Člověk si je možná jako jediný živočich vědom toho, že zemře. Neví kdy, netuší jak, ale je to jeho jediná životní jistota. Předpokládám také, že každý někdy o svém konci přemýšlel a že závěrem toho přemýšlení bylo přání, ...
... nechť se to stane co nejpozději. (Sakra, proč je rozsah perexu omezený???)
Je zcela legitimní chtít být živ co nejdéle. Když umírala 70letá královna Alžběta I., byla její poslední slova údajně: »Dám všechen svůj majetek za ještě chvilku času.« Když za revolučního běsnění přivedli v r. 1793 pod gilotinu madame du Barry, zoufale prý volala: »Ještě chvíli počkejte, pane popravčí, malý moment…« Tak, jako asi nikdo normální, ani tyto ženy nechtěly zemřít a upínaly se k marné naději prodloužit svůj život aspoň o pár okamžiků.
Průměrná délka života lidí se neustále prodlužuje a za posledních dvě stě let se prakticky zdvojnásobila. Máme také dost informací o zdravém způsobu života, víme, jaká strava a jaké návyky jsou užitečné a naopak škodlivé. S výjimkou nějaké nešťastné genetiky a zatracených náhod jsme tak trochu vlastními pány svého života, respektive jeho délky. Ale ať uděláme cokoli, jednou si nás zákeřná nemoc či fatální náhoda najde.
Každý jsme slyšeli o nějakých »hezkých« smrtích, náhlých a rychlých či pokojných ve spánku. Jako se to přihodilo třeba skladateli Dvořákovi, který na prvního máje 1904 po obědě prohlásil: »Mně se nějak točí hlava, půjdu si lehnout…« A už nevstal.
Chci se však především věnovat opačnému způsobu, kdy smrt přichází pomalu a předchází jí dlouhodobé utrpení umírajícího i jeho blízkých. Nejspíš to řada z nás zažila, pokud nám umírali prarodiče, rodiče, sourozenci, přátelé… Není o co stát.
Odcházející člověk je zčásti (nebo úplně) mimo. Neorientuje se, nepoznává vlastní rodinu. Trpí bolestmi, nechutenstvím, orgány postupně vypovídají službu. Jeho život zcela ztrácí důstojnost, »dělá pod sebe« a ani si to neuvědomuje. Vyžaduje obětavou péči s jediným reálným výsledkem: Jak dlouho ještě? V terminálním stadiu je k tišení bolestí nasazen morfin, a to už o sobě přestává vědět určitě.
Kdesi jsem četl, že každý z dnešních obyvatel vyspělých zemí v průměru vyčerpává plnou polovinu celoživotních nákladů na zdravotní péči v posledních šesti měsících svého života. Tedy ve chvíli, kdy je již beznadějně pozdě a svým způsobem jde o vyhozené peníze. (Bylo by lepší, kdyby je za života dostal formou preventivních programů a lepší péče.) Ano – viz výše – nezpochybňuji touhu umírajícího (i jeho blízkých) na každou další minutu. Ovšem zejména ve finálních stadiích, jakou takový život poskytuje kvalitu? Kdyby umírající již v té chvíli nebyl zcela mimo, musel by říci: »DOST, už to prosím neprodlužujme.« Ale on toho právě už není schopen. Nemůže to udělat ani ošetřující lékař a zcela nejspíš o to – marně – nežádají ani příbuzní, kteří pravidelně do nemocnice (LDN, hospicu) docházejí a jejichž život v tomto období také nestojí za nic a vědí, že bude ještě hůře.
Pochopitelně, že takové přemítání musí vést k úvahám nad možností eutanazie. Myslím, že výše uvedený příklad přesně splňuje podmínky, které bych mohl akceptovat. Ano, za takovýchto okolností je zbytečné, abych byl jednou udržován ve vegetativním stavu – den, tři dny, týden, měsíc…? Kvůli hezčímu datu úmrtí na náhrobku? Takový život mi k ničemu nebude.
Odpůrci eutanazie mají tisíc a jeden důvod proti. Stejně si však myslím, že kdyby se ocitli v popisované situaci a zůstalo jim v té chvíli ještě racionální myšlení, uznali by, že bojovali na špatné straně. Vycházet z toho, že lidský život je absolutně nade všechno, je trochu pochybné. Zkusme svůj život nějak vykupčit: Má třeba v 90 letech cenu sto milionů korun? Byl by v tom věku můj odcházející život cennější než život někoho jiného? Nebo dokonce bych ho mohl chtít vyměnit za deset jiných životů? Můj život proti zkáze New York City, třeba?
Ano, ano, … je to absurdní. Stejně tak jako představa, že zemřeme v devadesáti letech naprosto zdraví a v nejlepší formě.
