jinak snědl za živa.“

Elron se usmál.

„Jestli tě to uklidní, budu si dávat pozor.“

Trpaslíkovi to moc přesvědčivě neznělo, ale pro tentokrát přikývl.

„Koně máš vzadu za kovárnou, jako vždy.“

Elron na to jenom přikývl, a na nejbližší ponk položil měšec mincí za odvedenou práci na koni.

Faria.

Romus se podíval na svoji starší sestru, jak se oblékala do tmavého pláště a následně nasazovala kapuci. Mimoděk si upravila hnědý opasek s přezkou čtvercového tvaru.

„Zase jdeš ven?“

„Romusi, chceš mi v tom zabránit?“

„Matka mi přikázala, abych na tebe dohlédl. Včera se na tebe velice naštvala – více než obvykle.“

„Já vím. Ale nemohu si pomoci. Chci chodit ven…“

„Kam ven? Co tě na jihu vlastně tak láká?“

Zahleděla se na mladšího bratra, který jí sahal sotva po prsa. Byl to její mladší bratříček – pokaždé nesnášel, když ho tak oslovovala, ale i tak se od ní nechával sestersky laskat.

„Prostě ven…“

„Takže za někým?“ vyslovil protáhle.

Zhoupl se na patách a naklonil se dopředu, přitom se široce usmál. Nepoddajný pramen šedobílých vlasů mu přepadl přes tvář, a zakryl mu tak šedomodré oko – dědictví po otci.

„Jak tě to napadlo?“

Nepatrně odvrátila pohled.

Romus se narovnal a naklonil hlavu, mimoděk odhrnul nepoddajný pramen vlasů. Přestal se široce usmívat. Zvážněl. Zaujatě pozoroval sestru. Na svůj věk byl bystrý, vnímavý.

„Tvoje věc, sestro.“

Vrátila se pohledem na bratra.

„Takže?“

„Takže co?“

„Nehraj hloupého.“

„Jsi má sestra, co myslíš…“ nechal slova vyznít do ztracena.

Uvážlivě bratra pozorovala, pak se usmála. Dlouhými kroky byla rázem u něho a začala bratříčka vehementně laskat, jako tehdy, když byl mladší a menší.

„Sestři! Nech toho!“

Faria se zachichotala a pokračovala v laskání.

Byť se její bratr bránil, na oko, a opakoval slova, se přitom smál – užíval si laskání od sestry. Ta však náhle přestala a klekla si, aby s ním vyrovnala pohled.

„Děkuji. Máma se na tebe rozzlobí, až to zjistí, že mi pomáháš. A to kvůli mně.“

„Vím to. Ale i tak… jsi má sestra.“

Usmál se. Zajiskřily mu oči.

Faria bratříčkův úsměv oplatila, přitom i jí zajiskřily zlatavé oči, jež zdědila po matce. Přivřela je sesterskou něhou. Vstala a vykročila k balkonu. Romus ji přitom sledoval, díval se, jak přelezla zábradlí balkonu a zmizela mu tak z dohledu, jen lemy pláště nad okrajem zábradlí zamávaly.

Usmál se bratrskou něhou. Stál uprostřed pokoje.

Buď opatrná, sestřičko.

Elron.

Vítr vanul ve spirálách nad hladinou třpytivého jezera – padající listí z okolních stromů, v podzimních odstínech, tak nad hladinou vířilo v chaotických tancích.

Zaujatě to pozoroval.

Seděl na břehu jezera, jež se jmenovalo poeticky Třpyt. Pod sebou měl kožešinu, bylo vlhko a chladno. Z úst mu tak šla pára.

Chodil sem často. Nalézal tu klid. Pocit uvolnění. Pocit svobody. Život, který vedl, se mu nezamlouval – život, který mu připravoval otec, jenž patřil k nižším šlechtickým rodům.

Popadl oblázek a vzápětí jím hodil na hladinu jezera. Voda po dopadu oblázku vytryskla do stran v sériích kapek. Hladina se roztříštila na vlnky – spadalé, smáčené listí se tak rozpohybovalo do jakéhosi nesourodého tance.

Je to jako odraz mého nitra, pomyslel si smutně.

Popadl další oblázek…

Faria.

Rozvážnými kroky šla Vlčí stezkou.

Slunce svítilo nad lesem zbarveným podzimním listím, prosvítalo korunami stromů. Ze stromů padalo listí jako déšť, jimž se proháněl vítr.

I přesto, že bylo slunce stíněné, nesundala si kapuci pláště. Stíněný svit jí tolik nevadil, nebylo to ani nepříjemné, dokonce se jí to líbilo – bylo to kvůli náhodným lidem. Takhle daleko na severu se moc nevyskytovali, jen občasné zbloudilé duše, jež kráčeli bez jistého cíle. Vždy si dávala pozor, vyhýbala se přímému kontaktu, ale už se jí několikrát stalo, že byla spatřena.

Lidi měli strach z upírů a věřili mnoha nesmyslům.

Nad tím se krátce povzdechla.

Kolem nohou jí vířilo rudě a hnědě zbarvené listí. Panoval silný vítr. Musela kvůli tomu naklánět hlavu dopředu, aby ji vítr nesfoukl kapuci.

Pokračovala po cestě, k jezeru, kam ráda chodila, na místo, kde pozorovala jistou zbloudilou duši, jež se pravidelně vracela k Třpytu, ke krásnému třpytivému jezeru obklopený lesem.

V tuhle roční dobu bylo místo přímo překrásné.

Elron.

Ležel na hřejivé kožešině. Pozoroval modravé nebe, zdobené poletujícím listím. Cítil klid, uvolnění; oči měl zasněně přivřené.

Je takové ticho, pomyslel si poklidně.

Faria.

S upírskou hbitostí vyšplhala na vysokou větev vysokého stromu, na kraji jezera. S nedbalou lehkostí udělala několik kroků po silné větvi a sedla si u kmene stromu.

Opřela se.

Podzimní listí ji krylo, aby zůstala nepovšimnuta, ale sama z místa viděla na místo, kde právě ležel mladý muž s vlasy hnědých odstínů, větrem rozcuchané.

Svým potulováním a častým procházením kolem Třpytu – její nejoblíbenější místo, náhodou narazila na onoho muže, jenž se sám často vracel na tohle místo. Došlo jí, že i pro něho to bylo oblíbené místo, místo, kde nalézal klid. Poznala to podle jeho očí, jeho výrazu ve tváři, a uvolněného těla.

Když ho prvně viděla, spatřila v něm odraz své duše. Odraz osamělosti – jistě, měla bratříčka, kterého milovala, ale tohle byl jiný druh osamělosti, ba až prázdnoty. A viděla i něco dalšího.

I teď, když mladého muže pozorovala, viděla to samé, touhu po míru na duši, po klidu, po svobodě…

Elron.

Poklidně usnul.

Čas tak kolem něho nerušeně plynul. Vítr jím čechral vlasy, ochlazoval tváře – obláčky páry mu šly z úst s jistou lenivou poklidností.

Faria.

Nevěděla, co ji popohnalo, ale slezla ze stromu. Vykročila ke břehu jezera.

Bylo chladno, z úst vydechovala obláčky páry. Ale chlad jí nevadil. Upíři ze Severního kraje byli na to zvyklí.

Sundala si kapuci, odhalila tak světle šedou pleť a rovné, po bradu dlouhé šedobílé vlasy. Zlatavé oči se jí zatřpytily.

Došla k místu, kde ležel mladý muž. Zaujatě ho pozorovala, jak poklidně spal.

