Romus - (Svět Alebion)

Anotace: Krátká povídka o Romusovi, mladšího bratra Farii, té, jež opustila svůj domov... kvůli člověku. Odehrává se to krátce po povídce Zakázané setkání. Romus po zmizení sestry bude naveden na směr života, který nikdy nechtěl... a to jest být budoucí městský vládce.

Mladý upír kráčel po chodníku, tvořený z trojúhelníkových dlaždic. Měl rozpřažené paže, prsty se dotýkal rudých květů zdobných keřů, rostoucí v rodinné zahradě.

Vítr byl rázný, vlál krátkými vlasy mladého upírá, mával lemy černého kabátu s rudým prošíváním – honosný oděv hoden následníka.

Romusovi se leskly šedomodré oči. Podíval se na šedavé nebe, kde se tvořily mraky, z nichž se lenivě snášely vločky sněhu.

Romus nikdy neviděl matku tak zuřit. A to už zuřila posledních sedm dní. Rodinným palácem kráčela jako ztělesněná zloba.

Fario, má sestřičko, to jsi svůj domov tolik nesnášela?

Tu otázku si kladl poslední dny, od doby, kdy zjizvený hraničář, jež přežil útok wraga, stvoření sloužící lovcům upírů, předal zprávu o tom, jak Faria uprchla s člověkem z Jižního kraje. Když se to dozvěděla matka, byla jako bouře. Celý svůj pokoj zdemolovala. V ten okamžik se zřekla vlastní dcery.

„Zrádkyně! Vlastní rodinu zradila!“

To byla první příčetná slova, která řekla, když se bouřlivý hněv změnil v klidnou, uvažující zuřivost. Mladý upír poznal, že ta klidná zuřivost byla horší, než když nespoutaně demolovala pokoj. Cítil z vlastní matky strach.

Éleán, tak se jmenovala Romusova matka, vládkyně města, členka Mahorů, vládců měst Severního kraje, kde panoval chlad v jakémkoliv ročním období.

Romus stál u vysokého okna. Díval se na město. Tmavé, strmé střechy se leskly chladem. Kam se podíval, viděl vysoké věže, které se strmými střechy vypadaly jako hroty kopí. Palác byl vysoko dost na to, že ze svého místa zahlédl okraj Hraničního lesa, za kterým se nacházel Jižní kraj. Tam někde byla jeho sestra.

Na okraji zorného pole uviděl matku, jak k němu kráčela s rozhodným, dlouhým krokem. Dolní lem vladařského kabátu, celý tmavý, jako nejčernější noc, se dotýkal dlážděné podlahy, tvořený malými trojúhelníky s rudým glazurováním. Široké, nízké podpatky vydávaly rázné, klapavé zvuky.

Polknul, když se otočil čelem k matce. Ta se zastavila tři kroky od něho. Měla zvláštní, nečitelný výraz. Její zlatavé oči se zahleděly do těch synových.

Romus znova polknul.

Éleán promluvila tichým hlasem:

„Teď jsi dědicem trůnu ty, můj synu.“

Tušil, že se tohle stane, přímo se toho bál. Stál zaraženě. Nezmohl se na slova. Matka to ani neočekávala. Prošla kolem syna, zastavila se a ještě dodala:

„Měla jsem to udělat už dávno.“

Vykročila dál po chodbě, které bylo ozářené světlem, jež prosvítalo vysokými okny, tvořící světelné výřezy na podlaze, rámované stíny sloupů po stranách oken. Romus stál v jednom takovém výřezu. Omámený. Zaražený.

Tížilo ho vědomí, že se vše změnilo.

***

Uplynulo několik dní. Stál uprostřed pokoje, jež patřil Farii. Dělal to každý den. Vždy stál uprostřed a díval se na balkon. Nevěděl, proč to dělal. Možná doufal, že ji uvidí jak přeleze zábradlí, jak to vždy dělávala. Věděl, že to se již nikdy nestane.

