Výlet do USA (10) Washington DC, den druhý

Dnes se, již v kompletní sestavě, vypravíme za úžasnými sbírkami Národní galerie. Podíváme se také k Bílému domu a na křižovatce zamáváme Doníkovi. A večer si vyzkoušíme, jak chutná v USA vietnamská kuchyně.

Dnes nás čeká zase perný den a spoustu chození, takže jsme vyrazili pěkně zrána. U snídaně jsme naplnili hrby a přitom se shodli, že si pomalu na ten umakart a „Tricatel“, který tu servírují, začínáme zvykat. Je to sice hnus, ale alespoň to má jistou výživnou hodnotu. Kromě toho, tady mají u snídaně i jablka, tak si můžeme dát i něco čerstvého. Mimochodem, každé to jablko je zase zabalené v potravinové fólii. Ne, tady se opravdu nemá smysl snažit o nějakou ochranu přírody.

Takhle vypadá stanice metra Pentagon. Všude reklamy na zbrojní firmy. Prostě boží.

Dnes to na stanici metra vezmeme radši autem, protože stezku odvahy ze včerejška si zopakovat nechceme, nehledě na to, že by část výpravy asi protestovala. U stanice metra je něco, jako P+R parkoviště, ačkoliv na americké poměry je dost malé. I přes maximální snahu ale nejsme schopni přijít na to, zda a případně v jakém čase, se za parkování platí. Zachraňuje nás až stejný černý bratr, který nám pomohl už včera. Evidentně si nás pamatuje a tak se zubí a říká, že je to ok, že se tam platí jenom přes noc, takže tam klidně našeho mazlíka můžeme nechat. Tenhle chlápek rozhodně dost vylepšil náš celkový náhled na Američany, ale spíš to bude tím hlavním městem a celkovou civilizovaností oblasti.

Národní galerie je opravdu nádherná budova.

Dokupujeme ještě jednu kartu a vyrážíme opět do centra. Modrá linka jede, mimo centrum, po povrchu a většinu času i podél hlavního dálničního přivaděče, takže vidíme naprosto epickou ranní zácpu, která by se mohla rozjet odhadem tak možná v příštím století. Pět pruhů do centra, pět zpátky a navíc 4 expresní uprostřed, když přihodíte nějakou zlatku. Do centra stojí ale i ty expresní. Pochopitelně, skoro v každém autě sedí jenom jeden člověk. Homo mobilis. I přes značnou představivost nejsme nějak schopni pochopit, proč nevyužijí nějakého P+R parkoviště a nejedou metrem, které rozhodně není plné. Časový rozdíl se musí počítat snad v hodinách.

Kupole v Národní galerii.

Modrá trasa také jede hned vedle mezinárodního letiště Ronalda Regana, takže si můžete pěkně zblízka vychutnat startující a přistávající letadla. I dnes ve stanici Pentagon přestupujeme na žlutou linku, protože tím získáme do centra výraznou zkratku. Stanice Pentagon je vůbec zajímavá. Nejenom, že působí dost vojensky šedivě a komisně, to ostatně působí skoro všechny stanice washingtonského metra, ale navíc tady najdete reklamy na snad všechny významné americké zbrojařské firmy. Navíc zde můžete potkat spoustu vysoce postavených představitelů americké armády, jak čekají na metro a to i včetně tříhvězdičkového generála.

Jeden z mnoha autoportrétu Vincenta van Gogha.

Naše dnešní první zastávka je v Národní galerii a protože byla tato instituce založena americkým kongresem a dosud je rovněž spravována americkou vládou, je vstup zdarma. A to se rozhodně vyplatí. Galerie sídlí ve dvou krásných a zcela odlišných budovách a už jenom jejich návštěva stojí za to. Zatímco větší a starší budova, kde jsou umístěné malby asi do roku 1900, je postavena typickém neoklasicistním stylu, vedlejší, nová budova, kde jsou umístěny moderní umělci, je příkladem moderní architektury s velkým využitím základních geometrických tvarů,, v tomto případě trojúhelníků.

Picasso.