Je tak pohledný… nepřipadá mi jako barbar, jak vždy říkává matka

Pootevřela rty tak, že se jí zaleskly špičáky, oči se jí třpytily. Všude kolem poletovalo listí hnědých a rudých odstínů. Udělala ještě pár kroků. Klekla si na koleno a natáhla ruku. Nevěděla, co jí k tomu vedlo, že se ho chtěla dotknout – jako by dotyk z toho momentu udělal něco reálnějšího…

Zarazila se.

Elron.

Otevřel oči, zamžikal zasněně, myslel si, že asi snil… zahlédl tu nejkrásnější ženu, jakou kdy viděl, ale ta tak náhle zmizela, že si pomyslel, jestli si to jenom nepředstavoval.

Faria.

Vyšplhala zpátky na strom. Ve stoje se opřela o kmen a prudce dýchala, srdce jí bilo jak splašené. Oči měla rozšířené. Ústa měla pootevřené tak, že byly vidět špičáky, chvějící se vlhkem. Přes horní ret přetekla kapka potu, spadla níže, přetekla i přes dolní ret a zachytila se na bradě. Zanechala za sebou chladivý pocit.

Co mě to jenom napadlo?!

Podívala se na místo, kde se mladý muž zvedl v pase a zmateně se rozhlížel.

Viděl mě?

Elron.

Rozhlížel se kolem sebe.

Byl to jenom sen? Co byla zač?

Vstal. Oklepal ze sebe listí. Rozhlížel se. Díval se po stromech, po břehu jezera, podíval se i na zem kolem sebe. Nic neviděl, ani žádné stopy.

Asi se mi to jenom zdálo.

Ať se mu to zdálo, nebo ne, zůstal mu pocit, že viděl něco nádherného – mělo to krásné zlatavé oči.

Kapitola 2.

Elron.

Zrovna vedl svého koně kolem kovárny, když uslyšel hlas trpasličího kováře.

„Garagu?“

Otočil se k místu, odkud uslyšel hlas a spatřil kováře, kterého znal snad odjakživa – jedna z mála osob, jež mohl nazvat přítel a těch moc nebylo. Nikdo se nechtěl bavit s podivným klukem nižšího šlechtice, který často mizel někde na severu, nedaleko upířích hranic. A to vytvářelo různé řeči.

„Kam tak chvátáš? Už šestý den v kuse mizíš v severních lesích. A to je neobvyklé i na tebe. Dokonce jsem zaslechl lidi, jak o tom mluví… ne, že by i předtím nevedli klepy, však to znáš, ale teď…“

Pokrčil rameny.

Elron přikývl.

„Garagu, lidi toho napovídají. Jen se toulám lesem, nic víc.“

„To řekni těm hňupům. Někdo byl dokonce za tvým otcem, a ptal se, jestli něco nepaktuješ s upíry.“

To Elrona zaskočilo a udiveně pootevřel ústa.

„Jojo, chlapče. Až takové řeči se objevují.“

„Ale prosím tě,“ zmohl se konečně něco říci. „Jak to mohlo někoho napadnout? To, že chodím do lesa, ještě neznamená, že něco kuji!“ řekl s jistou zlobou.

„Na mě se nerozčiluj. Říkám ti to, abys věděl. Dávej na sebe pozor.“

Elron pozoroval trpaslíka a zmohl se jenom na přikývnutí.

Faria.

Ležela na celkem obyčejné posteli a pozorovala strop, přitom si mnula protáhlé, zašpičatělé ucho.

Už šest dnů nešla ven, neměla odvahu.

Když se posledně vrátila, jen zázrakem nebyla odhalena. Romus jí celou dobu kryl, za to mu byla navždy vděčná. Matka měla důležité povinnosti a ty jí dostatečně zaměstnaly a když se vrátila, jen krátce na to do pokoje vrazila a pohlédla na spící dceru – v ten moment jen zamručela a odešla. Samozřejmě dveře zamknula.

Měla jen málo možností vyjít z pokoje, a ne vždy toho využila; chtěla být sama. Neustále se v myšlenkách vracela k onomu momentu, kdy se málem prozradila. Bála se, kdyby jí tenkrát spatřil, by se zděsil, že zřel upírku. Už to, že chodil daleko na sever, a to pravidelně, obdivovala – byla na tom stejně. Taky chodila daleko od domova, jen naopak na jih.

Často si představovala jeho tvář. Jeho zvláštní dvojbarevné oči. Jeho větrem rozcuchané vlasy. Dokonce se jí o tom momentu i zdálo. Nedokázala na něho přestat myslet.

Zvláštní, ani nevím, jak se jmenuje, pomyslela si s takovou zvláštní zasněností.

Podívala se na balkon. Lákalo jí to ven.

Možná tam je.

Myšlenky jí vířily hlavou.

Rozhodla se. Možná za to bude tentokrát potrestaná, silněji než kdy dříve – možná jí matka i někam zamkne na hodně dlouho, ale riskne to.

Už nechce být zavřená, neustále uvězněná, splňovat jistá očekávání, které se od ní očekávaly. Pohled jí sklouzl po stojanu s černým kabátem s rudým prošíváním.

Vyskočila z postele.

Elron.

Co tu vlastně hledám? Nejspíš se mi to tenkrát jenom zdálo.

Sesedl z hnědého hřebce s bílou hřívou a bílým znaménkem na čele. Stál u břehu jezera.

Vítr vanul s jistou poklidností.

Vzal otěže a hřebce přivázal k nejbližší větvi. Nadechl se nosem a vykročil ke břehu jezera, přitom se neustále rozhlížel.

Muži v černých pláštích.

Muž v černém loveckém oděvu stál ve stínu stromu, tichý jako stín, smrtící jako vlk. Tvář měl pomazanou černou barvou, z části zahalenou hrubou látkou. Modré, přivřené oči byly tak zvýrazněné, pronikavější, cílevědomější. Byly to oči lovce.

Pozoroval postavu, jež rozvážným krokem šla Vlčí stezkou. Ohlédl se za sebe, kde ve svých úkrytech čekalo dalších pět postav.

Pomalu pozvedl ruku v gestu domluveného znamení a následně pozvedl kuši, kde se matně leskl hrot šipky.

Už delší dobu se proslýchalo, že se v lese objevovali upíří, a to blíže k hranici Jižního kraje, a to je sem přilákalo – lovce upírů z Východního kraje, kde tamní upíry, žijící v enklávách, lovili až je téměř vymýtili.

Lovci věděli, že v Severním kraji žije celý národ oněch krvelačných zrůd, a bylo jen otázka času, než i na ně přijde řada – a tedy proč nezačít tady, s touhle potulnou upírkou? Lovec podle postavy poznal, že to byla upírka. Na tom mu nezáleželo, jestli to byl upír, nebo upírka.

Jsou to monstra, a ty zasluhují smrt.

Vystřelil z kuše.

Elron.

Obcházel jezero po východní straně. Střídavě pozoroval stromy a hladinu jezera. Nad korunami stromů kroužili havrani, jež dávali o sobě hlasitě vědět. Nebral je v potaz. Šel dál. Došel až na severní část jezera, k místu, kde zurčel potok, omývající zaoblené skalní výstupky – napájel jezero krystalicky čistou vodou.

Po jeho pravé straně byly svažité kopce, řídce zarostlými stromy.

V náhlém panujícím tichu uslyšel něco jako hluk pádu a následně nárazu. Podíval se na svažité kopce, zahlédl poletující listí a brázdu. Rozhodl se podívat se na ono místo. Pomyslel si, že se uvolnil kámen, jež se skutálel z vršku svahu. Obešel několik stromů a velkých zaoblených kamenů.