Rozhlédl se po pokoji. Zůstal takový, jak jej Faria opustila. Ani matka s oním opuštěným pokojem nic nedělala, prostě jej ignorovala. Stále cítil její přítomnost. Ale ta se pomalu vytrácela – její vůně mizela, všímal si, jak se vše zanášelo prachem.

Necítil zlost. Ani zmatenost. Nic, kromě jedné věci. Pochopení.

Nenáviděla svůj život. Svůj úděl. Jak jsem byl jen slepý. Vlastní matka jí nenáviděla, a to proto, že byla jiná. Hm. To jsem i já. Ale ne tak, jako ona. Ach, má sestřičko. Jsi šťastná? Nalezla jsi to, po čem tvé srdce prahlo?

Měl takový pocit, že ano. Nalezla. Usmál se. Naposledy se rozhlédl kolem sebe a vyšel z pokoje.

***

Z jednoho balkonu rodinného paláce sledoval hlavní nádvoří. Romusovi šedomodré oči, dědictví po zesnulém otci, kterého si nepamatoval, na to byl příliš malý, shlédly na jedno místo, kde uslyšel hlas své matky a několika dalších osob, které neznal. Podle insignií poznal vyslance z jiných měst.

Přivřel oči. Rukama sevřel hranu zábradlí. Světle šedá kůže se pnula na kloubech. Tušil, kvůli čemu přišli.

Pomalu o tom věděl celý Severní kraj. O zrádkyni národa. Ta, jež se spřáhla s člověkem. To mělo následky.

Éleán se musela dost ohánět, aby zahladila čest a pověst rodiny.

Matčiny šedobílé vlasy vlály ve větru jako prapor temné zloby.

Vždy byla přísná, tvrdá, ale změnila se. Je teď přímo nelítostná.

V duchu se upínal na sestřičku. Zasněně měl přivřené oči.

Fario, měj se na pozoru. Ona bude po tobě pátrat. Bude nelítostná. Život máš v ohrožení. Doufám, že jsi někde daleko a v bezpečí.

***

Čas pomalu plynul. Strmé střechy byly pokryté sněhem. V paláci byl chlad. Pro člověka by to bylo nepříjemné, ale ne pro upíry, žijící v severních krajích kontinentu Tor´ anor.

Na městském zamrzlém rybníku mladí upíři vykonávali kratochvíli na bruslích. V Zimní opeře zněly první symfonie operních pěvců. Zimní období nastalo. A to přinášelo změny v rutinách.

Romus kráčel rodinným hřbitovem. Velké náhrobky, hrubé na dotek, z černého kamene, s rytinami v podobě jmen předků, byly pokryty vrstvou sněhu a námrazy. Pod nohami mu křupal sníh. Měl to rád. Měl rád sníh. Pamatoval na zábavy s Fariou. Na válení ve sněhu. Na procházky. Často spolu navštěvovali hřbitov předků. Obzvláště hrob jejich otce. Bylo mu teprve dva roky, kdy umřel na vzácnou krevní nemoc – nemohl přijímat krev. To bylo před dvanácti lety. Sestra mu vyprávěla, jak postupně chřadl. Upíři byli živy i z normální stravy, ale bez krve, dlouhodobě, chřadli.

Pro Fariu bylo těžké sledovat, jak otec slábl. Pamatovala si ho jako silného muže. To i matka byla mírnější. Romus to znal z vyprávění. Viděl portréty svého otce, věděl jak vypadal na vrcholu sil.

Romus se otci začal více a více podobat, jak pomalu dospíval. Faria na druhou stranu se matce vůbec nepodovala… podobala se babičce po otcově strany – jediné, co zdědila po matce, byly zlatavé oči.

Došel k otcově náhrobku. Poklekl na koleno. Rukou vymetl sníh z kamene. Zatvářil se smutně. Začal, tiše, vyprávět o posledních událostech. Vyprávěl o Farii, o tom, co udělala. Vše.