Návštěva galerie je opravdu silný zážitek, protože je zde umístěna jedna z největších sbírek umění na světě a konkurovat jim může asi jenom Londýn nebo Paříž. Pokud máte rádi impresionisty, surrealisty nebo kubisty, přijdete si tu rozhodně na své. Tolik obrazů od van Gogha, Rousseaua, Renoira, Degase, Moneta, Maneta, Gauguina, Cézanna nebo i od Picassa, Braquea, Matisse, případně pak od Warhola, jen tak někde neuvidíte. Za všechny je potřeba zmínit některé skutečné skvosty. Na prvním místě je to jeden z nejznámějších autoportrétů od van Gogha (namaloval jich ve skutečnosti asi 30 různých, ale tento je jeden z těch slavnějších). Dalším význačným obrazem je bezpochyby zahrada s lekníny a japonským můstkem od Clauda Moneta a za zmínku stojí i první Picassův kubistický obraz, kterým odstartoval svoji slavnější kariéru. Ve skutečnosti je tu taková sbírka, že by se o ní dal napsat samostatný článek, ale nechci laskavého čtenáře nudit. Pro milovníky umění je to ale naprostá podmínka.

Podzemní tunel mezi oběma budovami působí jako z nějakého sci-fi filmu.

Obrovskou výhodou je, že, na rozdíl třeba od Londýna nebo Paříže, je zdejší galerie většinou dost prázdná a tak máte na každý obraz dost času a prostoru. Průměrný Američan není obecně moc kulturní tvor, a tak sem zavítá jenom ten zlomek populace, který se o umění opravdu zajímá anebo unuděné školní výpravy. Pozoruhodné je, že drtivá většina obrazů na sobě nemá ani krycí skla a tak se můžete, obrazně řečeno, dotknout i děl, jejichž cena se pohybuje v řádech desítek milionů dolarů. Nejvíc mě asi šokovala jedna americká průvodkyně, která provázela menší skupinku a při zaníceném výkladu u jednoho Renoira, používala silné zelené laserové ukazovátko, kterým po obraze vytrvale jezdila. U těchto ukazovátek bývá někdy problém s poměrně silnou emisí infračerveného spektra, které by mohlo obraz i poškodit, zejména při opakované expozici. Ale kdo jsem já, abych to kritizoval. Asi mají dobré restaurátory...

Budova Kongresu USA. Tady se ve volbách v roce 2020 snažil dav odporných, degenerovaných dezolátů svrhnout americký demokratický systém.

Určitě navštivte i druhou, moderní budovu, která vypadá, jako velké propojení několika trojúhelníků s velkou, prostornou dvoranou. Jenom se ujistěte, že jste opravdu prošli vše, protože budova má spoustu skrytých zákoutí a docela klame tělem. A protože jsou zde díla třeba od Picassa nebo Warhola, bylo by škoda něco minout. Obě budovy jsou spojeny podzemní chodbou, která vypadá jako z nějakého sci-fi filmu 80. let. Ve druhém patře je navíc kavárna, kde si můžete dát příšerně drahý sendvič nebo salát a hnusné kafe, ale za to můžete při odpočinku pozorovat z oken cvrkot na Mallu.

Jezdecká socha generála Granta.

Když jsme opustili galerii, začali jsme řešit složitou otázku, jak obejít všechno, co jsme chtěli vidět. Nakonec jsme zvolili nekonvenční řešení - půjčili jsme si kola, stejně jako včera. Na tom městském kole se totiž opravdu dá jet hezky pomalu a hlavně vsedě, a člověk nemusí šlapat ty hrozné kilometry pěšky. Systém pronájmu kol jsem popisoval minule, takže kdo chce vědět, jak to funguje a hlavně jaké jsou nástrahy, koukněte na předchozí díl. Přece jenom ale dodám jedno, na první pohled naprosto jasné doporučení a to, abyste si kolo před zapůjčením ze stojanu, opravdu dobře prohlédli a to zejména tvrdost a stav jeho pneumatik. Mě se tentokrát podařilo „vybrat“ si kolo s poškozeným pláštěm, což nebylo na první pohled vidět a duše nakonec bez varování bouchla. Naštěstí to bylo kousek od stojanů, takže jsem to prostě nahrubo dojel na ráfku.

A pro velký úspěch další pohled na Mall s Washingtonovým monumentem.

Jako první nás čekal Kapitol, kde sídlí zákonodárný sbor USA, což ostatně asi každý ví. Tato ikonická neoklasicistní budova z roku 1823, stojící na stejnojmenném kopečku (no, upřímně, je to spíš taková neznatelná terénní vlna) je opravdu nádherná, zejména, když je ze západu pěkně nasvícená zapadajícím sluncem. Asi by se dalo nějak dostat i dovnitř, ale jednak na to nemáme chuť a za druhé jsou všude okolo budovy docela policejní manévry, tak bychom na to asi neměli ani čas. Ono obecně působí celý Washington tak trochu jako město, připravené na válku. Všude jsou tu vidět spousty policistů, policejních aut, včetně obrněných a ozbrojených vozů. Zkrátka, Doníka je asi potřeba pořádně hlídat, asi aby neutekl.