Zarazil se, když obešel silný kmen stromu, kde něco spadlo z kopce – bylo to tělo. Tělo ženy, jak si náhle uvědomil. Poklekl do zvlhlého listí. Natáhl ruku a opatrně ji překulil na záda; první věc, co ho zaujalo, byla šipka zabodnutá v boku. Kolem rány byla látka nasáklá krví. Kapky krve kapaly do vlhkého listí.

Někdo ji přepadl, ale proč?

Odhrnul kapuci a následně vlasy, jež kryly tvář.

Zarazil se.

Nejdříve si pomyslel, že byla bledá ztrátou krve, ale v okamžiku spatřil její špičáky, jak měla pootevřená ústa, a její protáhlé, zašpičatělé uši.

Upírka!

Odskočil od těla, chtěl odejít, ale v tom momentu spatřil její pootevřené oči. V omámením ho upírka pozorovala… následně je zavřela. Omdlela bolestí a ztrátou krve. Poznal ty oči. Oné zlatavé oči, které spatřil, když se tenkrát probudil a myslel si, že to byl sen, mámení smyslů.

Zahleděl se na její tvář.

Tohle není tvář netvora, jak u nás říkávají o upírech. Tohle je tvář mladé dívky. Ne dívky… mladé ženy.

Rozhodl se. Věděl o jednom bezpečném místě dále po proudu, který objevil svým častým potulováním. Opatrně ji vzal do náruče a vstal.

Je tak lehká, pomyslel si, krátce se zadíval na její tvář a vykročil.

Muži v černých pláštích.

Modré oči pozorovaly návrat jednoho z lovců. Ten strohým gestem oznámil, že ztratili stopu. Po jeho boku našlapoval vlku podobnému stvoření.

Dobrá tedy. Prozatím jsi přežila, upírko. Tedy, pokud již neumíráš na zranění.

Pod tmavou látkou se usmál, oči se mu přitom zaleskly.

Faria.

Otevřela oči. Viděla nad sebou skalní stěnu. Rozhlédla se kolem sebe; cítila se slabě, mdle. Všimla si, že byla v nějaké skalní puklině, slyšela i nedaleké zurčení vody.

Kde to jsem? Co se stalo?

Pohnula se a hned ustrnula bolestí, sáhla si na levý bok. Sykla bolestí. Vzpomněla si, že byla napadena. Netušila, kdo a ani proč to udělal. Nikomu přeci nic neudělala. Uvědomila si, že šipka v boku chyběla. Odhrnula část oděvu a spatřila provizorní obvaz.

Někdo mi pomohl, pomyslela si bolestivě.

Zkřivila tvář bolestí, jak se ozvala rána. V ten moment něco uslyšela a stočila pohled ke vstupu skalní pukliny. Srdce se jí zastavilo, když ho spatřila. Byl to ten mladý muž, kterého pozorovala u břehu Třpytu.

Poznal mě… poznal, že jsem upírka.

Odvrátila pohled… sykla bolestí, přitom odhalila své špičáky. Kradmo zatěkala pohledem na místo, kde stál.

On, on mě zachránil? Přesto, že jsem upírka?

Myšlenky se jí honily hlavou. Nedokázala se na něho podívat.

Elron.

Začínalo se stmívat.

Co to provádím? Už jsem se měl vrátit domů… jak to jen vysvětlím otci.

Ohlédl se za sebe na potemnělou puklinu – v té tmě jí neviděl, ale vnímal její přítomnost, její bolest.

Seděl na zemi, pod sebou měl kožešinu. I koně přesunul k místu, kde právě byli. Myšlenky se mu honily hlavou jako vítr.

Co to jenom dělám. Proč to dělám? Vždyť je upírka! Ale…

Hleděl na puklinu.

Nemohu ji tu jen tak nechat.

Odvrátil pohled a zadíval se na zurčící potok. V ruce svíral umytou šipku. Poznal onen zvláštně tvarovaný, matný hrot. Bedlivě pozoroval hrot šipky.

Takový hrot jsem viděl jenom jednou. U Garaga, když nějakému přespolnímu opravoval výstroj.

Garag se mu zmínil, že to byl lovec z Východního kraje a že nebyl sám.

Kdo jí to udělal? Že by ti lovci? Ale co ty tady dělají? A tak daleko od svého domova? Jistě, jsou tu upíři, ale celá desetiletí se vzájemně ignorujeme. Tak proč?

Byť se sám sebe ptal proč, bylo mu jasné, jaký důvod je sem přivedl. Lov. A v Severním kraji byl celý národ upírů.

Ale to si vážně troufají na celý národ? To je bláznovství…

Šipku, která byla polámaná, jak upírka padala po svahu kopce, zahodil do potoka.

Díky Předkům, rána nebyla moc hluboko, byť bylo zranění vážné a mohlo být i smrtící, kdyby nebylo ošetřeno – nebo kdyby ji nikdo nenalezl, aby ji pomohl… pokud by ji někdo pomohl.

Proud vody pomalu odnášel polámanou šipku, až doplula k jezeru, chvíli se držela na hladině, než začala klesat na dno.

Kapitola 3.

Elron.

Panovala noc.

Do svého domova se musel vkradnout, aby nebyl nikým odhalený; naštěstí všichni spali. Kdyby ne, kdyby jej spatřil otec, nevěděl, jak by to vysvětlil, ani to, že musel okamžitě znova odjed.

Potřeboval nabrat zásoby a věci na ošetření.

Štěstí stálo při něm. Do vaků nabral vše, co bylo potřeba a tiše vyšel z domova. Dorazil na místo u zadního dvora, kde čekal jeho hřebec, přivázaný ke kůlu. Vaky připojil k sedlu po stranách a nasedl.

Už bylo jenom potřeba se dostat za hradby. Díky svému původu, znal jednu zadní cestu, dobře ukrytou, kterou se i dostal dovnitř. Tu cestu znali převážně šlechtici, jenž nechal zbudovat lord Revan, když se zakládalo město – to, že před obyčejnými občany zůstalo skryto, šlo jen na vrub sobeckosti šlechticů, kteří mysleli převážně jen na své bezpečí. Obzvlášť, když se město nacházelo blízko upířích hranic. Tedy bylo i dobře opevněné.

Ohlédl se za sebe, z pahorku, odkud měl výhled na hraniční město Verbrond, ohrazené vysokou kamennou hradbou s věžemi a baštami. Uprostřed byl nemalý kostel Předků s vysokou zvonicí. Viděl i svůj domov – sídlo jeho rodiny, která tu žila po čtyři generace, od začátku založení města.

Z města se dostal bez problému, byť v jednom místě, pod mostem, v nejnižším bodě členitého města, málem narazil na potulnou hlídku – díky lucernám je uviděl dříve, než by ho mohli spatřit.

Uvažoval, jak by se potom vrátil a jak by to vše vysvětlil. Nemohl se zbavit pocitu, že se možná nevrátí.

Co to jenom dělám? Kvůli čemu? Ani jí neznám… kvůli té upírce riskuji vše.

Sklopil pohled s jistou zasněností. Pocity vířily v jeho nitru.

Švihl otěžemi a hřebec klusem poskočil.

Faria.

Probudila se. Kromě tmy nic neviděla, a to ani se svým zrakem, uvyklým na dlouhé noci své země. Cítila bolest. Pociťoval horkost. Jinak přirozeně světle šedá pleť byla bledá jako čerstvý napadaný sníh.

Jsem sama? Nakonec mě tu nechal?