Od útěku sestry poprvé navštívil otcův hrob.

Ústy vydechl oblak páry. Krátce se nadechl nosem, pak tiše promluvil:

„Otče, co by jsi udělal, kdyby jsi zjistil, že Faria uprchla s člověkem? Uprchla by, kdyby jsi žil? Bylo by dnes vše jinak? Trápí mě to, otče. Nezlobím se na ní, na sestřičku. Rozumím jí. Jediný z celé rodiny. Z celého města. Nebyla tu šťastná. Otče, ona jej nalezla, štěstí,“ uchechtl si, „štěstí u člověka. Osud je zvláštní. Láska je zvláštní.“

Chvíli se díval na nápis. Na otcovo jméno. Rofel… Příjmení bylo zakryté sněhem.

„Otče, matka se zlobí, na Fariu, tak moc, že život mé sestry je v ohrožení. Nevím, co mám dělat. Učinila mě dědicem trůnu. Brzy to bude oficiální.

Od té chvíle, kdy zjistila, co Faria udělala, se matka změnila,“ vydechoval obláčky páry, měl přivřené oči, „stala se nelítostnou. Ztemněla. Jde z ní strach. Všichni to vnímají. Bojím se následků…“

Vstal. Shlédl na náhrobek. Z nebe se pomalu snášely k zemi vločky sněhu. Panovalo tísnivé ticho. Panovala ponurost. Vše působilo až bezbarvě. Bez života.

Otočil se a vykročil k černým, dvoukřídlím dveřím, pobité pásy zčernalého železa.

***

V rozlehlém výklenku seděla dvojice mladých žen, dvojčata, hrály na houslích jednoduchá, zároveň hluboké melodie.

Romus se zavřenýma očima poslouchal oné melodie, jež prostoupily jeho bytím. Identická dvojčata hrála dle emočních momentů a nálad v protáhlé místnosti s vysokým stropem, s lustrem, který působil přehnaně dramaticky – planoucí svíce byly vysoké, pokryté tekoucím voskem.

Na protáhlém stole, z šedého mramoru, leželo spousta jídla a lahví Šarlatového vína. Místy byly vidět zvláštní lahve tvarů kapek – jejich obsah byl hutný, karmínově rudý. Čistá krev, vydestilovaná z krve maumů, z velkých, chovných zvířat, s dlouhou srstí, jinak žijících v chladných planinách ve velkých stádech. Maumové patřili k jedněm z mála zvířat, jejichž krev mohou upíři pít.

Otevřel oči, když melodie ztemněly. Měl pocit, že se ochladilo. Do místnosti vešla jeho matka. Bez okolků si sedla u čela stolu. Páry očí hostů se stočily ke čelu tabule, kde se Éleán pohodlně opřela o polstrované opěradlo. Sluha v šedém oděvu, s rudým opaskem, jež sloužilo pro kontrastní okrasu, nalil do připravené sklenky Šarlatové víno – bylo správně vychlazené.

Romus si všiml, jak hosté polkli. Viděl na nich strach. Zahleděl se na matku. Další sluhové začali obsluhovat hosty, jeho nevyjímaje. Jedna služka s krátkými vlasy, mu nalila lehčí variantu Šarlatového vína.

Éleán pozvedla sklenku, chladným pohledem se zahleděla na hosty z různých šlechtických rodin, bez jediného slova se napila – byl to zároveň signál, že ostatní se mohou napít též, následně hodovat. Všichni upili ze svých sklenic. Byla to v tom jistá upjatost.

Oběd působí tak nepřirozeně. Upjatě. Všichni se přetvařují.

Sám se napil. Na jazyku cítil tóny krve maumů. Keře Šarlatového vína se zalévala ředěnou krví maumů, smíchána s černozemí, aby keře byly zdravé a plodné. Vnímal, jak mu červenaly tváře kvůli alkoholu.

Oběd pokračoval v tichu. Nikdo se neměl k tomu promluvit.