Lincolnův památník

Od Kapitolu míříme k Washingtonovu monumentu, ostatně jiný směr by ani neměl smysl. Na kole je to po cestičkách uprostřed stromových alejí příjemná projížďka, ale pěšky by to byl fakt docela kus cesty. Washingtonův monument, skoro 170 metrů vysoký žulový obelisk, je opravdu monumentální stavba. Jeho stavba trvala celých 36 let (1848-1884), když jeho stavbu přerušila především občanská válka a také několik ekonomických krizí, kdy nebyly na další stavbu prostředky. Dodnes je ve výšce asi 50  metrů vidět změna barvy stavebního kamene, která ukazuje, kde se stavba na delší dobu zastavila. Dokonce se dá dostat i nahoru, ale jak mě informoval zřízenec, museli bychom tu být opravdu velmi brzo ráno a vystát si velmi dlouho frontu. No, myslím, že to přežijeme i bez pohledu shora. Na východ od obelisku je tzv. Reflection Pool, ikonický bazén, známý z mnoha fotek s hippies, kteří zde na konci 60. let protestovali proti válce ve Vietnamu. Mimochodem, vždy jsem, nevím proč myslel, že je bazén normálně hluboký, ale ve skutečnosti je v něm asi jenom půl metru vody.

Sedící klasik.

Na konci bazénu se nachází další prezidentský památník, tentokrát věnovaný památce prezidenta Abrahama Lincolna. Klasické řecké sloupy, které navozují dojem monumentálního chrámu a uvnitř sedící prezident v nadživotní velikost, kterak vzhlíží na hlavní město. Udělat tu pořádnou fotku je prakticky nemožné, protože je tu pořád mraky lidí, kteří mají v rukou mobily a cvakají jedno selfie za druhým. Do toho zde poskakuje malý rtuťovitý chlapík, který je oblečený jako reklama na USA, je mu asi 150 let a vykládá lidem o tom, jak jsou USA nejlepší země na světě a jak srazí všechny nepřátele k zemi mocným hněvem a ohnivým mečem své skvělé armády. Jeho dikce a kecy jsou tak absurdní, že si buď musí dělat naprosto totální prdel nebo je to kompletní magor. Chvilku ho poslouchám a ujišťuji se, že platí druhá možnost. Okolo něj postává slušný hlouček Američanů a co chvilku dávají afektovanému skřetovi za pravdu voláním „Oh Yeah“, apod. Připadám si jako v nějakém béčkovém filmu.

Pojede Doník, je potřeba zastavit dopravu.

Poslední atrakcí, kterou tady musíte vidět, je pochopitelně Bílý dům. S trochou nadsázky by se dalo říct, že je to střed našeho západního světa, protože odtud se tomu světu vládne. Pochopitelně realita je trochu jiná, ale minimálně Američané mají tento pocit (tedy o tom, že jsou vládci světa), silně zafixovaný. Faktem je, že je okolo Bílého domu poměrně velký cvrkot. Za dva dny, kdy jsme tu byli jsme tam viděli několikrát přistávat vrtulník a projet i některé menší kolony. Dneska jsme měli navíc obrovské štěstí, protože jsme viděli přijíždět do Bílého domu samotného Doníka s celou doprovodnou kolonou. Nutno přiznat, že to mají opravdu dobře zorganizované - blikající policejní auta zablokují křižovatku a o pár desítek vteřin později už projede Doník s celou svoji suitou. Bylo to tak rychlé, že jsme si to ani nestačili pořádně vyfotit.

Potápka se dostane všudě. I do Bílého domu.

Bílý dům stojí trochu ve svahu, což jsem si nikdy neuvědomil a od pohledu je to překvapivě docela malý komplex. Spousta obslužných prostorů je ale také v mnoha patrech pod zemí, protože obsluha veškeré agendy prezidenta USA, musí být docela náročná. Hlavní vchod je v horní části a je zajímavý hlavně tím, že je před ním dlouhodobě usídleno několik protestujících, někteří i na poměrně hodně dlouhou dobu. Někteří mají vytvořené dokonce malé chatrče, aby vydrželi protestovat celé měsíce a roky. Protestuje se tu proti všemu možnému, od zdi na mexické hranici, přes výzvu k okamžité likvidaci všech zbraní, až po podporu boje proti globálnímu oteplování. Tyhle taškařice už dnes známe i od nás, kdy se zástupce spodiny a lidského odpadu, placený z Ruska, usídlil na několik měsíců před Strakovou akadamií.

