Daně kam se podíváš…

Blíží se konec března, tedy doba, kdy většina spořádaných občanů bude mít za sebou podání daňového přiznání za loňský rok. Při té příležitosti mě napadlo na příkladu stokoruny postupným odečítáním všemožných daní ukázat, kolik nám z ní doopravdy zbude. Jenže podle různých parametrů platíme daně v různé výši a jakýkoli propočet by nutně zůstal jen odhadem. Přesto se pokusím aspoň shrnout, co všechno jako daň odvádíme.

Prvořadě je to daň z příjmu. Činí 15 % zdanitelného základu a týká se 4 660 000 lidí. Ano, větší část naší populace tuto daň neplatí. Jsou to děti, důchodci, nezaměstnaní (jen těch je půl milionu), ženy na mateřské atd. Pro nejvulgárnější představu o faktické výši této daně si vezměme zaměstnance s jedním vyživovaným dítětem, který při platu 30 000 Kč hrubého odvede na dani 2 843 Kč. Je to méně než přesných 15 %, protože vstupují do hry různé slevové odpočitatelné položky; mimochodem se za zdanitelnou mzdu počítá tzv. superhrubá mzda, speciální výmysl předchozího establishmentu. Náš hypotetický zaměstnanec tedy formou daně z příjmu ve skutečnosti odvádí 9,5 % své hrubé mzdy.

Pomyslnou daňovou stříbrnou medaili získává sociální a zdravotní pojistné. Říká se mu pojistné, ale protože je de facto povinné a zaměstnavatel ho musí strhávat (a ještě přispívat i ze svého), lze tyto platby směle označit za daň. Sociální pojistné si platíme, abychom dostávali příspěvky v době nemoci, popř. příspěvky v době nezaměstnanosti a hlavně jednou penzi. Je to 6,5 % ze zaměstnanecké hrubé mzdy (plus 25 % navíc odvádí zaměstnavatel). Zdravotní pojistné nám umožňuje přístup k „bezplatným“ zdravotnickým službám a léčivům, víme však, že tak úplně bezplatné zdravotnictví není. Toto pojistné činí 3,5 % z hrubé mzdy (plus 9 % odvádí zaměstnavatel). Osoby samostatně výdělečně činné by na tom měly být v zásadě obdobně, jejich problematiku tedy můžeme ponechat stranou. Pro našeho hypotetického zaměstnance s třicetitisícovou hrubou mzdou tato pojistné představují dohromady částku 3 300 Kč. Znamená to, že jeho čistá mzda bude po odpočtu daně a pojistných vůči hrubé o 6 143 Kč nižší, a tedy 23 857 Kč. V této chvíli již na daních zaplatil 20,5 procenta. Z vydělané hrubé stokoruny mu zůstává 79,52 Kč. Jen pro pořádek, protože zaměstnavatel na těchto pojistných připlácí dohromady 34 %, představuje to pro něj mzdové náklady na zaměstnance 40 200 Kč. Tolik mu musíte nejméně vydělat, aby dokázal aspoň přežít a mohl vás nadále zaměstnávat.

Mimochodem – odvody sociálního a zdravotního pojistného jsou vztaženy na osoby, a tak je poněkud paradoxně stát ukládá i sám sobě: zdravotní pojistné totiž hradí i za lidi, kteří nemají zdanitelný příjem (děti a mládež zhruba do 18 let, důchodci, registrovaní nezaměstnaní atp.). Tady už jde o oblíbenou hru státního rozpočtu – přerozdělování daní. Kdykoli slyšíme, že stát něco hradí či platí, je třeba si uvědomit, že žádný stát ještě nikdy nic nevydělal. Stát pouze vybírá daně (to je ten jeho „příjem“), shrne je na jednu velkou hromadu a z ní vytváří iks menších hromádek…, až si nakonec na svůj provoz ještě sto milionů ročně vypůjčí.

Jsme ve fázi, kdy z vydělané hrubé stokoruny máme po prvotním zdanění k dispozici 79,52 Kč. Sledujme dále, kolik ještě dalších daní z této částky budeme odvádět.

