Sonja a Qeix - (Sbírka povídek)

Anotace: Sonja se svým robotickým společníkem, žijící ve světě po válce, která předtím trvala po mnoho let, nalezli informace o místě, kde si myslí, že by nalezli cenné věci. Věci, jež by mohly pomoci městu Obrod, při jeho obnově. Avšak místo, které dle informací naleznou, je jen zpustlé město - ruinou kdysi honosného města, světa před válkou. Naleznou to, v co doufá Sonja? Nebo naleznou něco jiného?

Avšak naleznou něco, co nečekali...

Střípek z minulosti…

Popel se vznášel, komíhal, pomalu klesal… klesal k zemi, kde se utvářel šedivý podvlak a zakrýval padlá těla – lidí i robotů.

Vzdálené plameny tvořily rudou, pulzující kulisu; vše se zbarvovalo krvavě rudou barvou. Svět tak působil dvojbarevně. Šeď promísená rudou barvou.

Rudé fotoreceptory robota, které prozařovaly povlak popela, pomalu pohasínaly…

Prolog.

„Myslíš, že tu něco najdeme?“ řekla mladá, hnědovlasá žena, a vzápětí otevřela dveře budovy, jež bylo součástí dávno opuštěného industriálního areálu.

Baterkou posvítila dovnitř. Uviděla velké obrazovky, které byly zavěšené na zdi a před nimi byl malý stolek s obstarožnými klávesnicemi. Po zemi se táhnuly ledabyle položené kabele, které vedly do malé místnosti, kde odhadovala napájecí generátor.

Kužel světla odhaloval levitující prach.

Šla pomalu dovnitř. Baterkou mířila ze strany na stranu, aby si byla jistá, že uvnitř nic nečíhalo.

„Pojď se na to podívat.“

Dovnitř vešel robot a rozhlédl se po místnosti.

„Našla jsi něco?“

„Nic konkrétního. Ale mohli bychom zkusit zapnout obrazovky,“ ukázala na ně baterkou, „teda, pokud ještě fungují.“

„Podívej se po generátoru, jestli funguje.“

Přikývla a šla podél kabelů, které ji nasměrovaly do malé místnosti, kde uviděla generátor. Klekla si a pohledem odhadovala v jakém byl stavu. Natáhla ruku a zmáčkla zelené tlačítko na panelu.

Chvíli se nic nedělo, až si pomyslela, že nefungoval, až tu náhle zazněl vrčivý zvuk. Následně se rozsvítily zářivky, které ledabyle vysely na stropě.

Nemocně blikaly.

Usmála se a vstala.

„Vrať se, Sonjo. Zdá se, že vše funguje.“

Vrátila se a podívala se na Qeixe, který prsty tančil po klávesnicích, přitom se díval na obrazovky, které rychle za sebou promítaly údaje a obrazy. Při té rychlosti nestíhala sledovat, co se na obrazovkách ukazovalo.

„Zajímalo by mě, kdo to tu zanechal.“

„Těžko říci, kdo. Může to tu být roky, nepovšimnuté a zapomenuté.“

„Hm.“

„Nastav semhle svoji holo-soupravu, nahraji ti tam údaje.“

Ukázal na zvláštně tvarovaný panel. Sonja tak udělala. Panel se následně rozsvítil a holo-souprava se též sama spustila. Prstencové hologramy kroužily kolem zápěstí. Netrvalo to dlouho a vše se samo vypnulo.

„Co jsi mi tam nahrál?“

„Našel jsem tam informace o bunkru, jež se nachází pod ruinami města. Odsud jen deset kilometrů východním směrem. Souřadnice tam máš nahrané.“

Pozvedla obočí.

„Bunkr?“

„Ano.“

„Zajímavé. Měli bychom se tam podívat,“ zapnula soupravu a dívala se na nahrané údaje, „a dost možná tam najdeme cenné věci, které by městu dost pomohly.“

„Sonjo, neměj velká očekávání. Údaje jsou staré roky. Dost možná už tam není nic k nalezení.“

„I tak to musíme zkusit,“ řekla a zamračila se.

„Nejdřív ty informace ukážeme Marusovi, pak se rozhodne, jestli to stojí za risk.“

Přikývla.

Ještě jednou se podívala na údaje o bunkru a následně vypnula holo-soupravu.

***

Dveře se znova otevřely a dovnitř vstoupila zahalená postava. Odhrnula lem pláště, mechanizovanou rukou si sundala robustní, ochranné brýle. Modré oči zatěkaly ze stranu na stranu – shlédly zaprášenou místnost. Pod šátkem zahalující tvář, se zjizvené rty zkřivily v něco, co vypadalo jako úsměv.

Brýle si znova nasadila a mechanizovanou ruku schovala pod lem pláště. Otočila se zády k místnosti a vykročila ven.

Sonja a Qeix.

Sedla si ke stolu, který byl omšelý, starý, dřevěné nohy se viklaly a na tisíckrát vyleštěná mosazná deska kulatého tvaru, se matně leskla a zkresleně odrážela unavený výraz mladé ženy. Seděla před omšelou restaurací, kde vařili celkem dobré jídlo, a přitom nepoužívali náhradní maso jako byly krysy a toulavé psi.

Noc byla mladá.

Pouliční lampy města Obrod nemocně blikaly a ozařovaly zchátralé budovy. Město bylo věkem a válkou zpustlé a jeho obyvatelé dělali vše pro to, aby znova povstalo.

„Sonjo, ty ses vrátila!“ ozval se bujarý hlas ode dveří, které se viklaly na rezavých pantech. „A kde máš Qeixe? Dlouho jsem ho neviděl.“

Zavlnil rty pod bujným knírem, zamnul si ruce do celkem čisté kuchařské zástěry.

„Oxi,“ oslovila přítele unaveným hlasem, „je teď u Maxe. Přepadli nás během průzkumné mise.“

Cesta byla velice namáhavá.

„Ale, to jsou nemilé zprávy. Je v pořádku?“

„Má poškozený primární zdroj. Jinak pár škrábanců. Není to nic, s čím by si Max neporadil.“

Max byl robotický opravář, ekvivalent lékaře.

Snažila se znít optimisticky, ale v jejím hlase zazněla větší starostlivost, než dávala doopravdy najevo. Jestli si toho Ox všiml, nedal to nijak najevo.

