Přání poslední

Bloudit a blouznit zajetí minulosti a žen. V tom víru šílenosti nevědět zdaje noc či den. Svět, potom vnímat, jako bludný kruh či horečnatý sen. Na tebe a na hořkost v srdci chci zapomenout jen.

Obtěžkán, jako spící strom sněhem, tím prokletím,
které svou tíhou, něžností a krásou dohání srdce dojetím.
S otázkou na rtech, proč nelze se tě, jen tak zříci,
když vzpomínky, jako mraky na nebi, zahmouří mou líci.

Cit, jako ostrý nůž, srdce ostrou bolestí proklaje.
Kdy, jako květ v zahradě, to zapomenutí na tebe uzraje.
Pak opustí mě, jako voda v řece, ten cit bez odezvy.
Časem se na jeho místě objeví lásky nové projevy.

Sníh studí v zimě zemi, jako chyby pro ty ženy, srdce,
tak s přáním najít jed, který vymaže tě z mysli prudce.
Tu prázdnotu, potom zaplní jiná žena láskou čistou.
A já, jako v zahradě eden, prožiji konečně noc klidnou.

Možná s otázkou, proč ten blázen to vše do básně vložil?
Protože, jak jinak uchránit romantika od toho, aby to prožil.
Jak zachránit ztracené duše od zkázy neopětované lásky?
Básní, jako lékem, odvrátit tu bolest a nové vrásky.