Takhle se profesionálně protestuje před Bílým domem. Někteří protestující tu žijí roky.

Byli jsme svědky velmi zajímavé hádky nebo spíš hlasité rozepře mezi jedním Afroameričanem a jedním mladým ortodoxním Židem na téma zdi na mexické hranici. Afroameričan překvapivě naprosto zarytě obhajoval stavbu zdi, aby do USA nemohli, dle jeho slov, přicházet další hordy chudých Mexičanů, kteří berou Američanům práci. Naproti tomu ortodoxní Žid byl zcela jednoznačně proti a označoval Afroameričana za xenofoba a rasistu. Oba dva přitom měli vytvořený menší transparent, aby bylo na první pohled jasné, jaký politický názor podporují. Celé to na nás působilo nesmírně bizarně, až žertovně.

Řeka Potomac.

Protože část výpravy pořád bojuje s virózou, sedáme na kola a obracíme to pomalu zpátky. Cestou ale musíme někde sehnat nosní kapky. To se nakonec ukazuje jako dost podstatný problém, protože nosní kapky, jaké známe z lékáren od nás, tady prostě neseženete. Obecně, léky a léčiva tu sice můžete sehnat zcela bez předpisu, ale je to zpravidla nepředstavitelně drahé. Podstatné však je, že jejich složení není takové, jaké by člověk očekával. Nakonec jsme v lékárně vybrali kapky asi za 15 dolarů, abychom vzápětí zjistili, že se jedná v podstatě o nám známou Vincentku ve spreji, tedy vlastně slanou vodu. Ani přes maximální snahu se nám nepodařilo najít jinou alternativu, která by se i jenom vzdáleně blížila nosním kapkám s účinnými látkami, na které jsme zvyklí z Čech. Později jsme se dozvěděli, že se tu kapky s takovými látkami nesmějí vůbec prodávat. Na druhou stranu analgetika si zde můžete koupit ve zcela neomezeném množství a v síle, která vám spolehlivě vygumuje mozek. Klasické pokrytectví made in USA.

Vietnamské potěšení.

Ne, zdejší nosní kapky na rýmičku prostě nefungují. Tady pomůže jedině mísa pořádného vietnamského Pho. Shodou okolností zjišťujeme, že kousek od hotelu je jedna vietnamská restaurace s dobrým hodnocením a tak tam dnes vyrazíme na večeři. Vietnamská restaurace je docela fajn a jídlo je překvapivě podobné kvality, na které jsme zvyklí třeba z pražské Sapy. Jsou tu však „istá kulturná špecifiká“, která vycházejí z historických souvislostí. Zatímco k nám, do bývalého Československa, jezdili dlouhá léta především Vietnamci ze severu, tedy z ideově spřízněného tábora, do USA emigrovalo velké množství Vietnamců z jihu, kteří mnohdy doslova na poslední chvíli prchali před postupujícími komunistickými jednotkami. U nás v ČR tedy převládá kuchyně severní, kdežto v USA naopak ta jihovietnamská. Protože jsem byl jak v jižním, tak i v severním Vietnamu, docela dobře dokážu obě kuchyně typově rozeznat. Zdejší, „americká“ Pho je tedy více sladká, závitkům dostanete omáčku, jejímž základem je burákové máslo, ale jinak je jídlo super. Dost podstatný rozdíl je ale v množství, protože porce, které dávají tady, jsou asi 2x větší, než u nás a asi 4x větší, než třeba v Hanoji.

Jedno z nejlepších jídel, co jsme v USA jedli.

Náležitě gastronomicky uspokojeni jsme se ještě cestou stavili u Wendy's, kde jsme asi 20 minut čekali na objednávku, aby nám zbytek výpravy na pokoji nezemřel hlady. Tedy fastfood bych si představoval v trochu rychlejším provedení, ale na druhou stranu je fakt, že Wendy's mají prostě dobré burgery. Zitra nás čeká přesun do Philadelphie, kde bude hlavním bodem programu návštěva baseballového zápasu.