„To je dobře. Lepšího robo-přítele jsem jakživ neviděl. Máš to ale štěstí, že máš za společníka Qeixe.“

Tím narážel na povolání mladé ženy. Byla členkou cechu Pátračů. Pátrači pracovali primárně v tandemu, a označení: „nebezpečné řemeslo“, nebylo planě řečeno. Museli přežít v pustinách, čelit banditům a dalším nebezpečným skupinám. Nepříznivé počasí bylo též velkou hrozbou. Potýkali se s nedostatkem jídla a vody a paliva do buginy, jež Pátrači používali při svých dlouhých cestách. Povolání bylo opravdu jen pro odvážné lidi; mnozí z nich neměli v životě co ztratit, leda své životy. Sonja byla v tomhle jiná. Nepovažovala se za odvážnou, měla i co ztratit, nešlo jí ani o prestiž či peníze, co z povolání plynulo. Chtěla pomáhat. Být prospěšná městu. Adoptivnímu městu.

„Jinak, jistě máš hlad. Co by sis přála? Máme ze skleníku čerstvě dovezenou zeleninu a pekárna ráno napekla čerstvé pečivo! Je opravdu vynikající. Takže...“

Zamyslela se.

„Z pečiva bych si dala chleba, nějakou zeleninu, tu už jsem dlouho neměla, tedy čerstvou, a pár plátků slaniny, jestli máš, to by mi prozatím stačilo.“

Na stůl položila mince o ceně deseti eron – byla to novodobá měna.

„Ach, hned to bude, nebudeš zklamaná, to ti slibuji na svou kuchařskou čest!“

Plácl si dlaní na širokou hruď.

Pozvedla koutek úst a jednou rázně kývla. Kuchař odešel splnit přání a zavřel za sebou dveře, panty přitom silně zavrzaly pištivým zvukem. Stoly před restaurací byly prázdné. Tedy seděla o samotě.

Levým loktem se opřela o mosaznou desku a bradu opřela o dlaň ruky. Čekala na jídlo. Přitom se jí strachem svíral žaludek. Měla obavu o Qeixe. Věděla, že je v pořádku, ale i tak. Ujišťoval ji, že to nebylo vážné a věřila mu. Znala ho pomalu odjakživa. Bylo jí čtyři roky, když ji objevil; válka byla téměř na svém konci. Vzpomněla si na ono setkání. Na to, jak se zjevil, když byla sama. Když o všechny přišla.

Zamračila se.

Tenkrát pršelo, seděla na sutinách, které kdysi tvořily její domov; kolena měla u těla, pažemi je objímala, houpala se dopředu a dozadu jako kyvadlo a plakala, hodně plakala.

Když tenkrát myslela, že na místě zemře nebo propadne zoufalství, se objevil on. V dešti se zjevil jako duch. Přišel k ní. Ujal se jí.

Na tváři ji pomalu stékala osamělá slza.

Prstem ji utřela.

***

„Qeixi, ty stará plechovko, zase jsi to pěkně schytal,“ konstatoval Max nevzrušeně, když z regálu, jež připomínalo svařenou hromadu trubek a roštů, jímž taky bylo, vybral náhradní energočlánek.

Nevzrušeně prohlížel díl a šel k ocelovému stolu, kde ležel Qeix.

Max vypadal jako sbírka starých dílů, které někdo sestavil, kdo se moc nevyznal v montáži pokročilé techniky, ale zdání klamalo. Sám se tak upravil, aby jeho vzhled odrážel jeho osobnost a status opraváře. Byl pomenší, trochu vrzal, hlavu měl tvaru ploché kopule, a pás fotoreceptorů kopíroval okraj hlavy. Hlas měl lehce mechanický.

Qeix vypadal oproti Maxovi moderně – ladnější křivky, vyspělé pancéřové plasty, místy pružné jako kůže, hlavně kolem krku, pasu a pár dalších míst, aby se udržela vysoká flexibilita a odolnost, a tvrzené slitiny chránily důležitá místa. Jenže za těch desítek let bojů, nepříznivého počasí, nedostupnost nových náhradních dílů a dalších věcí, vypadal omšele, sešle, staře. A po nedávném boji, měl pár dalších jizev navíc. Hlavu měl zvláštně tvarovanou, vypadala jako protáhlá, tříramenná šipka s plochou základnou, která byla spjata s krkem. Po stranách měl karmínově rudé fotoreceptory, byly úzké a protáhlé. Pod předním hrotem šipkovité hlavy byly po stranách komunikační moduly, které umožnovaly mluvit místo úst. Vzadu na hlavě měl po stranách sofistikované, členité uši, jež sloužily jako senzory. Byl to zvláštní robot. A to v mnoha ohledech.

Max odmontoval část hrudního pancíře, který byl pokryt rýhy od pařátů a důlky od střelných zbraní. Montérskou výbavou, kterou měl namontovanou v pažích, opatrně odmontoval poškozený energočlánek.

Qeix celou dobu fungoval na náhradním zdroji, který nebyl tak výkonný jako ten primární. Celou dobu pozoroval, jak na něm Max pracoval. Sledoval, jak mu do hrudi montoval náhradní energočlánek.

„Jak moc je to poškozené?“ promluvil Qeix nevzrušeně.

Na robota měl melodický hlas, skoro až mrazilo, jak lidsky zněl, bez obvyklých mechanických přízvuků.

Max otáčel válcovitý energočlánek, z něhož ochable visely optické kabely, které zářily modravým světlem. Z některých konektorů sršely jiskry, plášť byl místy ožehnut, a na jednom místě byla rýha, jak jedna kulka pronikla hrudním pancířem. Ta kulka nepronikla úplně, jen odlomek, který pronikl oslabeným pancířem, a jak si Max všiml, se zasekla o širší konec energočlánku.

„Vypadá to hůř, než ve skutečnosti je, ale je natolik poškozen, že jsi musel přejít na sekundární zdroj. Ale dá se to opravit.“

Vrátil se k regálu a položil tam poškozený článek. Aniž by se otočil, hleděl na Qeixe, který byl neobvykle zamlklý.

„Qeixi, dnes ti není nějak do řeči, jako bys byl myšlenkami někde jinde.“

„Ano,“ odpověděl stroze.

Max naklonil kopulovitou hlavu.

„Tvoje věc. Nestalo se během poslední mise něco? Krom toho, že vás přepadli?“ vyslovil otázku, přitom šel k jinému regálu, kde vzal část náhradního hrudního pancíře a vrátil se k pacientovi.

„Nestalo se nic výjimečného než obvykle. Byla to jen běžná průzkumná mise, která se trochu zvrtla.“

„Když říkáš.“

Začal montovat hrudní díl; oproti okolným plátům vypadal až zářivě, a těm jeho slovům neuvěřil, vytušil, že něco tajil.

„Jen mi dělá starosti, že až moc riskuješ pro tu dívku. Je mezi vámi zvláštní pouto, a to tě bude jednou stát krk.“

Qeix k němu natočil hlavu, fotoreceptory lehce zazářily.

„Odkdy jsi filozof? Nemáš vadný neurální procesor?“

Jeho hlas zazněl mírně zlostně.

