Před rokem jsem zde na blogu psal o tom, jak jsem navštívil zápas MFK Košice proti ŠK Slovan Bratislava. Článek si můžete přečíst v následujícím odkazu http://michalkaras.blog.idnes.cz/c/358146/Jak-bylo-na-fotbale-I.html . Na konci článku jsem řekl, že se někdy v budoucnu k tématu fotbalu vrátím. Sice je to přesně rok od publikování zmíněného textu, doufám ale, že mi časovou prodlevu odpustíte.
Nyní již k samotnému tématu. S kamarádem jsem se rozhodl navštívit po delší době zápas mého oblíbeného klubu - AC Sparty Praha. Vybrali jsme si duel s estonským soupeřem Levadií Talin, který se Spartou bojoval o účast v slavné Lize Mistrů, kam se pražský klub dostal naposledy v sezoně 2005/06.
Před samotným zápasem jsme absolvovali klasickou kontrolu od pořadatelů, která ovšem nebyla nijak strašná, před vchodem jsme nečekali ani pět minut.
Po nalezení našeho sedacího sektoru jsem měl chuť si splnit sen - koupit si šálu svého oblíbeného manšaftu, po chvilce váhání a mírného hecování od kamaráda byla za 300 korun moje.
Sedli jsme si na svá sedadla a čekali do úvodního hvizdu, zbývalo ještě asi dvacet minut. Do začátku zápasu se stadion začal naplňovat, i když mi přišlo, že až tolik lidí se na střetnutí nešlo podívat (nakonec zápas vidělo kolem 10 000 lidí, což mě pozitivně překvapilo). Postupně se zvyšovala koncentrace hlav i v kotli, který se samozřejmě na zápas skvěle připravil. Do všeho toho běžely na velkoplošné obrazovce záběry z loňské úspěšné sezony, informovalo se o nadcházejících zápasech klubu či byly nabízeny různé upomínkové předměty s logem Sparty.
Zápas se začal a už od prvních minut jsme mohli vidět velké nasazení Sparty, která nakonec přehrála soupeře 7:0. O výhru se velmi zasloužil kapitán David Lafata, který vstřelil šest gólů.
Jako fanoušek klubu jsem byl spokojen - můj tým vyhrál, čili to základní, co jsem chtěl, se splnilo. Musím ale říct, že mě mile překvapili i fanoušci, kteří se nechovali tak, jak se to často stává, a proto jsou pak všichni Sparťané, Slávisté nebo Baníkovci špatní, protože pár idiotů zase "dovádělo". Pravděpodobně to bylo způsobeno tím, že se čekala výhra Sparty nebo také, že sok nebyl nijak známý a fotbalově "profláklý".
Když jde o fotbalový zápas, nejde se nezmínit o rowdies, neboli o fanouších v kotli. Jak už jsem zmínil výše, byli jako všichni fanoušci celkem umírnění a nevyvolali během zápasu žádný větší rozruch. Kápo, dirigent, jak říkám člověku, co vede všechny v kotli, byl vybaven megafonem, aby jeho pokřiky slyšeli všichni v sektoru. Musím říct, že nepřestával ani za stavu 7:0, za což mu vystavuji obdiv.
Trochu mi vadí na těchto fanoušcích, že jako kdyby často nesledovali hru, ale soustředili se jen na svůj "výkon". Například byl faulován jeden hráč domácího týmu, ale kotel vůbec na zákrok nereagoval a nerušeně pokračoval v pokřiku nějakého hesla. Na druhou stranu chápu, že řvát na fotbal z gauče v obýváku je něco jiného než jít na stadion. Tam je vidět ta síla kolektivu, pocit, že nejste na fandění sami.
Ještě bych ze třetí strany zdůraznil vliv davové psychózy, který je často velmi výrazný a člověk je tak velmi lehce zmanipulovatelný.
Závěrem bych rád zmínil ještě dvě podepizody - první se stala po konci utkání během děkovačky, kdy se kamarádovi podařilo rozeřvat kotel s jménem trenéra Vítězslava Lavičky, který si zasloužil za dnešní výkon velký dík od fandů.
Ta druhá se nám přihodila při čekání na tramvaj, kdy se nás pán zeptal, jak se hrálo. Když jsme mu odvětili, že to skončilo 7:0, spadla mu čelist a začal nadávat, že musel být v práci, že jinak na zápasy chodí, ale že dnes se mu to prostě nehodilo.
Doufám, že toto není muj poslední text o fotbale nebo, že o něm nenapíšu zase za další rok.
(Sparta v druhém zápase remizovala se soupeřem 1:1 a postoupila do dalšího kola předkola Ligy Mistrů, kde bohužel byla vyřazena švédským týmem Malmo)
