Zapraskání

Zlověstně zní ten zvuk dřeva praskajícího, tak zlomila se nade mnou hůl rozhodujícího. Za svou pošetilost hloupou, že odkryl jsme se a nechal se vést touhou.

Však konec světa zcela jistě nepřichází,
ale mně víra v dobré věci schází.
Třísky se mi však do srdce vryly,
abych nikdy nezapomněl, kvůli čemu přišly.

Zapraskání mých opěr v uších zní mi,
však nikdo nepřispěchá s pomocnou ruko vstříc mi.
Do propastí co hloubil jsem si sám,
teď do jejich hlubin a zapomnění upadám.

Snad samota a čas přinesou mi útěchy,
než dorazí ta bledá na lících s úsměvy.
Pak vytrhne mě z rukou života
a láskou svou uvede mě do svého světa.

Naposledy potom v uších zazní zapraskání.
To kříž dřevný mí nad hrobem mé tělo chrání.
Zde leží ten blázen pro všechny jen známý,
který žil ve světě citů, snů a básní.