Zlatavé oči se stočily na Romuse. Éleán přivřela víčka v zamyšleném gestu. Napila se vína a pokračovala v jídle. Mladý upír si okrajově všiml onoho zvláštního pohledu matky.

Nač asi myslí. Je tak nečitelná.

Melodie houslí se linuly prostorem, byly hutné, ponuré, s podtóny něčeho temného.

***

V krbu pokoje plápolal oheň. Jazyky olizovaly prostor kolem sebe. Plameny srčely. V pokoji panovalo šero, s tóny narudlého světla, šířící se z krbu, spolu s teplem. Dnešní noc byla přímo mrazivá.

Okna byla pokrytá sněhem a námrazou. Venku duněl blizard, který přišel od dalekého severu, kde byla věčně zmrzlá zem a ledové stěny.

Obláčky páry vycházely z pootevřených úst. Protáhle špičáky se vlhce leskly. Šedomodré oči odrážely svit plápolajícího ohně v krbu. Romus se díval do vysokého zrcadla. Uhladil si oděv následníka. Černý kabát s rudým prošíváním. Krejčí jej dneska dokončili. Matka, po jedné služebné, nechala poslat kabát do jeho pokoje.

Zítra. Zítra budu oficiálně jmenován následníkem trůnu.

Cítil se divně. Nepatřičně. Nikdy tohle nechtěl.

Tohle mělo patřit tobě, sestřičko. Nechci to. Nechci být následníkem městského trůnu. Nehodím se na to. Ty ses na to hodila lépe. Byla by z tebe dobrá vladařka.

Myslel na svou sestru. Jako každý den.

Fario.

Podíval se na krb, kde jiskřil plameny. Teplo mu příjemně hřálo na tváři. Svit ohně zjemňovalo jeho rysy.

Pohled vrátil k zrcadlu.

Fario…

***

Mladý upír kráčel po chodníku, tvořený z trojúhelníkových dlaždic. Měl rozpřažené paže, prsty se dotýkal rudých květů zdobných keřů, rostoucí v rodinné zahradě.

Vítr byl rázný, vlál krátkými vlasy mladého upírá, mával lemy černého kabátu s rudým prošíváním – honosný oděv hoden následníka.

Romusovi se leskly šedomodré oči. Podíval se na šedavé nebe, kde se tvořily mraky, z nichž se lenivě snášely vločky sněhu.

Zastavil se. Díval se na šedivé nebe. Myslel na sestru. Podíval se před sebe. Složil paže podél těla. Díval se na vzdálené místo, na kraji zahrady, kde čekala jeho matka a pětice zástupců Nejvyšší pětice – Svrchovaných vládců Severního kraje, Nejvyšší z Mahorů, vládců měst. Zástupci budou svědky oficiálního ceremonie, při které se stane následníkem městského trůnu.

Fario, ať jsi, kde jsi, věř, že tě budu mít vždycky rád.

Vykročil vpřed.

Z nebe padaly vločky sněhu. Padaly lenivými oblouky, v poryvech větru, pomalu, v klouzavých pohybech, klesaly až k zemi.

Cítil chladivé dotyky vloček. Pomalu se přibližoval k místu, kde čekali. Matka na něho upřela pohled. Ve svém tmavém oděvu vypadala královsky, vyzařovala sílu, která nutí k pokoření. Její zlatavé oči se leskly, ve světle šedé pleti vynikaly.

Matko…

Pokračoval až došel k místu. Zástupci Nejvyšší pětice stočili pohledy na jeho osobu. Jejich pohledy byly chladné, hodnotící. Každý z nich měl jedinečné insignie svého města a honosné oděvy.

Romus zatěkal očima mezi dvojicí mužů a trojící žen, mezi nimiž vynikala jedna v oděvu v jemně žlutých odstínech – kolem pasu měla opasek karmínového odstínu, sytá, rudá barva tvořila silný kontrast oproti jemných tónů oděvu. Romus, aniž by chtěl, upřel oči do těch jejích, byly kouřově šedé, líčené tenkými stíny.