Hlavou jí vířily myšlenky, horší, smutnější než ta předchozí. V hrudi jí rostl pocit, že ať jejího zachránce vedlo jakékoliv milosrdenství, nebo soucit, se rozhodl raději odejít – nechat jí svému osudu, svým bolestem.

Lidé se bojí upírů. I on.

„Co mě to jenom napadlo,“ zašeptala do noci.

Sevřela rty. Oči se jí zaleskly.

Elron.

Sesedl z koně. Otěže ovázal kolem větve, která se naklání shora k puklině ve skále. Zahleděl se na tmavou puklinu, kde ona ležela na jeho náhradní kožešině. Z vaku vzal lucernu, jež pobral se vším, co potřeboval. Otevřel malá dvířka lucerny a křesadlem zapálil knot. Ten vzplál a vzniklé světlo tak chabě zahnalo tmu. Dvířka zavřel a pozvedl lucernu.

Rozhlédl se kolem sebe. Noc byla znepokojivě tichá. Tíživá, ba až vlezlá. Měl z toho svíravé pocity.

Vykročil k puklině.

Faria.

U vstupu do pukliny se objevilo světlo. Zamžikala tím směrem.

Vrátil se!

Veškeré tíživé pocity, veškeré myšlenky byly rázem pryč. Jako by je světlo lucerny zahnalo. Když k ní vykročil, se jí rozbušilo srdce. Mimoděk se odtáhla a to s jistou obavou. Stále nechápala, proč pomáhal upírce, jakou byla ona.

Semkla bolestně rty, když se rána ozvala.

„Ehm, neboj se mě, jen ti převážu zranění.“

Pozvedl věci na ošetření.

Překvapeně pootevřela ústa, když si uvědomila, že tak odhalila špičáky, je vzápětí zavřela. Odvrátila od něho tvář.

„Mohu?“ řekl a ukázal na místo, kde byla zraněná.

Do tváří se jí vehnal ruměnec a s jistou stydlivostí odtáhla lemy oděvu, aby mohl převázat zranění.

S jistou váhavostí začal sundávat provizorní obvaz. Přitom se jí zahleděl do tváře – šetrně pokračoval.

V jeho pohledu viděla něco, co nedokázala popsat. Bylo to takové odhodlání, smíšené s obavou – chápala ho, byla upírka. Ale v tom kradmém pohledu viděla ještě něco.

Proč mi tak pomáháš? řekla si v duchu.

Chtěla se ho zeptat nahlas, ale obávala se, že by se polekal, možná by ho i tím zahnala. Tedy mlčela, a s červenajícími se tvářemi pozorovala, jak sundával obvaz, jak následně na ránu nanesl jakousi mast. Sykla bolestí a reflexivně se odtáhla, ale počáteční pálení pominulo – cítila, jak to příjemně chladilo.

V momentě, kdy se odtáhla, se jí podíval do očí.

„Promiň,“ zašeptal. „Ošetřování mi nikdy moc nešlo… naučila mě to matka, když ještě žila,“ rozpovídal se, ale hned se zarazil a semkl rty.

Vytáhl nový obvaz a začal obvazovat ránu. Přitom se jí dotýkal na bocích, na přirozeně štíhlém břichu. Měla co dělat, aby se nečervenala, více než předtím, dívala se na kamennou zeď po svém boku.

Na to, že mu to nikdy moc nešlo, mu to jde, pomyslela mimoděk.

Zarazila se nad svými myšlenkami.

Jestli se tohle dozví matka, budu ráda, když mě jenom zavře někam do temné místnosti. Už tím, že jsem se nevrátila mě čeká trest.

Elron,

Podíval se jí do očí, když byl hotový s obvazem. Viděl, jak je přivírala, jak měla semknuté rty. Poznal, že měla z něčeho obavu, ale ne z něho.

Z čeho má takový strach?

Pomyslel si, že to není strach z toho, jak ji někdo napadl, nebo dokonce z něho – bylo v tom něco jiného. Nemohl si pomoci, ale přišlo mu to povědomé. V ten moment si uvědomil, že si byli podobní.

Oba hledali v životě něco jiného.

Zauvažoval, že něco řekne, ale jenom vzal věci a vykročil ke vchodu pukliny. Potřeboval na vzduch. Potřeboval přemýšlet.

Faria.

Dívala se, jak odcházel, aniž by cokoliv řekl.

„Děkuji,“ zašeptala tak tiše, tak slabě, až si pomyslela, jestli to vůbec uslyšel.

Na chvíli se zastavil, přímo na pomyslném prahu pukliny, ohlédl se a následně vyšel ven.

Stáhla lemy oděvu. Rána jí zaštípala, jak se pohnula, ale už to tolik nebolelo. Snažila se uvelebit na kožešině, že na něčem ležela, si uvědomila až právě teď. Dívala se na světlo lucerny, na obrys jeho těla, jež se tak rýsoval v okolní temnotě.

Elron.

Vedle něho svítila lucerna. S jistou zarputilostí odháněla okolní temnotu, ale byl to těžký boj.

Pozvedl hlavu k nebi, která byla zatažena temnými mraky.

Dneska nebudou vidět hvězdy, pomyslel si zklamaně.

Rád se dívala na hvězdnou oblohu.

Nebe bylo zatažené, podobně jako jeho nitro. Ohlédl se za sebe na temnou puklinu – zdálo se mu, že viděl lesk jejích očí. Cítil její pohled.

U Předků… co to provádím?

Pocit pochybnosti vířil jeho nitrem, až z toho měl svíravé pocit. Dělalo se mu z toho až nevolno. A to se mísilo s dalšími pocity – pocit uvědomění z prázdnoty, jež cítil fyzicky kolem srdce, pocit osamění. Nechápal, odkud to vše pramenilo, jako by pramen toho všeho neměl žádný zdroj, prostě byly… prostě tam někde byly.

Nejraději by odběhl do temnoty a z pln plic dal o sobě najevo, o svém nitru. Svalit se na zem, rozbrečet se.

Podobné stavy měl i dříve, v temnotě a tichu svého pokoje, seděl na posteli, nebo před postelí, prázdně zíral před sebe, zažíval citové návaly, tlak slz, jež ne a ne vytrysknout. Jen silou vůle se vždy musel postavit na nohy.

Nevěděl proč se tak cítil. Proč zrovna v tomhle momentu se tak cítil. Ale něco v něm rezonovalo s nitrem upírky. Ani nebyly potřeba slova, viděl to v jejích očích… jako by se díval na své. Poznal podobné pocity, co pociťoval sám.

S hlavou plnou myšlenek dneska nedokázal usnout.

Faria.

Hlavou jí vířily myšlenky, pocity. Uvažovala, nač asi myslí. Představovala si jeho oči. Byly podobné těm jejím.

Když je spatřila, jako by spatřila svůj odraz. Něco v ní souznělo s nitrem mladého muže.

Sevřela potrhanou látku svého oděvu, v místě, kde měla srdce – pociťovala podivnou prázdnotu.

S hlavou plnou myšlenek dneska nedokázala usnout.

Kapitola 4.

Elron.

Bylo brzké ráno. Ranní rosa se třpytila v krajině. Vzduch byl chladivý. Les působil jistou divokou elegancí, krásnou, zároveň drsnou.

Vydechoval obláčky páry. Musel se tepleji obléci. Na ramenou měl připnutý plášť s kožešinovým límcem. Normálně si moc nepotrpěl na honosnost, ale tento plášť byl darem od matky.

Držel železný tác s jídlem, který nesl k upírce.