„Nerozčiluj se hned, Qeixi. Myslím to s tebou v dobrém. Jsi z UI jednotek zvláštní, a jsme dobří přátelé – i tu tvoji chráněnku mám rád; jen jsem konstatoval...“

Qeix ho obdařil pohledem a umlkl.

„Už mlčím.“

Pomalu dodělával dílo. Kontroloval okolný pláty, skenoval strukturální integritu.

„Hotovo, jsi jako nový robot.“

„Hm, dny mého vzniku dávno minuly, jsem jen stará hromada plechů. Jinak díky, Maxi.“

„Jsi jen skromný, ale jinak za málo. Vždy tě rád vidím v mé dílně.“

Kdyby měl možnost, tak by se i usmál, ale nemá ústa k tomu určená, někdy lidem závidí.

„Toho si cením, vážně. A úhradu zajistí, jako vždy, cech.“

Vstal ze stolu a dopadl na kamennou podlahu kovovými nohy, přitom to zvláštně zadunělo. Narovnal se, udělal pár kroků. Spustil rychlou diagnostiku – vše bylo funkční.

Max ho pozorně sledoval, těžko poznat jakým způsobem.

Řekl:

„Už jdeš?“

„Ano.“

„Čeká na tebe, že ano?“

„Ano, jsi bystrý. Někdy příště... příteli.“

Max kývl svoji kupolovitou hlavou a sledoval, jak Qeix odcházel.

„Někdy příště, ty stará plechovko,“ řekl, i když ho už neslyšel.

**

Qeix kráčel slabě osvětlenou ulicí.

Začalo mrholit. Kapky vody smývaly prach z jeho kovového těla. Díky dešti pláty působily více černě, něž ve skutečnosti byly. Zahýbal článkovitýma ušima a naklonil hlavu. Podíval se k nebi, kde se sbíhaly temné mraky. Aniž by chtěl, se mu vynořila vzpomínka z minulosti.

Náhle na ulici uviděl sedící dívku, houpala se dopředu a dozadu.

Zarazil se.

Byla zplihlá, omšelá, potrhaná a špinavá a mokrá jako pes. Vzlykala.

To je jen… halucinace? Jen výplod mé hlavy.

Zatřásl hlavou, udělal další diagnostiku, ale nepomohlo to, stále ji tam viděl. Mít lidské srdce, by mu bušilo, mít potní žlázy, by se potil, mít útroby, by se mu svíraly úzkostí, ale neměl je, nic neměl, nebyl člověk, byl z chladného kovu. Ale stejně se nemohl zbavit onoho divného mentálního pocitu.

Snažil se pokračovat, velmi těžko uhýbal pohledem od té dívku, která se houpala dopředu a dozadu. Šel kolem ní jako by byl ve zvláštním snu.

Je to jen halucinace. Jen vada fotoreceptorů a projektorů... anebo ne?

Znova zavrtěl hlavou. Vypnul sluchový přijímač, ale to nepomohlo, stále slyšel ten pláč dítěte, jež před devatenácti lety našel.

***

V dálce byly slyšet hromové rány, které ozařovaly horizont krátkými záblesky. Aliance lidí a robotů sváděli jednu z mnoha bitev proti Povstalcům, jež podnikali poslední pokusy zvrátit válku. Boje byly kruté.

Začalo pršet. Pomalu se začínaly utvářet stružky. Zem se proměňovala v bahno.

Déšť sílil.

Robotická noha došlápla do rozmočené půdy, bláto se přitom rozstříklo do stran. Robot svíral svoji zbraň… z hlavně se kouřilo. Rozhlížel se, jestli by neuviděl další hrozbu Povstalců. Článkovité uši se různě natáčely, snažil se zachytit cokoliv, co by prozradilo něčí přítomnost.

Pohled sklopil na zničené torzo robota. Z děr po střelách se ještě kouřilo. Byl bez života.

Začal procházet zničeným městem, kde ještě nedávno žili lidé. Cestou viděl mnoho těl. Náhle něco zaznamenal. Natočil článkovité uši, naklonil hlavu. Rozhodl se jít za tím zvukem.

Kovové nohy šlapaly bahnem; odfiltroval zvuky čvachtání nohou o bahno. Snažil se rozeznat ten zvuk. Zněl jako pláč.

Že by z místních někdo přežil?

Hnán zvědavostí došel k místu, odkud zaznamenal zvuky. Zahlédl v troskách sedící dívku. Byla špinavá a v potrhaných šatech. Kolena měla u těla, objímala je pažemi. Houpala se dopředu a dozadu.

Vzlykala.

Sklonil zbraň. Naklonil hlavu. Pomalu k ní kráčel.

Dívka se přestala houpat. Slzy smíchané s deštěm stékaly po tváři v proudech. Zadívala se na robota, který se zjevil v dešti jako duch. Vypadal temně, ba démonicky, onen vzhled dokresloval zářící rudé fotoreceptory, ale nepociťovala k němu strach. Přestala plakat. Vzlyky však neustaly. Drobnou pěstí si utřela zarudlé oči.

Sklopil článkovité uši… nesměle natáhl k dívce ruku. Dívka natáhla tu svou, beze strachu, jen s jistou nesmělostí. Prsty se dotkla těch jeho, pak se proplety. Vzal jí do náruče. Malými pažemi mu objala krk. Otočil se zády k troskám a vykročil směrem, odkud přišel.

***

Do prázdného talíře dopadaly kapky deště. Sonja hleděla do neurčita. Kolem ramen ji někdo položil starý kabát. Zvedla pohled… byl to Ox, který měl starostlivý výraz a zplihlý knír.

„Měla by ses schovat, vždyť v tom dešti nastydneš.“

„To je v pořádku,“ netečně seděla na židli, déšť ignorovala, „jsem zvyklá. Díky.“

„Ale, je to starý kabát, jímž mi tehdy někdo zaplatil, a nemám pro to využití... nech si ho, bude se ti jistě hodit.“

„Díky, jsi dobrý přítel.“

Usmála se, mírně zvedla pohled a sevřela kabát.

Kuchař sevřel rty, vzal talíř a vykročil ke vchodu. Naposledy se na Sonju ohlédl starostlivým pohledem. Byla zmoklá, ale déšť nevnímala, přitom měla zvláštní výraz. Oklepal vodu z talíře a vešel dovnitř.

Stále netečně seděla. Nevšimla si, že restaurace měla zhasnutá světla, bylo zavřeno, a to nejen kvůli pozdní době, ale kvůli přídělům energie, které bylo zatím stále nedostatek.

Seděla sama.

Ve tmě a dešti.

Stále čekala.

Pršelo.

Deštěm zazněly kovové kroky.

Zvedla pohled, tváře měla zmáčené deštěm, vlasy se jí lepily k čelu, některé pramínky zakrývaly levé oko, kterým viděla jakoby skrz závoj. Rty se jí zavlnily emocemi.