Kouřově šedé oči byly pronikavé, Romus měl pocit, jako by pronikaly do jeho duše. Zamrkal a zahleděl se na matku, jež mávla rukou jeho směrem, pronikavě se na něho dívala. Zlatavé oči působily bezduše.

Matko, cítíš ke mně vůbec něco? pomyslel si, když v tom ceremonie započala.

Poklekl na koleno a sklonil hlavu.

***

Romus stál u jednoho vysokého okna, v jedné dlouhé chodbě, kudy chodilo jen málo osob. Nalézal zde soukromí. Jakási klid. Cítil se stísněně. Svíral ruce v pěst. Kůže na kloubech se pnula.

Fario…

Jeho myšlenky se zarazily, když uslyšel kroky.

To není matka, ani nikdo jiný.

Kroky měly jiný rytmus, byly lehčí, matčiny kroky měly důraznost. Otočil hlavu směrem odkud slyšel kroky. Překvapením se mu rozšířily oči. Viděl zástupkyni Nejvyšší pětice – její oděv jemně žlutých odstínů odrážel svit slunce, pronikající vysokými okny.

Kouřově šedé oči se setkaly s šedomodrými. Romus polknul.

Co ode mne chce?

Otočil se k ní čelem a hodlal se uklonit, když se zarazil. Podíval se na pozvednutou ruku, na které byly zašpičatělé nehty zbarveny rudým lakem.

„Není třeba se klanět,“ promluvila jemným hlasem, až zpěvným.

Prvně jí slyšel promluvit.

„Čím vám mohu pomoci?“ promluvil s vyprahlým hrdlem.

„Nač ta formálnost? Není nutná. Jsme tu sami. Není třeba na nikoho dělat dojem. Jsem Hiara Lakól, z města Narzim.“

Čerstvě jmenovaný následník měl znovu tendenci se uklonit, řekl:

„Těší mě Vaše důvěrnost…“

Znova pozvednutá ruka, tentokrát se zvonivě zachichotala.

„Zase ta formálnost. Pouze jsem se představila.“

„Čím jsem si to zasloužil?“

Měl skloněnou hlavu, netroufal se dívat do jejích kouřových očí – měl z nich obavy.

Co ode mne chce zástupkyně Nejvyšší pětice? ptal se sám sobě ohromeně.

„Hm, hm. Ničím, Romusi. Mohu tě tak oslovovat?“

„Ehm, ano, má…“

Pozvednutá ruka ho přerušila.

„Dobře, Romusi, a není třeba toho oslovení. Jsi zmatený. Nemusíš být. Byla jsem na tebe zvědavá. Kdysi jsem byla u ceremonie tvé sestry. Faria, tak se jmenuje?“

Pamatovala jsi jméno jeho sestry, byla to řečnická otázka.

„Ano,“ řekl jenom, přitom polkl.

Hiara pozvedla hlavu, bradu měla zamyšleně vystrčenou.

„Hmm. Faria. Byla to zajímavá dívka. Pro svou matku jistě zklamání. Zrádkyně národa!“ Zaleskly se jí oči. „Kdo by si to tenkrát pomyslel! Řekni, Romusi, co máme očekávat od tebe?“

Její oči byly pronikavé, Romus vnímal její vůli. Aniž by chtěl, se podíval do těch kouřově šedých očí. Vyschlo mu v ústech. Nasucho polknul. Nevěděl, jak odpovědět, tedy mlčel.

„Hmm,“ zamručela. Vykročila kolem Romuse a dodala: „Budeme tě sledovat, Romusi.“

S tím odešla.

Přerývavě se nadechl. Ona vůle, kterou vnímal na kraji vědomí, zmizela. Až teď si uvědomil, jakou silou na něho působila. Zamrazilo ho za krkem.

Fario, má sestřičko, kéž bych měl tvoji sílu.

Na tváři pocítil osamělou slzu.