Jedí vůbec normální jídlo? Říká se, že pijí krev.

Polkl.

Přesto prošel pomyslným prahem pukliny. Zahleděl se na ležící upírku. Byla přikrytá dekou, kterou jí v průběhu noci dal – myslel si, že by jí mohla být zima, byť si uvědomoval, že upíři ze Severního kraje byli navyklí na chlad.

Odhodlaně se zahleděl do jejích očí. Cítil mrazení za krkem, jak vnímal její oči, jak pozorovaly ty jeho. Jejich pohled se proplétal, vpíjel.

Zjistil, že měl problémy odtrhnout se od jejího pohledu.

Je tak krásná… a jistě i nebezpečná.

Zarazil se nad svými myšlenkami.

Odložil tác na kamenný výstupek.

„Nevím, jestli jíte normální jídlo…“

U Předků!

Cítil se tak hloupě, že by se nejraději nakopl.

Upírka ho zaujatě pozorovala. Hýbala rty, ale nic neříkala. Váhala, ale to váhaní bylo dočasné.

„My jíme normální jídlo,“ řekla slabým hlasem.

Ztráta krve se na ní podepsala.

Když promluvila, měl co dělat, aby se vzpamatoval.

Má tak krásný hlas.

Tentokrát se nezarazil nad svými myšlenkami.

Zjistil, že vlastně nevěděl, co by řekl. Semkl rty a otočil se, že odejde, v tom se zarazil, když se pohnula a natáhla ruku, ale vzápětí se zarazila a odtáhla ji. Upírka odvrátila pohled stranou, vlnila rty. Jestli emocemi, nebo strachem z promluvení, bylo těžké poznat. Možná obojí.

Faria.

Dívala se stranou. Vnímala jeho pohled. Vlnila rty. Bála se promluvit, ale vlastně nevěděla proč. Pootevřela ústa, odvážila se, zároveň se na něho nedívala, aby neviděl její špičáky.

„Proč jsi mě zachránil? Jsem přeci upírka… lidé jako ty se nás bojí,“ zajíkla se, jak jí emoce jenom vířily.

Mladý muž ji pozoroval. Vnímala, jak hledal slova.

„Pomohl jsem někomu v nouzi… jedno kdo to je. Tak mi to přijde správné.“

Náhle se otočil a vyšel ven.

Pohled stočila ke vchodu skalní pukliny, přitom pootevřela ústa.

Elron.

Seděl u potoka, jehož poklidné zurčení zklidňovalo jeho mysl. Vedle měl položený vlastní tác s napůl dojedeným jídlem. Měl tak svíravé pocity, že nedokázal jíst. Neměl chuť, neměl hlad.

Stále dokola si říkal, proč to dělá. Měl pochyby, ale zároveň pociťoval onu správnost, že vykonal něco, co bylo správné.

Vždyť o nich víme tak málo. Jen samé předsudky a dohady. Kdo se snažil je poznat? Nikdo…

Rozhodl se. Chtěl jí poznat.

Faria.

Odložila tác. Jídlo jí posilnilo, ale stále byla slabá ze ztráty krve. U lidí by to nebyl takový problém, ale u upírů to bylo umocněné. Syti byli i z normálního jídla, ale dlouhodobě potřebovali krev, jinak časem zeslábnou – neumřou, ne hned, ale zůstanou slabí, zchřadlí.

Potřebuji krev, pomyslela si znaveně.

I myslet jí dělalo problém.

Když na to pomyslela, v ten moment přišel její zachránce. Chvilku jí tak pozoroval a následně si sedl vedle vchodu. Opřel se o stěnu.

Napadlo ji, jestli si nesedl tak daleko z obavy, že byla upírka, nebo si toho ani nebyl vědom. Na tom jí nezáleželo. Zjistila, že byla ráda za jeho společnost.

Mezi nimi panovalo ticho. Navzájem si hleděli do očí. Pak onen hnědovlasý mladý muž promluvil.

„Jak se jmenuješ? Jistě máte nějaká jména.“

Pootevřela oči.

Kolik toho o nás vědí? Pokud něco. Něco, co není smyšlené, falešné.

„Faria,“ odpověděla slabým hlasem.

Potřebuji krev.

„Faria,“ opakoval zachránce, jako by na jazyku vychutnával jednotlivá písmena jejího jména.

V mysli opakoval její jméno – znělo mu tak krásně.

„Krásné jméno,“ řekl, ale polkl a semkl rty.

Do tváří se ji nahnalo teplo.

Ještě nikdo neřekl, že měla krásné jméno. Vždy jí přišlo tak obyčejné, ničím nezajímavé.

„Jak se jmenuješ?“ vyslovila tiše otázku.

Po takové době budu vědět, jak se jmenuje. Už nebude tím bezejmenným mužem, onou potulnou duší v podzimním lesem.

„Elron,“ odpověděl bez zaváhání.

Možná se jí to zdálo, ale viděla úsměv na jeho rtech? Byť byl krátký, skoro až snivý.

Elron, vyslovila jeho jméno v duchu a ochutnávala jej jako Šarlatové víno.

Když se ticho protahovalo, položil další otázku, která ho pálila na mysli od chvíle, co ji zachránil:

„Kdo tě napadl? Byli to lovci?“

Odvrátila od něho pohled. Zahleděla se na strop. Vzpomněla si na ten moment. Na ten okamžik, na prudkou bolest v boku a proud krve – bylo to tak náhle, tak nečekané, nepředvídatelné. Uvědomila si, že vlastně nevěděla, kdo zaútočil a proč. Vzpomínala na temně oděné postavy se zbraněmi – viděla je letmo, v náhlé panice před nimi utíkala. Musela použít přirozených schopností, aby je oklamala. A jak zjistila, dali se těžko oklamat. Byli zvyklí na upíry, na to, co dovedou.

Došlo ji, že unikla se štěstím. Nebo věřili, že zranění bylo natolik vážné, že podlehne. Což by se i stalo, nebýt další neočekávané věci – její zachránce.

Stočila pohled k Elronovi.

„Netuším… kdo to udělal,“ řekla s pomlkou, cítila se tak slabě.

Elron.

Zamyšleně se zamračil.

Byla to čirá náhoda, že na ní narazili, ale už ne to, že tady jsou. Vědí, že se tady potulují upíři, podobně jako ona. Jsme v blízkosti hranic Severního kraje. Obávám se, že tady ještě jsou a hledají.

Prozatím zahnal myšlenky a zadíval se na mladou upírku… Faria.

„Jak ti mohu pomoci… Fario?“

Faria.

Když vyslovil ona slova, hlavně její jméno, vytřeštila oči. Zaleskly se v šeru pukliny.

Opravdu mi touží pomoci!

Dívala se do jeho očí, jež byly přivřené, zamyšlené, takové snivé.

Elron.

Potřebuji krev. Ale to mu nemohu říci… polekal by se a odešel.

Silou vůle zahnala myšlenky, ale bylo to těžké, měly tendenci se vkrádat, plížit se na okraji vědomí a podvědomí.

Elron následně promluvil:

„Říká se, že pijete krev.“

Přivřela oči.

Nic víc dál neřekl. Ani to nebylo řečeno jako otázka, spíš jako jakési konstatování.

Snad se nenabízel?! pomyslela si ohromeně.

Elron.

„Ano, pijeme krev,“ odpověděla uvážlivě, zároveň váhavě… a s něhou?

Zamyslel se nad tím, jak to řekla.

„Fario, mohu tě tak oslovovat?“ vyslovil s jistou smělostí.

Přikývla.

