Naši europoslanci: Telička a další

Nerad se pouštím do politické tematiky, ale člověk nemůže žít v apolitickém vzduchoprázdnu. Předem se také omlouvám, jestli bude můj článek neobjektivní – ale blog je o tom, co jeho autor cítí, ne?

Za dveřmi jsou volby do Evropského parlamentu. Většinu z nás asi moc nezajímají, sice leckdo na Brusel zanadává, ale je to daleko a vlastně nás problematika až tak nepálí. Nakonec i ta pětina voličů, která se voleb zúčastní, cosi rozhodne a pár šťastlivců získá na pět let dobrý džob.

Letem světem:

Zdánlivý kandidát č. 1 Pavel Telička (dnes ANO). Bývalý soudruh, vždycky v popředí, stále ve vedoucí funkci. Byl hlavním vyjednavačem v přístupových rozhovorech – a co vyjednal? Dodatečně jsme zjišťovali, že leccos nejde, ačkoli si to třeba Poláci lépe ošetřili. Naši vyjednavači disciplinovaně drželi krok (jak byli ostatně zvyklí), a žádné výjimky neprosadili. Telička byl eurokomisařem a v orgánu EU bude zase, nejlépe opět jako eurokomisař… Kariéra je kariéra, vážení, je třeba jít s proudem a spojit se s těmi pravými.

Jan Zahradil (lídr kandidátky ODS) je v Europarlamentu deset let a líbí se mu tam. Mně vždycky připadal protievropský a jako hlásná trouba klausovských protiunijních názorů. Je mi nepochopitelné, když někdo něco nesnáší, ale hrne se tam. Ale možná tím lze vysvětlit obhajobu bývalých komunistů: Byl jsem u nich, abych je rozložil. Kterážto poznámka platí obecně, zrovna p. Zahradil si s komunisty nezadal.

Miloslav Ransdorf, soudruh par excellence, taktéž posledních 10 let poslanec Evropského parlamentu. Polyglot, který každou chvíli něco nebo někoho porazí autem, prapodivně dluhuje a ještě podivněji splácí. Asi hospodaří podle chozrasčotu, když mu náramné příjmy z unijního orgánu nestačí… Jen je mi k údivu, proč se tak nadchl Západem a nenasměroval se raději k Moskvě.

Richard Falbr (ČSSD), který se vypracoval z nezávislého odboráře na politika závislého na funkcích. Ani ve svých 73 letech nehodlá patřit do starého železa a bude se dalších pět let ochoten obětavě bít za lepší zítřky v dresu EU.

Za ČSSD také chronicky kandiduje uhlazený Libor Rouček, za komunisty jen převzetí velvyslanecké funkce v Rusku zabránilo ucházet se o mandát našemu kosmonautovi Vladimíru Remkovi.

A možná nám budou v Bruselu a Štrasburku scházet další vyhlášené firmy:

Jana Bobošíková, euroskeptik bažící po jakékoli funkci a neúspěšná kandidátka čehokoli tentokrát překvapivě nekandiduje. Kupodivu se do unijních orgánů opětovně nehodlá zapojit necharismatický a odjakživa pomýlený Vladimír Špidla (přestože zdroje jsou).

Omlouvám se všem, které jsem urazil i těm, na které jsem zapomněl.

Ano, ano, unijní orgány u nás opravdu nemají dobrou pověst. Vždyť nám přece přikázaly balit koblihy do celofánu! Co na tom, že to byla blbost na naší straně, hozené bláto ulpělo. Pověst EU však nekalí „nesmyslné“ direktivy tolik, jako úroveň našich zástupců (čest možným výjimkám). Kolik jsme četli článků o tom, jak se tam v Bruselu nepřetrhli. Jak se málo aktivně zúčastňovali jednání, nepřednášeli příliš příspěvků, prostě nejvíc se zapojovali při nahlížení do bankovních výpisů, zdali už přišel nejčerstvější žold. Co konkrétně pro naši republiku udělali?

Uvědomuju si, že by článek měl mít nějaké vyústění. Tak dobrá: Vy, kdož k volbám půjdete, zkuste se nad kandidáty opravdu zamyslet a ujistit se, že volíte někoho, kdo se neuchází jen o dobré koryto, ale kdo za ty královské peníze hodlá opravdu aspoň trochu poctivě pracovat a pokusí se přinést užitek jak té spojené Evropě, tak i naší malé zemičce v jejím srdci…