Snad si nemůže nikdo myslet, že by děti mohli patřit rodičům!? Děti přece patří státu, který laskavě umožňuje rodičům se o (ne)své děti starat, dokud/pokud sociálka nerozhodne jinak. Aspoň takový dojem mám z norského Barnevernu po přečtení různých komentářů ke kauze odebrání dvou českých chlápců [1] a rozhodl jsem se věnovat tento článek tomuto aspektu kauzy.
Otázka zda dítě "patří" rodičům či státu může znít až absurdně, nicméně ji považuji za důležitou a "boj o dítě" mezi státem a rodiči je na denním pořádku - viz kauzy, ve kterých se rodiče například bouří proti očkování či povinné sexuální výchově nebo jsou vedeny kampaně za absolutní zákaz fyzických trestů. Naposledy ministr Chládek vzkázal rodičům, že nemají právo vzdělávat své děti, neboť toto právo přináleží státu [2].
Jsem toho názoru, že společnost by pro své vlastní dobro (+morální přesvědčení) měla brát v potaz zájem dítě a v extrémních případech zakročit proti zájmu rodičům ( např. dát transfuzi krve dítěti, i přes nesouhlas rodičů kvůli jejich náboženskému přesvědčení). Extrémní případ státu s nezájmem o svou nejmladší generaci by se státu určitě vymstil, ať už epidemií dětských nemocí či zvýšeným počtem kriminálníků, kteří se v mladí nedozvěděli, co se smí a co ne. Stát, který by si vynucoval právo na absolutní kontrolu nad výchovou dětí, by rovněž neuspěl. Jaký by mělo smysl mít děti, které by patřily státu? Bez osobní motivace velké části rodičů, kteří chtějí vychovat ze svých dětí dobré lidi, chtějí pro ně to a ono, si neumím představit společnost. Stejně jako komunismus selhal, neboť nebral v potaz osobní motivaci svých občanů, tak by selhal i takový stát.
Je třeba najít fungující a stabilní rovnováhu mezi zájmy státu/společnosti/dětí a zájmy rodičů. Pokud stát chce, aby rodiče nevychovali ze svých dětí spratky, a zároveň je nutí vychovavat děti naprosto nemožným způsobem, tak to nebude fungovat. Rovněž v dalších aspektech by "pravidla hry" měla být nastavena, tak aby i v praxi se bylo možné se řídit pravidly a ne je ohýbat. Stát by si měl dupnout v otázkách jako je povinné očkování a rodiče by měli právo si dupnout v otázkách výchovy dítěte (např. řici NE, pokud by stát chtěl děti konvertovat na náboženskou víru).
Na základě svých osobních zkušeností bych řekl, že český stát má nastaveny zákony v tomhle aspektu relativně dobře a věřím, že do výchovy dětí je zasahováno rozumně. Problémy, kdy český stát neadekvátně zasahuje do vztahu mezi rodiči a jejich dětmi, jsou často způsobeny špatnými rozhodnutím soudů, tak jako spousta dalších věcí u nás. Jsem velmi znepokojen tím co se dozvídám o norském přístupu. Není (mi) jasné komu se Barnvern zodpovídá a jak je kontrolován. Rovněž jakýkoliv systém, který nabízí vyšší odměny za určitý výkon (odebrání dětí), může a taky je často zneužíván. Jako velký problém vidím, že z norský systém je nekonzistetní. Děti jsou odebrána z důvodu sexuálního obtěžování, ale na druhou stranu policie zastavila trestní stíhání rodičů. Rovněž soud rozhodl nejprve ve prospěch rodičů a následně ve prospěch Barnvernu. V takové situaci se pro (nejen české) rodiče představuje únos (ne)svých dětí z Norska jako jediné možné řešení . Tento čin je sice nezákonný, ale jsou opravdu rodiče, kteří unesou své vlastní dítě z moci státu, opravdu kriminální živly?! Za mně NE.
PS: Na závěr bych ještě připojil svůj osobní názor na konkrétní aféru. Informace z medií můžou být při nejmenším neúplné a těžko si je normální člověk dokáže ověřit, takže nelze v konkrétním případě jednoznačně odsoudit Barnvern. Nicméně nesrovnalostí v odpovědích norské strany je více a celá kauza smrdí (norskou) rybinou. Pro přečtení rozhovoru s norskou velvyslaňkyní [3], jejíž argumentace, že Barnvern se zachoval v dané kauze správně, neboť Barnvern je dobrý, mně přinutila se o norské velvyslaňkyni vyjadřit jako o krávě [4]. Velvyslaňkyně rozhodně neprospívá dobrým česko-norským vztahů a myslím, že by měla být "vrácena" do Norska [5]. Dále se musím pozastavit nad tím, že čestí politici nevyvinuli větší aktivitu vůči Norsku. Angažováním v této kauze by je měl motivovat věřejný zájem (poskytnutí pomoci českým občanům v zahraničí) a osobní zájem (zviditelnění se v mediích). Vzhledem k tomu, že podobné kauzy se týkají dětí občanů EU, věřím, že příslušné státy by měli zmobilizovat EU k opatřením, která by přinutily norské zástupce, aby s námi nevyjebavali [4], tak jak je prezentováno v mediích.
[1] http://zpravy.idnes.cz/deti-kauza-michalakova-norsko-dkk-/domaci.aspx?c=A150122_184233_domaci_hv
http://sonasvobodova.blog.idnes.cz/c/444937/Marksova-nezklamala-Chrani-system-nikoliv-prava-deti-a-rodicu.html
http://info.blog.idnes.cz/c/445142/Blogeri-ke-kauze-Michalakova.html
[2] http://zpravy.idnes.cz/chladek-proti-domacimu-vzdelavani-drs-/domaci.aspx?c=A150123_211858_domaci_fer
[3] http://zpravy.idnes.cz/rozhovor-velvyslankyne-norsko-dne-/domaci.aspx?c=A150122_122807_domaci_aba
[4] Nerad se vyjadřuji vulgarně, nicméně občas nelze jinak.
[5] Nejsem expert přes diplomacii, ale věřím, že jsou metody, jak dosáhnout výměny velvyslaňkyně. Není ani v norském zájmu být zastupován v ČR "nepopulární" velvyslaňkyní.