„Odkud jsi, Fario?“

Faria.

Překvapilo jí, že se tak ptal. Zamyslela se nad tím, jak řekl její jméno.

Chce mě poznat!

„Z Larethu, z města ležícího u úpatí Strmých hor. A ty, odkud jsi?“ zeptala se na oplátku.

„Z Verbrondu, hraniční opevněné město,“ odpověděl bez zaváhání. „O tvém městě jsem nikdy neslyšel, jaké je?“

Dívala se do jeho očí, byly přivřené, leskly se touhou po poznání.

Chce mě poznat, chce mě znát.

Zavřela oči, představila si město, kde od narození žila.

„Je překrásné, staré, strmé střechy se v tomhle období lesknou chladem. Na východě od města se táhnou lány Šarlatového vína, listy jsou zbarvené podzimním karmínem. Noci jsou dlouhé, ale bývají většinou prozářené nebeskou září. Hory se táhnou do stran, ztrácejí se v dálce. Město leží u paty hor, jež mají věčně zasněžené vrcholy.“

Otevřela oči. Leskly se. Dokonce se usmívala – vzpomínka na nebeskou zář ji rozehřálo nitro. Od mala se ráda dívala na nebeská světla, nalézala v nich klid, mír na duši, uvolnění. Zaháněly temnou z jejího nitra, špatné myšlenky i pocity.

Zahleděla se na Elrona. Zarazila se. Usmíval se. Uvědomila si, že oplácela jeho úsměv.

Elron.

Jsme si tolik podobní, pomyslel si s jistou uvolněností, ba až vřelostí.

Cítil hřejivý pocit v nitru, kolem srdce.

„Jaké je tvé město?“ zeptala se Faria.

Neušlo mu, jak slabě zněl její hlas.

Je tak slabá.

Toužil ji pomoci. Odvrátil pohled v zamyšleném gestu. Semkl rty.

„Velké, strohé… holé kameny a cihly. Chladné, svíravé… osamělé.“

Faria.

Semkla rty, jak pronesl poslední slovo, které se jí odráželo v nitru a následně pohlcovalo. Cítila jeho osamělost, vlastně to pociťovala od prvního okamžiku, kdy ho spatřila, ale slyšet to přímo z jeho úst, bylo něco jiného.

Uvědomila si, že pocítila hřejivý pocit v nitru, kolem srdce.

„Proto sem chodíš? Aby si unikl od holých kamenů a svíravých pocitů?“

Sama sebe překvapila, že něco takového řekla. Vyslovila to přirozeně, bez zamyšlení.

Zahleděl se na ní. Leskly se mu oči.

„Ano,“ víc neřekl.

Pochopila, víc nemusela slyšet. Ono slovo, jak bylo řečeno, i výraz tváře jí řeklo více než tisíc slov.

Ve skalní puklině panovala jistá uvolněnost. Jistá nesmělost opadla; v příjemném tichu sdíleli prostor a čas… to bylo více než slova.

Kapitola 5.

Muži v černých pláštích.

Modré oči se stočily napravo. Pozorovaly muže v černém, jehož oči zářily skrz temně zahalenou tvář, byly tmavé a leskly se dychtivostí.

Znakovou řečí se zeptal:

„Našel jsi stopu?“

„Ne,“ přišla odpověď.

Znaková řeč byla vymyšlena lovci upírů, aby se při boji s nimi mohli dorozumívat – upíři měli ostrý sluch, sebemenší šepot by je prozradil. Lovci byli vycvičení zabijáci, pohyby měli úsporné, kroky tiché, i se srdcem se naučili pracovat, aby bilo tiše, klidně.

Klekl si, pravým kolenem se zabořil do vlhkého listí. Odhrnul látku z nosu. Nabral hrst rudě zbarveného listí a nasál pachy. Zavřel oči a následně hrst listí pustil zpátky na zem. Látku vrátil na místo.

Podíval se nalevo, kde tiše našlapoval wrag – vlku podobné stvoření, žijící ve Východním kraji, v dalekých Mlžných lesích, které byly lemovány pásy hor na severu a jihu – dál na východ byly drsné kraje, nepříznivé pro lidi, plné… podivností.

Wrag tiše nasával pachy – pátral, vytrvale a usilovně. Wragové byli přirozeně tiší, nenápadní, do chvíle, než udeří. A to bylo už mnohdy pozdě. Dokonalý spojenec proti upírům – stvoření hodno lovců upírů.

Tělo jsme nenašli. Buď přežila, nebo jsme jen hledali na špatném místě. Ta upírka musela mít silnou vůli, že uprchla tak daleko.

Prohledali kus lesa v podzimních barvách, zbýval západ. Slyšel o jednom jezeru uprostřed lesa.

Jak se jen jmenuje? Ach, ano – Třpyt. Jak hezké jméno. Jistě tam šla. Možná tam má i úkryt.

Rozhodl se.

Svým společníkům znakovou řečí sdělil, kam se vydají. Mlčky všichni odpověděli a vydali se na západ.

Elron.

Slunce prozařovalo korunami stromů. Započal nový úsvit. Ranní rosa se třpytila na popadaném listí, jež tvořilo koberec z rudých a hnědých odstínů. Byl krásný den.

Elron, jež pomalu šel mezi stromy, si to uvědomoval, ale přesto pociťoval tíhu v hrudi. Ne kvůli upírce, na kterou nedokázal přestat myslet – šlo o jeho domov, o otce. Už to byly dva dny, co se nevrátil.

Jistě zuří, že jsem se nevrátil. Ale zajímalo by mě, jestli pociťuje obavu. Možná si myslí, že se mi něco stalo.

Zahloubán v myšlenkách šel pomalým krokem. Přestal vnímat divokou krásu kolem.

Co asi dělá? Možná mě i hledá.

Zavřel oči, zastavil se. Pozvedl hlavu k nebi a otevřel oči. Zřel zář slunce, jež prosvítalo korunami stromů. Vnímal onu nádheru barev podzimu. Vnímal hru světel a stínů.

Co budu dělat? Nemůžeme tady zůstat.

Přesto věděl, že se nemohl jen tak vrátit. Nemohl, ani nechtěl opustit Fariu, která byla navíc tak slabá, že nemohla chodit.

Do toho ti lovci. Někde tady jsou.

Sklopil pohled, zahleděl se na oblý kámen pokrytý mechem a listím.

Chci se vůbec vrátit domů? Co mě tam vlastně čeká? Nic.

Stál na místě – vítr se prohnal korunami stromů, listí začalo padat všude kolem jako déšť. Měl zvláštně zasněný výraz. Vítr mu čechral vlasy.

Faria.

Poslouchala zvuk lesa. Tiše ležela, uvažovala nad tím, co bude dál. Věděla, že tohle dlouho nevydrží, že se bude muset vrátit. Ale.

Co mě vlastně doma čeká? Kromě bratříčka. Kdybych se nevrátila, jak by to vnímal? Pochopil by to? Nebo by se zlobil, že jsem ho opustila?

Vlastní myšlenky ji překvapily.

Zavřela oči. Zaposlouchala se. Vnímala samotnou podstatu lesa. Pach rozkladu, vlhkost půdy, vlhkost listí, cítila samotné stromy – vnímala vše, čím byl les tvořen. Vše.

Otevřela oči. Pocítila podivný pocit.

Něco není v pořádku.

Nevěděla, co jí tak náhle popohnalo, ale nechala sklouznout nohy na zem. Pokusila se postavit, ale byla tak slabá, že upadla. Dlaněmi se zapřela o studený kámen podlahy pukliny.

Musím pryč.