„Qeixi!“

Vstala a vyběhla mu vstříc. Sevřela ho kolem chladné hrudi a tvář opřela tam, kde míval člověk srdce. Ignorovala chladivý dotek kovu. Qeix sklopil pohled. Pomalu ji objal.

„Jsem tak ráda, že jsi v pořádku,“ vypravila ze sebe ztěžka, aniž by chtěla, přitom zavzlykala.

Qeix hledal slova, každé mu připadalo prázdně a fádně, ale nakonec řekl:

„Jsem v pořádku. Nebylo to tak hrozné, jak se zdálo.“

A opravdu nebylo. Sonja věděla, že nebylo, ale nijak ji to neubralo na starosti.

***

Bugina se zastavila. Prach rozvířený příjezdem na vrchu kopce předhonil stojící buginu a ve vírech se začal usazovat.

Sonja vytáhla klíč ze zapalování a vystoupila, těžké kotníkové boty se silnou podrážkou a kovanou špičkou dopadly na prašnou zem. Prach se rozvířil a znova usadil.

Qeix vystoupil na druhé straně.

Místo, které kolem sebe viděli, bylo kdysi travnatou plání, než se válkou proměnilo v prašnou pustinou.

Vítr se prohnal od severu a vzal s sebou prach a drobné kamínky. Opřel se do zad Sonji a zavlál jejím kabátem, se znakem Pátračů na zádech. Kolem pasu měla široký opasek s pistolí u boku. A hnědá taktická vesta byla ověšená vybavením a náhradní municí do pistole.

Pozvedla ochranné brýle, které držely na silném pružném pásu.

Naťukala pokyny na pravém zápěstí, kde měla holo-soupravu. Hologramy obehnaly její zápěstí a prsty manipulovala, hledala jisté informace o jistém místu. Když je našla, kontrolovala, jestli tu byli správně.

„Jsme tu správně, Qeixi, co tvé senzory? Vidíš něco?“

Rozhlížel se, senzorové uši se různě natáčely.

„Na svých senzorech nevidím nic zvláštního. Vypadá to bezpečně. Ale i tak si dávejme pozor.“

Přikývla.

„Teď jen musíme najít ten podzemní bunkr.“

Qeix se postavil vedle ní a přikývl. V rukou třímal pulzní pušku. V těchto krajích se potulovaly různé skupinky a Povstalci nebyly těmi nejhoršími, co mohli potkat.

Potomci.

Hrůzný výtvor Povstalců, který se jim vymkl kontrole. Snažili se vytvořit novou generaci robotů… a selhali. Chtěli zvrátit průběh války, dokonce se jim to dařilo, ale něco se pokazilo – jejich výtvor se postavil proti nim. Nikdo netušil, co se vlastně stalo, nebo pokazilo, proč se postavili proti vlastním stvořitelům. Ať byl jakýkoliv důvod, vzniklo něco, co se ve světě nemělo nikdy objevit.

Sonja vytáhla kapesní dalekohled a podívala se skrz něj. Dívala se na ruiny města. V téhle oblasti ještě nebyla. Pro ni to byly ruiny bez jména. Po očku se podívala na Qeixe, jenž se rozhlížel a dával pozor. Dalekohled vrátila na své místo.

„Co je to za místo?“

Chvíli se rozhlížel a řekl:

„Ruiny starého světa, nic víc, nic míň.“

„Jsi dost nekonkrétní, Qeixi.“

„Jistě. Sám netuším, co je to za město, já byl stvořen daleko na severu a pro mě je tahle oblast stejně cizí, jako pro tebe.“

„Hm. No, ani v mapě nevidím název města. Mnoho se toho zapomnělo.“

„Příliš mnoho.“

Na to jenom přikývla. Sevřela rty a podívala se na ruiny města, které se táhly široko daleko.

„Jdeme, je málo času. Brzy se bude stmívat. A nechci poznat to, co by se mohlo v noci objevit.“

„To ani já ne,“ přitakala.

Přeparkovali buginu, a to blíže k městu, mezi trosky, vůz následně zakryli maskovací sítí. Když si byli jistí, že byla bugina dobře zamaskovaná, vykročili do vnitra ruin.

Vítr profukoval uličkami města.

Sonja se rozhlížela. Kam se podívala, tam viděla trosky budov, vraky automobilů, tanků a další vojenské techniky. A mrtvoly – mrtvoly robotů, lidí... respektive kostry lidí, některé byly rozdrcené, zbroušené prachem a kamením. Zub času se na tomhle místě značně podepsal.

Když procházeli zříceninou, ze které zbyly jen nosné zdi a část schodiště, se Qeix zarazil. Sonja si toho všimla a vytáhla pistoli.

„Objevil jsi něco?“

Robot v duchu studoval všechny své senzory. Sonja mezi tím hlídala s připravenou pistolí. Pochybovala, že by se někdo k nim dostal tak blízko, ale opatrnost byla vždy na místě. Qeix stále mlčel.

Zašeptala znepokojeně.

„Našel jsi něco?“

„Ne.… hmm, zvláštní, nejspíš nějaké neškodné echo, raději zůstaňme ve střehu.“

Přikývla, pistoli nevrátila na místo. Zůstávala ve střehu.

Opatrněji pochodovali ruinou města. Mnohokrát museli změnit směr, to proto, že popadané zdi blokovali cestu. Někdy riskovali a procházeli budovou, jež držela silou vůle. Sonja byla napjatá. Ohlížela se za každým zvukem, každým ševelením větru, padající omítky a kousku zdiva. Pak se se zajíknutím lekla, když od zbořeného schodiště vyskočilo něco chlupatého, proběhlo to mezi jejími nohami a zmizelo v nejbližší díře, až se zaprášilo.

„Sakra!“ ulevila si.

Kdyby Qeix mohl, by se usmál, i když nemohl, neznamenalo to, že pocit pobavení neměl. Sonja hodila pohledem jeho směrem. Jen se mu zablýskly rudé fotoreceptory.

Škubla rtem.

„Mohl si mě varovat,“ neodpustila si poznámku. „Děsně jsem se lekla.“

„Byla to jen zdivočelá kočka.“

„Jak uklidňující, to řekni mému rozbušenému srdci.“

Vydechla a pevněji sevřela pistoli.

Pokračovali dál.

O něco později.

Zkontrolovala mapu a následně vypnula holo-soupravu. Ukázala na tunel, který vedl někam do podzemí.

„To bude ono, asi,“ řekla nejistě.

Rozhlížela se kolem sebe. Viděla jen prach, ruiny, a slyšela, kromě větru, mrtvo. Qeix udělal krok tím směrem. Sevřel svoji velkou zbraň, být člověk, by vypadal nervózně.

