Zaměřím se na odpověď na jednu z mnoha věcí, kterou píšete:
"Po roce 1948 Západ také přijímal naše emigranty, tak teď to můžeme vracet."
Má reakce:
Trvám na tom, že v této souvislosti nemáme co vracet.
a) Těch, kteří tehdy odešli, se netýká to, zda je přijímá nějaká Česká republika, s kterou se oni rozešli. Měli na odchod právo, já jim to ani trochu nevyčítám, ale tím, že odešli, se jich už život tady netýká.
b) Těch, kteří tehdy neodešli, se zase netýká nějaká povinnost někomu něco vracet. Prostě oni neodešli, od nikoho pomoc nedostali, takže nemají nějaký morální závazek v tomto směru.
Znal jste Ludvíka Pospíšila? Asi ne. Znal jste jeho jmenovce Ludvíka Spejchala? Také asi ne. V tehdejším Československu žilo mezi čtrnácti a patnácti miliony lidí, takže pravděpodobnost, že byste znal tyto dva pány, je maličká.
Já jsem se s nimi pouze zdravil, ale nikdy jsem nemluvil ani s jedním, ani s druhým. Jeden byl z malého středočeského městečka, kde jsem žil s rodiči, druhý byl z malé vesnice, kam jsem jezdil za babičkou a dědečkem.
Proč by tedy mně, který se s nimi jenom zdravil, nebo dokonce Vám, který je ani neznal, měl vzniknout nějaký závazek za to, že ti dva utekli a že jim cizí země pomohly? Chtěli utéci, tak utekli. Jiné země jim byly ochotny pomoci, tak jim pomohly. Je to mezi jimi dvěma a těmi druhými zeměmi. Ale proč bych kvůli tomu měl cítit nějaký závazek já, jehož se to vůbec netýkalo?