Instinkty ji bily na poplach, hnaly jí kupředu. Plazivými pohyby směřovala k pomyslnému prahu pukliny. Silou vůle se dostala ven – náhlé světlo jí dopadlo na tvář. Přivřela oči.

Musím pryč, v duchu zopakovala.

Podívala se napravo, kde stál Elronův kůň. Krásný hřebec s bílou hřívou.

Je tak krásný¸ pomyslela si znaveně.

Přerývavě dýchala. Srdce ji bilo námahou.

Musím pryč, něco se blíží.

Když se dostala ke koni, musela vynaložit co nejvíce sil, aby se dostala do sedla. Hřebec zůstal klidný, jako by si uvědomoval podstatu situace.

Polaskala hřebce po silném krku. Rozvázala otěže z větve. Naklonila se k jeho uchu a zašeptala:

„Nevím, jak se jmenuješ, ale prosím tě, musíme odsud.“

Hřebec pohodil hlavou a zaržál. Otočil se a vydal se pryč od skalní pukliny.

„Děkuji,“ zašeptala hřebci do ucha.

Byla tak slabá, že nedokázala sedět rovně, tělem se opírala o hřebcův silný krk, který objímala, aby nespadla.

Bílá hříva ji lechtala tváře.

Elron.

Zrovna šel zpátky k puklině. Hlavu měl stále plnou myšlenek, ale ty zmizely, když uslyšel náhlý zvuk, jež se roznesl mezi stromy. Byl to ostrý zvuk zlomené větvičky, jež ležely všude kolem, pohřbeny podzimním listím.

Rozhlížel se. Řídce rozmístěné stromy se silnými kmeny s větvemi vysoko nad zemí, částečně blokovaly výhled.

Něco se děje. Že by lovci?

Poslední slova, jež si řekl v hlavě, ho popohnala. Běžel zpátky k puklině.

Muži v černých pláštích.

Modré oči se zaleskly, když spatřily koně s postavou na hřbetu.

Něco ji vyhnalo z úkrytu. Že by nás vycítila?

V duchu uvažoval nad možnostmi. Pod látkou se usmál. Byl to úsměv lovce při lovu.

Ať tě popohnalo cokoliv, dlouho nepřežiješ, upírko.

Upíři zasluhovali smrt. Upíři šířili smrt. Tedy se pro ně smrt sama přijde. My jsme jejich smrt.

Byla to slova, jež se učil každý lovec upírů z Východního kraje, v chrámu Předků na Skalní stěně, kde se cvičili všichni lovci.

Pozvedl ruku.

Postavy v tmavých pláštích vyrazili na lov. Před nimi tiše klusal wrag, jež cílevědomě vedl lovce k prchající upírce.

Elron.

Zastavil se, když na vyvýšeném terénu spatřil klusajícího koně s postavou na hřbetu. Postavě vlály šedobílé vlasy.

Poznal svého koně a poznal i Fariu na jeho hřbetu. Něco ji vyhnalo.

Bez rozmyslu se za nimi vydal.

Hraničáři.

Zelenomodré oči hleděli skrz tmavou kovovou masku, umně vytvarovanou, kopírující tvář, bez ozdob.

Postava v lehké, kožené zbroji, v podzimních odstínech, klečela na koleni na vysoké větvi, vysokého stromu. Měla nasazenou kapuci, jež tak zakrývala šedobílé vlasy. Kolem postavy vířilo podzimní listí – příjemně šelestilo. Shlížela na tmavé postavy pod sebou.

Upír pod maskou se zamračil. Poznal lovce upírů z Východního kraje.

Vítr se kolem něho prohnal, zavlnil tak jeho kapucí a na moment byly odhaleny zašpičatělé uši.

Tasil krátký, zahnutý meč.

Další postavy, na dalších větvích, dalších stromů, tasili identické meče.

Pod maskou vycenil zuby, špičáky se protáhly bojovou dychtivostí.

Seskočil.

Vzápětí ho následovalo dalších deset postav, kolem nichž vířilo padající listí v rudých odstínech.

Muži v černých pláštích.

Modré oči těkaly ze stany na stranu. Nemohl se zbavit plíživého pocitu – instinkt lovce mu napovídal, že se blížilo nebezpečí.

Ohlédl se v momentu, když se z nebe snesli postavy s tasenými meči, než stačil zareagovat, jeden z jeho mužů padl na zem – jeho krev tekla proudem a smáčela tak ležící listí.

„Taste zbraně!“ stačil vykřiknout, když v tom momentu zkřížil zbraň se zahnutým mečem maskované postavy.

Hraničáři!

Faria.

Tvář měla skropenou potem. Srdce ji bilo jak splašené. Cítila se tak slabě, jako nikdy v životě. Pod sebou vnímala svaly hřebce, jeho hluboký dech.

Je v pořádku? pomyslela na Elrona.

Pokusila by se zavolat jeho jméno, ale to by na sebe upozornila.

Kde může být?

Náhle zaslechla šelestění. Podívala se za sebe. U stromu zahlédla postavu. Rozšířily se jí oči poznáním a ohromením.

To ne! Ona je poslala, aby mě hledali!

Pomyslela na matku.

Za jiných okolností by byla ráda, ale teď si nebyla jistá. Její domov byl krásný, ale zároveň si tam připadala jako ve vězení.

Chci se vůbec vrátit? Ale kam bych jinam šla?

Měla pochybnosti, ale s jednou věcí si byla jistá. Elron.

Zamaskovaná postava k ní vykročila. Faria si povšimla krve na jeho pažích.

Snad to není jeho! zarazila své myšlenky, jen z pomyšlení, že by to byla Elronova krev, se jí udělalo nevolno.

Hlava se jí točila. Vše se odehrávalo tak náhle, tak rychle. Ještě před chvilkou v poklidu ležela na kožešině a čekala, až se Elron vrátí. Chápala, že šel hlouběji do lesa. Musel přemýšlet. I ona přemýšlela.

Naše nitra spolu souzní, pomyslela si s něhou.

Hraničář se náhle zarazil a pohledem se stočil nalevo. Pod maskou se zamračil. Špičáky se mu protáhly. Odhrnul rty bojovností.

Podívala se tím směrem, kam se hraničář podíval.

Srdce se jí zastavilo.

Elron!

Elron.

Podíval se na Fariu, jež ohromeně sledovala ozbrojenou postavu s kovovou maskou na tváři.

Co je zač? To není lovec.

Odhodlaně vykročil, zarazil se, když pohled ozbrojence padl na jeho osobu. Polkl.

Tohle je zlé. Nemám nic na obranu.

Pohledem se vrátil na Fariu. Byla tak bledá, vyčerpaná. Na hřbetu hřebce se držela jen silou vůle.

Potřebuje krev, pomyslel si.

Ozbrojenec k němu vykročil, tasil krátký, zahnutý meč. Na čepeli byly stopy po krvi.

Krev lovců, uvědomil si – ono poznání jím prošlo jak šíp.

Udělal krok dozadu. Sledoval ozbrojence, ale následně jeho pohled upoutala Faria, když vykřikla.

„NE!“

Ozbrojenec se zastavil a zadíval se na mladou upírku, kterou přišel hledat.

„Vy mi nemáte co přikazovat. Jsme tu na rozkaz vaší matky!“

Elronovy oči se rozšířily. Náhle mu došlo, že Faria nebyla jen tak obyčejná upírka. Ale to bylo mu jedno.

Naše nitra spolu souzní, pomyslel si a přivřel oči.

Ozbrojenec vykročil k Elronovi.

Wrag.