Na třetím místě můžeme jmenovat daň, kterou platí všichni, dokonce i mimina nebo bezdomovci. Je to daň z přidané hodnoty (DPH). Plínka, rohlík, automobil, prakticky cokoli si koupíme v obchodě, má své DPH. Jestli se nepletu, DPH nemají snad jen poštovní známky, koncesionářské poplatky (veřejnoprávní rozhlas a televize), zdravotnické služby a loterie. Podle položek tak při každém nákupu odvádíme 10 %, 15 % nebo 21 % ze základu ceny. Takže třeba z kila jablek za 20 Kč dostane stát 3 Kč, z ledničky za 10 000 Kč schlamstne erár 2 100 Kč – a vy za ta jablka zaplatíte 23 Kč a za lednici 12 100 Kč. DPH je neúprosnější než smrt a také se i za smrt odvádí (pohřeb). Od této daňové položky dále už je těžké vyjadřovat zaplacené daně v absolutních částkách. Kolik třeba náš člověk měsíčně vydá za jídlo? Představme si minimalistickou verzi – 20 Kč za snídani, 60 Kč za oběd, 40 Kč za večeři, denně 120 Kč. (Já vím, to leckdo vydáte jen za oběd…) To máme měsíčně 3 600 Kč a při 15% dani za potraviny na dani je to 540 Kč. Možná, že část potravin je nově zatížená jen 10% daní, existuje však i řada potravin v 21% sazbě. Podobně bychom s nejasným výsledkem mohli propočítávat daně za nakoupené spotřební zboží, za konzumované služby, daně ze spotřebované vody, elektřiny, plynu atp. Pokračovat tímto směrem nemá smysl.

Další daně či povinné poplatky uvádím bez nároku na řazení podle důležitosti nebo jejich výše. Samozřejmě jsou to takové typy daní, které se netýkají vždycky každého.

Tak třeba oblíbená daň z nemovitých věcí. Jestliže DPH dokážu pochopit (žiješ si, dopřáváš si, tak podle toho plať), tahle daň už mi zavání vydíráním. Vystavěli jste si z již jednou zdaněných peněz barák, za cihly a maltu jste znovu platili daně (DPH), koupili jste do osobního vlastnictví byt, máte pozemek – budete do konce života rok co rok odvádět daň z nemovitosti. V případě této daně aspoň částečně funguje jakýsi spravedlnostní prvek, což znamená, že za stavbu v nepříliš žádané lokalitě budete platit méně než za byt v okresním lázeňském městě či v Praze. Na druhé straně ovšem v Praze, kde je sazba daně nejvyšší, zaplatíte za metr čtvereční stejně, ať se nachází na Malé Straně či Václaváku, anebo někde na okraji v panelákovém sídlišti, odkud musíte dojíždět nejen do centra, ale i do zaměstnání, což znamená další náklady a rozhodně to vaši lokalitu nečiní atraktivnější… Pro představu, panelákový byt 3+1 na pražském sídlišti vyjde na této dani ročně asi na 900 Kč.

Další daní, kterou jsou zatíženi takřka plošně všichni občané, resp. domácnosti, jsou rozhlasový a televizní koncesionářský poplatek. Ano, poplatek – ale pod trestem povinný, takže daň. Slouží státu na financování provozu tzv. veřejnoprávních médií. Nemusíte je poslouchat či sledovat, ale musíte platit. V současnosti 45 Kč měsíčně ten první a 135 Kč ten druhý, celkem na rodinu 180 Kč. Smysl tohoto poplatku je lehce pochybný, je dost lidí (třeba autor článku), kteří rozhlas prakticky neposlouchají vůbec a dokonce jsou mezi námi i takoví jedinci, kteří nesledují ani televizi, natož Českou.

Tuším pět nebo šest let jsme všichni hradili 30korunový regulační poplatek u lékařů a za recept, podobně se hradila dvojnásobná částka za den v nemocnici a od roku 2015 zůstalo z těchto typu poplatků zachováno 90 Kč za návštěvu lékařské pohotovosti. Ačkoli většina popsaných poplatků je od Nového roku zrušena, beztak půjde i nadále o formu skryté daně, neboť tyto chybějící poplatky bude zdravotníkům hradit státní rozpočet, a tedy – správně, jak už jsme si výše vysvětlili – pořád my, všichni daňoví poplatníci.

Úplný ráj pro ministerstvo financí tvoří všemožné poplatky (pro náš článek rozuměj: daně) spjaté s provozem automobilu. Píšu článek z pohledu normálního občana, takže se sem příliš nehodí vzpomínat silniční daň, kterou odvádějí firmy nebo tzv. OSVČ, jež mají zaregistrovaná vozidla k používání pro služební účely. Žádný motorista se však nevyhne nejrůznějším poplatkům při registraci vozidla a jeho převodech (např. poměrně nově tzv. ekologická daň při převodu vozidla až 10 000 Kč). Také veškeré zpoplatněné povinné pravidelné emisní kontroly a technické prohlídky lze považovat za skrytou formu daní. Samozřejmě nelze zapomenout na dálniční známky, jejichž cena z původních 400 korun vystoupala na čtyřnásobek, mám-li na mysli běžná osobní vozidla. Za daň hodlám považovat i veškeré případy modrých a jinak barevných – a především placených – parkovacích zón. Překvapivě to pořád není všechno, ale k dalším automobilovým „daním“ se ještě vrátím.

