Smajlíky

Když jsme se v devadesátkách poprvé potkali s internetem, bylo to takové nic, které komunikovalo jen písmenky. Nějaký pidiobrázek se později přenést dal, ale trvalo to půl hodiny placeného telefonního připojení. Pamatuji si na tragikomický příběh, kdy nám to čtrnáct dní nešlo, po setrvalém bombardování providera se přišlo na to, že nám kamarád nadšenec poslal pětimegového animovaného sněhuláka. Ten nám zcela vyplnil schránku a bylo. 

Od té doby všechno docela pokročilo, poslat všechny sněhuláky světa je banalita. My, co něco píšeme, už nemusíme nikam chodit s papírem nebo s disketou. Můžeme vše odesílat do redakcí ze své jachty, pokud je na ní signál. Ale kdo by dnes kupoval jachtu bez wi-fi, že.

Ale zpátky k těm začátkům. On ani ten čirý text nelezl do drátů bez problémů. Furt se to někde zasekávalo a monitor miloval slovo error. Čím delší text, tím byly chybové hlášky častější.

Ti nejprvnější průkopníci internetové komunikace (to jsem ještě ani já nebyl hardwarově na světě) začali zkracovat. Ty nejčastější a většinou úplně zbytečné fráze zkracovali do několika anglických písmen. Tedy písmena to byla latinská, ale patřila k anglickým slovům. Bylo to něco jako tajná abeceda a neznalec na to čuměl jak velbloud na ledoborec.

Například IMHO znamená dle mého soukromého názoru. LOL – směju se, až se za břicho popadám. OMG – panebože! Je jich spousta a nikdo si to nemůže pamatovat. 

Ovšem mezi uživateli internetu byli i takoví, kteří anglicky neuměli ani nadávky. Ti postřehli, že na klávesnici jsou klapky, které když se správně seřadí, vydají něco jako obrázek. Dokonce obrázek, který se může názorově pitvořit. Byste nevěřili, co všechno se dá vykouzlit, i když máte, jen tečku, čárku, apostrof, dvojtečku, pomlčku a závorky.

Tím nastaly smajlíky. Mnohem přítulnější než nějaké zkratky v cizím jazyce. Pořád je píšeme na klávesnici, ale řada programů je ž převádí na příslušné obrázky. A smajlíkových obrázků už žijí stovky.

Ten jeden první – usměváček – je s námi už dlouho. Má trochu zvláštní funkci. Každý z nás má mezi svými přáteli někoho, kdo nechápe humor. To se může přihodit – jiní lidé zase neumějí plavat. Když napíšete vtip a pro tohoto přítele připojíte smajlíka, pochopí (většinou), že se jedná o vtip. Když na smajlíka zapomenete, píše rozhořčené odpovědi, že tak to přece není.

Kolega Zuckerberg pochopil, že jeden smajlík je pro sedm miliard lidí málo, a tak Facebook přidal ještě pět dalších. Jsou to jeho bratři Super, Smích, Údiv, Pláč a Zlost. Tím už se dá vyjádřit celá paleta pocitů. Jen s jedním z nich je trochu problém – se Smíchem. Lidé ho používají ve dvou dost protichůdných polohách. Ta první je „Krásně jsem se pobavil“, kdežto ta druhá „To je taková kravina, že se ti směju už půl hodiny“. 

Když se ohlížíte zpátky na těch našich třicet let s internetem, určitě vás napadne otázka: Jak jsme vůbec mohli žít bez smajlíků?