„Tohle se mi nezdá.“

„Co myslíš, Qeixi?“

„Mám jistou nedůvěru k těm informacím, co jsme získali. A i kdyby byly důvěryhodné, pochybuji o bezpečnosti tohohle místa.“

„Vždyť na svých senzorech nic nevidíš.“

„To ano, Sonjo. Ale vzpomeň si na tu událost před měsícem. Též jsem nic neviděl, a byli jsme přepadeni onou zrůdností, co stvořili Povstalci.“

Zamračila se.

„Na to jen tak nezapomenu. Ty věci by neměly existovat.“

Přikývl.

„Tedy chápeš mé obavy. Říkám si, jestli to bylo něco ojedinělého, nebo něco nového, co dokáže přelstít i mé senzory.“

„Chápu.“

Začala pochybovat, jestli pokračovat v misi. I když bylo okolí liduprázdné, se tu nemohli zdržovat, noc se blížila, a buginu měli nepříjemně bez dozoru a nechráněnou, i když dobře skrytou. Nemluvě o tom, že tu mohla být hrozba, která se, nějak, dokázala maskovat.

Otočil se k ní.

„Jestli myslíš, že risk je příliš velký, se můžeme ještě vrátit, nikdo nic nenamítne, když se vrátíme s prázdnou. Mise byla svěřena tobě, rozhodnutí je ve tvých rukou.“

Uvažovala, a tedy se rozhodla to risknout.

„Nejeli jsme takovou dálku, abychom hned odjeli. Riskneme to, může tam být něco cenného, cokoliv, co by mohlo pomoci městu.“

Slova byla odvážná, ale necítila se tak, cítila se bídně, ale rozhodla se.

Přikývl.

„Není jasné, co tam bude, při prvním nebezpečí zmizíme, ať je tam cokoliv, za naše životy to nestojí.“

Sevřela rty a vykročila. Qeix šel vedle ní. Nemohla se zbavit pocitu, že udělala chybu. Ale rozhodla se, a vždy si cenila toho, jak jí Qeix podporoval, i při každém riziku. Vždy stál při ní.

Pochodovali temným tunelem, jen baterka, co držela Sonja, skromně zaháněla temnotu. Qeix neměl problém s viděním, vše viděl velice jasně.

Kužel světla klouzal prostorem, osvětloval vraky vozů, z nichž zbyly jen rezavé kostry, světlo odhalovalo i přetržená potrubí a kabely, jimiž už dávno neproudila elektřina. Byla slyšet kapající voda ze stropu, občas byl slyšet i vítr, který se do podzemí dostával různými rozeklanými otvory ve stropě.

Sonja měla sevřené útroby, vše bylo děsivé, místy tiché, místy byly slyšet mrazivé zvuky a ševelení.

„Co to bylo?“

Podívala se směrem, odkud uslyšela zvuk. Takové škrábavé chrastění. Qeix namířil zbraň před sebe, sledoval zdroj těch zvuků.

„Potkan, a byl velmi veliký, dávej pozor, Povstalci a Potomci nemusí být jediným nebezpečím v téhle díře.“

Sonja mířila pistolí, přitom svírala svoji baterku tak, aby viděla, kam a na co šlape. Došli na místo, kde se tunel křížil s dalšími. A pak to přišlo. Hnilobný puch staré mrtvoly. Mrtvola, kterou vzápětí spatřili, byla obsypaná krysami a hmyzem.

Sonja už viděla mnoho smrti v různých formách, ale tohle byl tak náhlý šok, že odběhla kousek stranou a vyhodila ze sebe celý obsah žaludku. Robot se postavil vedle ní a na její záda položil ruku tak, jak by to udělal starostlivý člověk.

„V klidu dýchej, ústy, pokud možno. Ať nevdechuješ ten smrad.“

V předklonu se opírala o kolena a dávila. Byla bledá jako stěna. Při jeho slovech mírně pokývala hlavou. Znovu se ji zhoupl žaludek.

„Nemysli na to... jen dýchej, v klidu, pomalu. Až ti bude líp, půjdeme jinudy. Nebo se můžeme vrátit?“

„Ne,“ řekla dávivě a odhodlaně zavrtěla hlavou. „Byl to jen náhlý šok. Můžeme pokračovat...“

Pomalu dýchala.

O několik minut později se jí ulevilo. Ne o moc, ale už to nebylo tak hrozné.

„Není se za co stydět, ten pohled by dostal každého. Jsi si jistá?“ pravil starostlivě.

„Prosím, přestaň mně uklidňovat.“

„Dobře. Jsi připravena?“

„Jistě. Půjdeme... půjdeme tudy.“ Ukázala nalevo. „Tam na konci tunelu vidím bytelné dveře, jež vedou, snad, do bunkru, kde by mělo být to... ehm, něco – doufám, že něco cenného, jinak by to byl promrhaný den.“

Qeix se tím směrem podíval a přikývnutím souhlasil a vydali se tam. Qeixe pálila otázka, Sonje též, ale stále nabírala dech – přeci jen to byl hrůzný pohled.

Došli k pancéřovým dveřím.

Zarazili se.

Byly otevřené.

Bylo možné, že už nebyl nikdo, kdo by je zavřel. Anebo byla další možnost. Někdo už se tam dostal. Což byla ta horší varianta.

Zastavili se, ta otázka musela ven.

„Co si myslíš o tom tělu?“ začala Sonja.

„Nepřišel mi jako místní. Možná nějaký zbloudilec z dalekých krajích, co hledal úkryt a přitom našel smrt.“

„Mě víc pálí otázka, co ho zabilo.“

„Mám představy a každá mi přijde horší než ta předchozí. Přestává se mi to líbit čím dál tím více.“

„Mě taky, ale sotva jsme našli vchod... a,“ pravila, než se jí zlomil hlas.

„Máš strach?“

„Sakra – ANO!“ Prudce se nadechla a vydechla. „Promiň, nevím, co to do mě vjelo. Asi mě ten pohled na to tělo dostalo víc, než jsem čekala.“

„Možná.“

Vykročil ke dveřím, pomalu je otevřel a zkontroloval oblast. Neviděl, prozatím, hrozbu.

„Za ten poslední měsíc jsme prožili mnoho, no, napadlo mě, že bys potřebovala odpočinek, až to tady doděláme.“

Zvláštně se podívala na robotického společníka a našpulila rty; už nebyla tolik bledá jako předtím. Zjihly jí oči. V tenhle moment vypadala jako mladá dívka, jímž prakticky byla, ale dnešní doba přiměje lidi rychleji dospět.

„Jsi starostlivý, Qeixi. Asi máš pravdu.“ I hlas měla jemnější. „Po téhle akci si dáme volno. Co ty?“

„Co tím myslíš?“

Namířil zbraní do prostoru.