Daně z kapitálového majetku: Odvádíme daně z úroků na účtu, ačkoli ty úroky jsou už tak většinou docela minimální. (Taky vás rozesměje, když vidíte na výpisu, jak si stát odpočítává 15% daň ze závratné částky úroku dosahující třeba 9,60 Kč?) Odvádíme 15% daň z dividend, protože stát si chce přijít na své za každou cenu. V tomto ohledu mi přijde legrační, když je stát akcionářem v některé společnosti – např. v ČEZu – a má tedy příjem jak z dividend, tak i z daní, kterými je jejich výplata zatížena. Jak to tak dělá, že platí daně sám sobě… Mimochodem ovšem, co je to za spravedlnost, když stát z dividend tedy shrábne všechno, zatímco mně z nich 15 % bere?

Do pokusu o plný výčet všemožných daní třeba ještě zahrnout nejrůznější poplatky hrazené úřadům formou kolků a třeba i poplatky za vystavení osobního dokladu (občanský průkaz), který občan povinně musí mít. Za formu daně se určitě také dají považovat „poplatky obci“ za ubytovaného turistu jakož všechna ta zpoplatněná místa k parkování (zvlášť, když nezpoplatněná místa se v rozumné vzdálenosti jaksi reálně žádná nevyskytují).

Možná jsem na další skryté daňové formy zapomněl, poskytuji tím čtenářům prostor v diskusi, ale určitě nechci pominout ještě spotřební daně, spoluvytvářející cenu některých tzv. luxusnějších komodit jakými jsou třeba alkoholické nápoje, tabákové výrobky a pohonné hmoty (benzin, nafta…).

Při nedávné (a zase budoucí) ceně 36 Kč za litr benzinu jsme hradili 12,84 Kč právě za spotřební daň, DPH tvořilo „jen“ 6,25 Kč a další skrytou daní zde je poplatek 1,80 Kč za povinný biopalivový přídavek; vlastní cena benzinu včetně marží distributorů a prodejců je 15,11 Kč… Podobně je tomu u motorové nafty, kde spotřební daň dělá 12 Kč na litr. Ministerstva financí a ministerstvo průmyslu a obchodu přitom uvažují doplnit do cen pohonných hmot ještě zvláštní poplatek za správu zásob PHM, která by zvýšila cenu litru paliva ještě o dalších 20–50 haléřů za litr.

U tabákových výrobků činila minimální spotřební daň v loňském roce 2,25 koruny za jednu cigaretu, tedy 45 korun za krabičku. Přes 75 % ceny krabičky cigaret tedy tvoří daně (spotřební + DPH). Kouření je tedy z daňového pohledu absolutně největší luxus!

Spotřební daň z lihu se do našich nákupů promítá tak, že např. u půllitrovky 40% vodky platíme jen spotřební daň 57 korun a k tomu ještě 21% DPH. Při nákupu klasického piva (Plzeňský Prazdroj) platíme podle stránek webu Finance.cz celkovou daň ve výši 23 % ceny, takže se daně z přidané hodnoty a spotřební dělí v jakémsi podílu 21 + 2. Kupujete-li si plzeňské v hypermarketu za 20 Kč, odvádíte státu z jedné lahve 4,60 Kč na dani, při konzumaci jednoho pivka denně to měsíčně vydá 140 Kč, za rok pak 1 679 Kč. Ale kdo zůstane u jednoho piva…

Kdysi dávno, samozřejmě ještě v socialistické škole, nás učili o tom, kterak vrchnost odjakživa utiskovala prostý lid. Který například musel odvádět tzv. desátky, tedy desetinu toho, co si vyprodukoval pro vlastní potřebu. Aby bylo ideologicky naprosto jasno, uvedl se i poukaz na Bibli, z níž prý povinnost odvodů vyplývala. Zároveň nám bylo vysvětleno, že šlo o krutý středověký a později buržoazní útlak na prostém lidu. Vezmeme-li to však pohledem moderní doby, můžeme říci slovy mého kolegy z firmy „zlaté desátky“! V současnosti totiž vlastně neplatíme formou daní cosi jako desátky, nýbrž spíše dvacátky, třicátky či více … a stát je stále hladovější.