Nikým nepovšimnutý se plížil stíny stromů. Tiše čichal, klopil dlouhé uši, cenil tesáky, drápy na silných prackách byly vytažené – byly černé, zahnuté, připravené trhat, připravené zabíjet.

Dostal se daleko od svých pánů, o jejichž osudu nevěděl; byl lovec. Přirozený lovec, k tomu vycvičený jinými lovci. Byl tak nebezpečnější. Silnější. Dravější.

Pohyboval se tiše, úsporně, s jistou elegancí.

Jeho oči se třpytily touhou, touhou po krvi, cítil pnutí z lovu.

Dostal se blízko, cítil pach tří osob – poznal upíry. Pohledem se zaměřil na nejbližší postavu. Více vycenil tesáky.

Udeřil s poskokem.

Faria.

Ohromením zalapala po dechu, když ze stínů udeřilo stvoření, jež povalilo hraničáře.

Tesáky a černé zahnuté drápy se zaleskly – kapky krve se zaleskly ve vzduchu a následně dopadly do vlhkého listí.

Odvrátila pohled. Zadívala se na Elrona, jež k ní vyběhl.

Srdce jí zaplesalo.

„Fario!“

Popadl otěže hřebce. Zadíval se do jejích očí.

Z jejich srdcí odpadla tíže.

„Musíme pryč. Pryč odsud,“ řekl Elron.

Vyčerpáním se zmohla jenom na přikývnutí.

Kapitola 6.

Elron.

Sesedl z koně. Následně pomohl Farii, stále byla tak slabá. Vzal ji do náruče. Došel s ní k nejbližšímu stromu, kde ji položil u paty kmene. Za záda ji dal plášť s kožešinovým límcem. Faria se tak opřela do měkkého. Přisedl si vedle ní.

Oba vydechovali obláčky páry. Bylo chladno.

Od setkání s ozbrojencem uplynulo jen několik hodin. Slunce svítilo vysoko na obloze. Stín stromu chránil upírku před přímým svitem.

Netušili, jestli přežil útok toho tvora.

Musel patřit těm lovcům. Takové zvíře tady nežije.

Myšlenky na onu událost zaplašil. Objal Fariu kolem ramen. Pozoroval její poklidnou tvář, která byla nepřirozeně bledá.

Je tak krásná, pomyslel s vřelostí, se zvláštní zasněností.

Faria měla přivřené oči.

Uvažoval, nad čím přemýšlela. Jistě nad tím samým, co on sám.

Nemohu se jen tak vrátit domů. A ani nechci. Nic tam pro mě není. Nic, a kromě Garaga, nikdo. Promiň mi, starý příteli.

Faria.

Vnímala, že myslel podobně. Poslouchala tlukot jeho srdce. Uklidňovalo jí to.

Matka pro mě poslala hraničáře. Jen štěstím nezemřel.

Sevřela jeho ruku, kterou jí objímal kolem ramen. Byla za to ráda. Jeho blízkost jí zahřívalo nitro, její srdce.

Nebýt toho tvora, by ho bez milosti zabil. Kvůli mně. Můj zachránce, moje spřízněná duše.

Nad svými myšlenkami se ani nepozastavila. Cítila to tak. Vlastně už od té doby, co ho prvně spatřila. Její srdce bilo pro něho, pro muže z jihu. V tento okamžik si uvědomovala onen hřejivý pocit, a ten pocit jen sílil.

Chci být s ním, pomyslela si s něhou, s jistou zasněností.

Hřejivé pocity jí vířily v nitru.

Elron.

„Fario,“ oslovil ji.

Pozvedla pohled. Zadívala se na jeho tvář. Něco v jeho hlase jí zaujalo, to, jakým způsobem ji oslovil.

Uviděl nevyřčenou otázku v jejích očích.

„Bolí to?“ řekl zvláštním, těžko popsatelným tónem.

Faria sledovala jeho tvář. Viděla něhu, zasněnost, jeho modrobílé oči, jež měl přivřené. Tušila, co tím myslel, přesto řekla:

„Co tím myslíš?“

„Víš, co tím myslím. Potřebuješ krev.“

Zavřela oči. Tiše dýchala.

On se opravdu nabízí.

„Nebolí to,“ odpověděla a semkla rty.

Stále poslouchala tlukot jeho srdce. Bylo tak klidné, tak vřelé. Po dřívější nesmělosti nezbyly ani stopy.

Vnímala to. Jeho náklonnost. Jeho ochotu.

Chce být se mnou.

„Ty se toho nebojíš?“ vyslovila šeptem.

„Čeho?“

„Ty víš čeho. Jsem upírka.“

Dívala se do jeho očí a ty jeho se dívaly do těch jejích.

„Nebojím.“

„Něco ti prozradím,“ řekla, znělo to tajemně.

„Poslouchám.“

„Nic se ti nestane, když tě kousnu.“

„Tam u nás z toho mají až hrůzu, že se stanou, no, víš čím.“

Přikývla.

„Rozumím. Není se čeho bát. A něco dalšího ti prozradím. Máme schopnost Daru.“

„Daru?“ řekl nechápavě.

Znova přikývla.

„Kdybych chtěla, vědomě bych ti předala Dar. Stal by ses upírem.“

Nic na to neřekl. Zahleděl se do neurčita.

S obavou zkoumala jeho tvář, ale ta se vzápětí vypařila. Pootevřela rty. Tentokrát se nebála, že by spatřil její špičáky, jež se chvějivě leskly vlhkem. Srdce ji bilo. Cítila teplo.

Když se pohledem vrátil na její tvář, náhle se osmělila. Natáhla se a vzápětí se její rty se setkaly s jeho. Nebyl překvapený, ani se neodtáhl. Opětoval její polibek. Bylo to tak přirozené.

Vítr poklidně vanul, čechral jejich vlasy. Listí padalo všude kolem – vířilo v poryvu větru v jakémsi tanci.

Když se odtáhli. Srdce jim bilo v souladu.

Usmál se.

Pochopila. Špičáky se jí protáhly a kousla do jeho ruky, kterou jí objímal. Pramen krve stékal po zápěstí a v kapkách pomalu odkapávalo.

Epilog.

Jízdní pátrací oddíl se zastavil uprostřed prašné cesty.

Jezdec v předu sesedl. Měl na sobě lehkou kroužkovou zbroj a po boku meč. Rozhlížel se. Pohledem se vrátil na ležící postavu v tmavém oděvu. Měl z části zahalenou tvář hrubou látkou. Kolem očí a na čele měl nanesenou černou barvu – místy byly vidět stopy zaschlé krve.

Klekl si vedle postavy.

Žije? zeptal se sám sebe.

Všiml si, že musel projít těžkým bojem. Viděl sečné rány na těle a krev. Natáhl ruku, ale zarazil se.

Žije! pomyslel si udiveně.

Zadíval se do modrých očí, jež ho sledovaly, a byly více než živé. Leskly se dychtivostí, touhou. Byly to oči lovce, dravce.

Ten pohled ho znepokojoval.

V neurčitém čase.

Postava mladého věku, stojící uprostřed mýtiny, poslouchala nedaleko tekoucí řeku, proudící zelenávajícím lesem. Tiché šumění vody působilo uklidňujícím dojmem. Byla noc. Tedy i svítily hvězdy. I ty na postavu působily uklidňujícím dojmem. Ona postava se na ně dívala.

Vítr se prohnal mezi stromy. Listí stromů tiše šelestilo. Hnědé, po ramena dlouhé vlasy zavlály ve větru, odhalily se tak zašpičatělé uši.