Zařadila se vedle něho, přitom mířila pistolí. Když vstoupili do bunkru, se rozsvítily světla, divné, že ještě fungovaly. Dál bylo divné, že byl v bunkru funkční generátor.

„Tím myslím, jestli taky nepotřebuješ odpočinek.“

„Ne, jsem robot. Napájí mě energočlánek...“

„Ne, ne,“ přerušila ho, „tím jsem myslela, ehm, jestli tvá mysl nepotřebuje někdy odpočinek, no, chápeš, jak to myslím...“

„Dobrá otázka. Ano i ne. Těžko říct, jsem stroj, ale můj neurální procesor, byť umělí, se nijak neodlišuje od lidského mozku. Abych byl upřímný, sám tomu moc nerozumím.“

„Takže i roboti potřebují odpočinek, byť odlišný od lidí.“

Qeix se na ní krátce podíval, aniž se na moment zastavil.

„Ano. I na nás doléhají strasti.“

Pokračovali dál.

Míjeli laboratoře, různé technické úseky a mnoho dalšího. V duchu si řekli, že šlo o nějakou technickou laboratoř. Viděli staré stopy od krve, míjeli mrtvoly, ale čas a krysy z nich vyhlodalo všechno, co drželo na kostech. Kostry měli na sobě potrhané vědecké pláště.

Když prohledávali další prostory, uviděli věkem zchátralé mrtvoly robotů, a jejich těla byla obrána o vše důležité. Míjeli oblasti, kde se střílelo a docházelo k explozím. Už od pohledu bylo jasné, že už tu někdo mnohokrát byl, vše bylo vykradeno a zničeno. Počítače, osobní věci, materiály, jídlo, prostě vše. Prohledali sklady, našli nějaké šatny a jídelny a soukromé kanceláře pro výše postavené zaměstnance. Našli vše možné, ale nenašli to podstatné. Cenné věci, jedno jaké.

Sonja pomalu klesala na duchu. Pocit marnosti i to, že sem jeli zbytečně, rostl.

Od té doby, co nalezli oné informace o tomhle místě, pevně doufala, že tu naleznou věci, co by výrazně pomohly městu, ale začínala si říkat, jak bláhová byla, když si to myslela.

„Sakra, jak jsem si mohla jen myslet, že tady něco najdeme,“ řekla sevřeným hrdlem a zavrtěla hlavou.

„Tím se netrap, Sonjo. Víra tě poháněla a doufala si, že tohle místo bude prospěšné k obnově města. Za takovou představu by ses neměla cítit špatně.“

„Celou dobu jsi byl skeptický, a snažil ses mě držet při zemi, a já nebyla přístupná k možnosti…“

Rozpřáhla ruce a rozhlédla se po prostoru, kde byla jenom spoušť. Gesto bylo dost výmluvné. Položil ji ruku na rameno, kdyby to šlo, by se povzbudivě zatvářil.

„Pojď. Vrátíme se domů.“

Sonja vnímala jeho slova jako jisté povzbuzení. Pozvedla pohled a s lehkým úsměvem se na Qeixe usmála.

„Jistě, vraťme se domů.“

Qeix přikývl.

Napínal všechny své senzory. Netoužil po tom, aby je někdo nečekaně přepadl, když se vraceli zpustošenými prostory, kde panovalo mrtvolné ticho. V duchu doufal, že se tu nenacházeli Potomci – z nich měli strach i ti nejotrlejší roboti. On k nim patřil. Už se s nimi mnohokrát střetl, a pokaždé to byl tuhý boj. Nejhorší bylo, když někoho zabijou, především robota, jej na kost oberou a zohaví – měli ve zvyku se sami znetvořovat a předělávat se k obrazu svému, a k tomu mnohdy využívali díly ze zabitých robotů, nebo i z nalezeného šrotu. Ohavnější bylo, a to až děsivě, lidem a zvířatům stahovali kůži a tu pak přidělávali na svá těla.

Proč to dělali, nikdo netušil.

Všichni z nich měli strach.

***

V místnosti se rozsvítilo. Monitory na stěnách se probudily k životu a vzápětí se na nich objevily složité údaje. Dlouhým nepoužíváním problikávaly. Na jednom malém monitoru se objevilo načítací okénko, kolem něhož poletovaly a problikávaly zmatené číselné řady.

Ventilace hučela prouděním vzduchu, ale v prostoru nebyl nikdo, kdo by jej potřeboval. V místnosti se nacházela jen bytost z kovu.

Fotoreceptory se rozsvítily.

Oživovací program, který se zjevil, probudil robota, jenž spal velice dlouho.

Od pohledu není obyčejný, byl jedinečný, další krok v pokroku robotů s UI. Jenže válka to zhatila. Měl být mezníkem, pojivem mezi lidmi a roboty, který nedostal šanci se jím stát.

Ležel na lůžku pro roboty.

Zvedl levou ruku k fotoreceptorům a zkoumavě ji pozoroval jako by ji viděl poprvé v životě. Možná i viděl. Nakláněl hlavu do stran. Váhavě se zvedl v pase. Rozhlížel se po místnosti. Podíval se na monitory, jež upoutaly jeho pozornost.

Naklonil hlavu.

Slezl z lůžka. Pravou nohou došlápl na studenou podlahu a vstal. Stál na nohou, které nikdy nepoužil. Cítil chlad podlahy. Cítil poryv vzduchu ventilace. Cítil chladivé mrazení. Cítil něco, co by se dalo nazvat husí kůží.

Pozvedl ruce a pravil nejistým hlasem, který nikdy nepoužil.

„Kd... kdo... kdo jsem? Kde... jsem? Kdo... kdo mě... probudil? Ano... probudil...“

Mysl se stále probouzela, začínal poznávat paměť, kde měl uložené základní znalosti, slova, která se snažil smysluplně poskládat. Byl to robot bez osobnosti, byl prázdnou knihou, která čekala na zaplnění.

Jeden monitor zablikal a pomocí kamery ukázal dvě postavy, které kráčeli dlouhou chodbou.

Hleděl na ně. Naklonil hlavu a po chvilce vyšel z místnosti, která byla ukryta hluboko v komplexu, o které její současní obyvatelé neměli tušení, že existovala.

***

„Bože, vidíš to? Tyhle těla vypadají...“

Když se vraceli, narazili na místo, které ještě neprohledali. A to, co viděli, vypadalo jako výplod z pekla. Některá těla byla stažená z kůže. A to svědčilo o jediné věci.

Potomci.

„Jako kdyby je někdo zabil před pár dny. Nejvíc se obávám, že to klidně mohlo být i dneska. A jak to tak vypadá, někdo je jsem natahal, a stav některých těl...“

Qeixova odmlka byla více než jasná a Sonje došlo, co to znamenalo.

