Je libo informace?

Představte si, že dáte šestiletému špuntovi relativně neomezený obnos a pošlete ho do cukrárny. Zmrzlina, větrník, laskomka, a další za sklem se šklebící věci, co už člověk naší věkové kategorie neumí ani pojmenovat.

A pak všechno ještě jednou dokola a k té oříškové taky pistáciovou. Cesta domů je trochu krušná a doma začne blinkat už mezi dveřmi.

My dospělí jsme na tom nějak podobně, akorát místo šlehačkových hodů žijeme orgiemi informačními.
Začne to úplně nenápadně informacemi věcnými a praktickými. Že to u postýlky není další tyčka, ale máma, a to větší je táta a máma je na jídlo a táta na srandu. A že je lepší padat na zadek než na nos, že písek se holčičkám do vlasů nesype, že ideální umístění pro klacek není ve vosím hnízdě, že paní Novákovou musíme hezky pozdravit a neříkat, že je kráva, i když doma to o ní máma tvrdí.

Přijde škola a s informacemi se roztrhne pytel a ještě člověka nutěj, aby si to všechno pamatoval. Aby toho nebylo málo, po mateřské přijde základka a potom gympl a nakonec vejška. A každý pracovní den, každou vyučovací hodinu do vás perou další a další info. Chtěli byste se vzbouřit, ale netroufáte si; nevíte totiž, že osmdesát procent toho všeho už nikdy v životě nebudete potřebovat. Míříte do finále, už se tiskne vaše maturitní vysvědčení nebo diplom. Ale vy už jste tak popletení, že sháníte informace pořád dál.

Na rozdíl od vašeho pradědečka, který musel chodit do obecní knihovny, na rozdíl od vaší babičky, která už znala rádio, ale ještě ne televizi, se na vás informace sypou ze všech stran. Noviny, časopisy, magazíny, fanzíny, radia a televize všech barev a chutí, veřejnoprávní, bulvární i obyčejné, billboardy, letáky a názvy ulic, internet, mobily, tablety, Facebooky, Instagramy a Jůtůby, seriózní i lživé, emaily od kamarádů, od nepřátel i od těch, co vám chtějí něco prodat, nekonečné porady a nové zákony a vlády bez důvěry, telefonáty i SMS a někdy dokonce i hovory s živými lidmi.

Je toho na vás příliš, marně se snažíte utíkat, a když už konečně opravdu zdrhnete někam do lesa, druhý den se už před polednem sápete po mobilu, abyste si přečetli maily.

Vrství se to na vás i na všech okolo, každý má na jedno téma jinou směsku informací, a když ty směsky na sebe v hovoru narazí, je to třaskavé. Křičíte na sebe a někdo pod tou informační tíhou prostě rezignuje. A to jsme teprve na začátku, každý rok se množství informací v prostoru násobně zvětšuje.

Ten prcek, co stláskal všechny ty dobroty, se vyblinká a bude dobře. Vy se informací, co jste stláskali za celý život, už asi nezbavíte. A jednou se vám ta kebule dočista zaplní. Co pak?