Závěrem vydržte ještě tři kapitolky.

Jak daně naplňují státní rozpočet (MFD 25/9/2014, s. A9):

34,8 % tvoří pojistné na sociální zabezpečení
19,9 % daň z přidané hodnoty
12,7 % spotřební daně
0 9,5 % daň z příjmů osob
0 7,5 % daň z příjmů firem
15,6 % ostatní daně

Zastavme se u sociálního pojistného. Výše jsme odvodili, že za zaměstnance s třicetitisícovým hrubým platem přichází do státní pokladny 12 663 Kč do pseudofondu sociálního pojistného. Zjednodušeně řečeno, pracovník si takto předplácí svůj důchod. Ano, jsou to i peníze, z nichž se hradí nemocenská, ale možná je víc lidí, kteří jako já nebrali v životě ani korunu nemocenské? Nebo prostě těch pár nemocí za život můžeme ve smršti celkových částek zanedbat. Vím, že příjem 30 000 Kč nemá člověk od 18 let, kdy začíná i podstatně níž, na druhé straně v pozdějším věku může mít i víc. Každopádně je to jakási průměrná částka, s níž můžeme počítat. Kdyby ji člověk odváděl jen od 20 do 60 let, pak by si naspořil přes 6 milionů korun (na svůj důchod). Pak v 65 letech do důchodu opravdu odejde a řekněme v něm prožije zbývajících 20 let života. Měl by si tedy užít 240 výplat důchodu. Z toho, co si za celý život naspořil, by měl jeho důchod činit přes 25 000 Kč. Už to chápete? Počítal jsem jen 40 let, nikoli v optimální variantě 47 let spoření a nijak jsem nezvažoval, že by se postupně střádané peníze musely zhodnocovat o nějaký úrok. I minimální úrok udělá za čtyřicet let hodně. Tak se ptám: kdo má důchod 25 000, ano, pánové, kdo z vás to má? Není divu, že stát žádný samostatný důchodový fond nevede, protože za tímto účelem vybírané peníze používá jinak a vlastně se dopouští rozkrádání majetku v kapitalistickém vlastnictví.

Kolik osob platí daň z příjmu (MFD 4/12/2014, s. A12):

V roce 2013 to bylo 4,28 milionu zaměstnanců a 0,98 milionu osob samostatně výdělečně činných.

Kolik osob živí stát (podle příspěvku blogera Jana Polaneckého, iDnes):

Řekli jsme si výše, že svým způsobem platí daně úplně každý, přinejmenším DPH, ale na problematiku se lze podívat i z jiného úhlu. Odkud se bere mzda úředníka libovolného státního orgánu, profesionálního vojáka, hasiče, policisty, učitele, zaměstnance státního zdravotnictví? Tyto profese platí stát (popř. kraj, obec – opět z peněz přerozdělených „shora“). Jestliže tedy úředník nebo učitel při nákupu odvádí DPH, vlastně se jen jinak rozškatulkovávají již předtím vybrané daně. Z pochopitelných důvodů hasič, voják, úředník, policista ani učitel nic neprodukují. Stát neprodukuje. Aby mohly být daně, musí být produkce. Produkuje veskrze soukromý sektor – firmy nebo jednotliví soukromí výrobci. Ti odvádějí daně ze zisku a jejich zaměstnanci nebo soukromí živnostníci daně z příjmu. Tady vznikají pro stát peníze, s kterými dál hospodaří a přerozděluje je. Osob, působících v soukromém sektoru, je asi 3 302 000. Zbytek do počtu obyvatel republiky (tj. 7 135 000 osob) nic nevyrábí a neprodukuje. Stát v jistém smyslu tedy udržuje naživu třetina obyvatel.

POZOR! Určitě tím neříkám, že by se tato třetina snad chtěla povýšenecky obejít bez hasičů, bez lékařů nebo bez učitelů pro své děti. Samozřejmě by to nešlo. Ale vzpomeňme si na tento paradox, až zase levicové vlády povedou invektivy vůči všem těm OSVČ a podnikatelům a budou jim chtít přitahovat šrouby nebo navrhovat jen třetinovou sádru při ošetření zlomeniny. Pánové ve vládě, jste si jisti, že je vaše práce užitečnější než činnost posledního instalatéra? No – každopádně, daně si od něj vezmete, však peníze nesmrdí.