„Sonjo, musíme odsud urychleně odejít.“

Podívala se na Qeixe. Slova zněla více než naléhavě. Vycítila napětí. Měl o ní strach. Přestala vnímat těla lidí, mezi nimiž byly i rozebraná těla robotů. Oči měla rozšířené. Pociťovala strach a narůstající napětí.

Když začali odcházet z místa, kde nalezli těla, se Qeix zarazil. Důrazně se podíval na Sonju, fotoreceptory intenzivněji zazářily. Na senzorech se mu zjevila náhlá aktivita.

Znala ho už natolik dobře, že poznala, co bylo důvodem, že se tak náhle zarazil, i ten jeho pohled velice dobře znala. Byli tady a šli si pro ně.

„Utíkej!“

Dali se do klusu.

Qeix těkal puškou sem a tam. Bylo vidět, že měl obavy, že by se nepřítel mohl objevit hned vedle nich. Stalo se to znova, jako tenkrát, když je znenadání přepadl Potomek. Uvažoval, jestli nenašli způsob, jak přelstít senzory. Senzory ukazovaly velkou aktivitu. Při své úvaze ho napadla pravděpodobná myšlenka, proč je nezaznamenal. Hibernace. Roboti potřebovali energii, a té nebylo ve světě dost, tedy se s ní muselo šetřit. A Potomci našli způsob, jak to dělat. Prostě snížili své funkce natolik, že mohli působit až mrtvě. Tedy je nemůžou zaznamenat ani senzory.

„Pozor!“ vykřikla, když si všimla narůstající se praskliny ve stropě, která se vyboulila a vzápětí rozpadla na malé kusy betonu.

Vzniklou dírou okamžitě propadl robot, který dunivě dopadl na podlahu, která silou dopadu popraskala. Svým zjevem jim zatarasil cestu. Vypadal zrezivěle, na těle měl bodliny a rudé symboly, hlava byla znetvořená a na zádech měl vlčí kožich se stopy zaschlé krve.

Potomek! pomyslela si zděšeně, když si to uvědomila během okamžiku.

Qeix okamžitě spustil palbu ze své pulzní pušky – Sonja měla částečně zakrytý výhled, takže nemohla střílet, aniž by svého společníka trefila. Snažil se jí chránit.

Kulky z pulzní pušky se zaryly do trupu démonického robota. Ale nezastavilo ho to. Se skřípotem a vrčením, jež vydával ze svých pozměněných hlasivek, zaútočil. Hlas robota zněl křaplavě, nepřirozeně.

Srazili se.

Začal boj tělo na tělo.

Potomek způsobil se svými tvrzenými pařáty rýhy na Qeixově těle – další jizvy do sbírky. Kdyby je použil proti člověku, šance na přežití by byla nulová. To proto jí zakrýval tělem, aby se k ní nedostal, při mrštnosti Potomka a jeho síle, by jí okamžitě zabil, a to by si nikdy neodpustil.

Boj byl tuhý.

Qeix silným úderem a zákony páky, zničil, de facto vytrhl z kloubu celou paži znetvořeného robota. Nezazněl žádný křik bolesti, jak by zazněl u člověka s takovým zraněním.

Ne.

Netvor zaútočil s větším důrazem, jako by si nevšiml ztráty celé paže. Potomek byl silný, ale nemohl se měřit s Qeixem, který byl ve všech ohledech vyspělejší a mnohokrát silnější. Ale to neznamenalo, že Qeixe nemohl vážně poškodit.

Sonja se snažila mířit pistolí. S tím, jak bojovali, by mohla trefit špatnou osobu.

Sakra! zaklela v duchu.

Čelo se jí orosilo potem.

Soupeři se krátce odrazili od sebe, než se vzápětí znova srazili, a to tak silně, že se stočili bokem ke Sonje. To byla její šance, která se jí naskytla, aniž by trefila Qeixe.

Vystřelila, a to několikrát po sobě. Pocítila nával adrenalinu. Hlava potomka se rozletěla v gejzír šrotu, jisker a toho, co vypadalo jako mozek, byť umělý, byl velice podobný tomu lidskému. Neurální procesor byl kompletně zničen – tím robot okamžitě ochabl.

Tělo robota začalo sebou škubat, jak tělem stále proudila energie.

Qeix odhodil mrtvolu, sebral svou zbraň, co mu spadla na začátku boje – pro jistotu poslal malou dávku do míst, kde odhadoval hlavní energočlánek a sekundární zdroje. Sonja prudce dýchala, měla děsem rozšířené zornice.

„Musíme zmizet… Sonjo!“

Všimla si jeho reakce. Pocítila hrůzu, že se objevil další Potomek. Otočila se.

„Bože!“

Rychle odskočila ke Qeixovi. Postavila se po jeho bok. Robot zamířil puškou, ale nevystřelil, nebyl si jistý, co právě před sebou viděl. Před jejich zraky stál robot, jakého jakživ neviděli.

„Co. Jste. Zač?“

Neznámý robot hláskoval každé slovo, jako by se stále učil používat slova. A taky učil.

Qeix popostrčil Sonju za sebe. Nevěděl, o co šlo. Byl velice ostražitý. Sonja měla pootevřená ústa, původní šok se měnil ve zvědavost, ale byla stále ostražitá. Začínala si uvědomovat, že měl příležitost je zabít, rychle, aniž by si toho vůbec všimli. Neznámý robot vypadal jako Qeix, i tvarem hlavy, ale tím to končilo. Byli si tak podobní, zároveň tak odlišní. Všimli si zvláštního povrchu jeho těla, jež připomínalo kůži, která se kovově leskla. Bylo to něco, s čím se ještě nesetkali.

Neznámý robot naklonil hlavu.

„Co… co jste, zač. Ano. Tak je to správně. Co jste zač?“

Z hláskování slov přešel na plynulou mluvu. A jeho hlas. Sonja si vždy myslela, jak lidsky zněl hlas Qeixe, mýlila se. Ten neznámý robot mluvil jako člověk. A to dokonale. Zamrazilo jí. Qeix mlčel. Uvědomoval si, že ztrácely čas. Potomci se blížili. Podíval se na Sonju. Ten pohled poznala. Čas utíkal.

Neznámý sklopil hlavu na svoje pozvednuté ruce.

„Před chvílí jsem se probudil. Byly tam monitory. A v nich jsem spatřil vás.“ Pozvedl pohled a zadíval se na ně. „To vaše přítomnost mě vzbudila.“

Zahleděl se na Qeixe.

Sonja se nechápavě podívala na svého společníka. Jenže ani on nechápal, co to mělo znamenat.

V blízkosti zazněl hluk.

Čas došel.

„Co to má znam…“

Sonja nestačila domluvit, když ji Qeix přerušil a popadl jí za ruku.

„Blíží se. Utíkej!“

Začal zběsilí útěk. Ani si nevšimli, kam zmizel ten neznámý robot. Nahromaděné otázky zůstanou nezodpovězeny.

Vše se stalo tak rychle. Sonja měla pocit, jako by vše vnímala ve záblescích. Nastal naprostý zmatek. Potomci po nich stříleli.

„Qeixi!“ vykřikla zoufale, když si všimla, jak dostal zásah.

„Pokračuj!“ křikl jen.

A běhali a běhali. Qeix, v běhu, pár pronásledovatelů odrovnal zásahem do hlavy. Jeho pulzní puška s protipancéřovým střelivem neznala překážku, kterou by neprošla. Čas rapidně plynul – běželi tunelem, kterým přišli. Utíkali dál a dál.

Prodírali se troskami města.

Vítr skučel ruinami města.

Sonja, se zoufalým výrazem, řídila buginu do nejbližšího tábora, z něhož hned pojedou domů, a to s prázdnou. Nebo ne? Měli by říct o tom záhadném robotovi? To byly otázky, které nechala na potom.

Se stisknutými zuby hleděla před sebe. Těkala pohledem na místo spolujezdce, které bylo uzpůsobeno pro robota. Qeix seděl tak, jak by seděl postřelený člověk, k oknu nasměrovaná hlava, volné držení těla. Měl poškozený hrudní díl, a to v místě, kde měl hlavní zdroj energie. I na dalších částech těla byly vidět důlky od střel.

Všimla si, že jeho fotoreceptory mírně pohasly. To jí starost, ba strach, prohluboval.

„Neumírej,“ šeptla skrz semknuté rty.

Zvlhly ji oči, aniž by chtěla, šlo to samo.

Qeix mírně pootočil hlavou.

„Neměj strach, není to tak hrozné, jak se zdá. Neměj...“

Zavrtěla hlavou.

„To je jedno, jsi zraněn... mohl si umřít, a to jen proto, že jsem tvrdohlavá!“

„Tak o sobě nemluv...“

I jeho hlas zněl slaběji než normálně.

Znova zavrtěla hlavou, aniž by něco řekla. Neměla sílu pro slova.

„Mám i náhradní zdroj, budu v pořádku...“ pravil povzbudivě, snažil se jí uklidnit, ale bez výrazného výsledku.

Měla o něho hluboký strach.

Dál už nikdo nepromluvil.

Bugina jela dál nocí k předsunutému táboru, z něhož hned pojedou do města, k jejich domovu.

***

Od setkání před restaurací, se vrátili do svého bytu. A co přišli, Sonja ulehla do postele. Byla velice vyčerpaná.

Usnula rychle.

Do oken bubnoval deště.

V pokoji byla hluboká noc. Sonja spala pod dekou, kterou ji Qeix přikryl. Nebylo nic vidět, kromě rudých fotoreceptorů na podlaze sedícího robota.

Epilog.

Ohlédl se za sebe.

Byli blízko.

Nevěděl jak znal tuhle cestu, ale pomohlo mu to dostat se ven z komplexu. Začal šplhat po žebříku. Z chodby, kterou přišel, se ozývaly křaplavé zvuky, nebo pokřiky, těžko poznat. Dostal se k poklopu; podíval se na panel, který vyžadoval kód, i ten znal.

Vše to měl v základní paměti.

Zadal kód a poklop se odsunul.

Překonal poslední příčky a náhle se ocitl uprostřed zpustlé silnice, lemovaná rozbořenými budovami a zrezivělými auty.

Vítr se prohnal silnicí, kde trosky budov tvořily jakýsi koridor. Prach narážel do jeho těla.

Cítil to.

Bylo to jako bodání tisíců jehel v jeden okamžik.

Poklop se sám uzavřel, a tak odřízl cestu pronásledovatelům. Jenže v noci trosky města ožívaly, v jistém smyslu.

Křaplavé zvuky začal slyšet všude kolem sebe.

Bylo jich hodně.

Ze stínů trosek se objevily kovové postavy Potomků. Těla byly přetvořená, spíž znetvořená – ze zad jim trčely bodliny, byli pokryti rudými symboly a někteří měli na sobě připevněné kousky kůže, na nichž byly stále vidět stopy zaschlé krve.

Vítr zesílil.

První potomek zaútočil. Než stačil zauvažovat, co dělat, konal instinktivně. Vyhnul se útoku, popadl robota za paži, kopl ho do zad, tím padl na kolena a rychlým chvatem zakroutil hlavou až to hlasitě, kovově, křuplo – skoro mu urval hlavu. Potomek padl na bok, škubal sebou.

Omámeně se podíval na své ruce, nechápal, co se to právě stalo.

Vítr zesílil natolik, že přehlušoval křaplavé pokřiky Potomků, kteří se přibližovali z okolí.

Další čtyři Potomci se přibližovali. Než stačili zaútočit, byl vítr přehlušen hlasitým prasknutím. A pak dalším. Nechápavě se díval, jak dva Potomci padli na zem.

Z hlavy jim zbyl jen gejzír jisker.

Prachem zrnitou nocí prozářilo světlo vozidla, které prudce zabrzdilo, přitom přejelo jednoho Potomka a ten čtvrtý se někam stáhnul.

Ale přibližovali se další.

Ze střešního otvoru vozidla vykukovala zahalená postava a držela velkou pušku s až nepřirozeně velkou optikou, kterou se dívala a dávala pozor na hrozbu, která se přibližovala. Vozidlo bylo velké, opancéřované a kola drtila vše, co se pod nimi dostalo, jako onen přejetý Potomek ležící pod předním kolem. Zbyly z něj jen náhradní díly.

Boční dveře se odsunuly a vylezla v plášti zahalená postava. Oči měla zakryté bytelnými brýlemi držící na pružném pásku. Odhrnula lem pláště a odhalila tak robotickou ruku, kterou napřáhla k robotovi, který netušil, co se to právě dělo.

Ústa měla zakrytá, tedy hlas postavy zněl zkresleně.

„Pojď. Blíží se další, není tady bezpečno.“

Pozoroval zahalenou postavu. Uvažoval.

„Jistě jsi zmatený, ale brzy se vše dozvíš. Nastup si, prosím.“

Mezi troskami se začaly objevovat stíny.

Nakonec ho přiměla zvědavost, aby nastoupil.

„Na tohle jsme čekali velice dlouho,“ zašeptala zahalená postava, než nastoupila do vozu.

Její slova byla pohlcena silným větrem.

Dveře se zavřely a vůz se rozjel dál po silnici, proti silnému větru. Prach a kamínky narážely do plátů a vytvářely tak podivnou zvukovou kulisu uvnitř vozidla.

Rudé fotoreceptory tuctu Potomků sledovaly kořist, která jim unikla. Někteří bez skrupulí rozebírali padlé společníky na náhradní díly.