Rhodos 2021 (2) - Jak si půjčit skůtr

Snídaně s covidovým opatřením. Pláže, čisté moře a plážové resorty. Starobylý Rhodos a jeho historie jako středověké pevnosti. Volba dopravního prostředku a zkušenosti s dopravou.

V době naší návštěvy platila na Rhodosu přísná proticovidová opatření. Ne, že by se jednalo o něco výjimečného, ale je pravda, že i jindy laxní Řekové se snažili  všechna opatření dodržovat. Základem byly pochopitelně hlavně roušky, jejich nošení bylo dodržováno a vyžadováno zcela striktně. Že by si snad někdo z personálu spustil roušku na půl žerdi pod nos, jak je to často vidět u nás doma, to zde bylo zcela nemyslitelné. 

Západy slunce nad severními plážemi Rhodosu jsou strašlivá romantika.

Hodně hotelů zde má stoly venku na verandách nebo ochozech, takže si lze snídani vychutnat bez roušky a na čerstvém vzduchu. Dalším, poněkud nepraktickým opatřením, bylo dočasné zrušení švédských stolů a snídaně se objednávala přímo u stolu z menu. Jakkoli nelze snídani nic vytknout, byl tento způsob výběru oboustranně poněkud nešťastný. Hosté si totiž nedovedli dost dobře představit, co přesně si objednávají a hotelu tak vznikaly zbytečné náklady, když spousta jídla zůstala na talířích. Naštěstí asi po třech dnech hotel od této formy upustil a vrátil se ke klasickým švédským stolům. Jediné opatření navíc bylo to, že bylo nutné nosit při výběru jídla jednorázové rukavice. Vzhledem k tomu, že to ale umožnilo vybrat si zcela svobodně cokoliv z úžasného výběru, rozhodně to za to stálo.

Elli beach je prostě nejlepší volba.

Pokud se ubytujete ve čtvrti Niohori, která se rozkládá na dlouhém výběžku a končí písečnou kosou pláže Elli beach, máte opravdu dokonalou polohu. Jednak je okolo vás spoustu skvělých restaurací, ale také máte blízko na několik pláží. Pěšky je to doslova pár kroků. Navíc je na každém rohu obchůdek se smíšeným zbožím a tak, pokud jste si něco zapomněli zabalit, tady to rozhodně koupíte. Navíc poměrně levně. V mém případě to byl proutěný klobouk, protože jenom masochista vyrazí do Řecka v srpnu, kdy je na Rhodosu opravdu jak v peci. Nějaká ochrana hlavy je v takovém podnebí opravdu naprosto nutná, pokud nechcete někde zdechnout na úžeh.

Program prvního dne je vcelku jasný. Dva roky v covidové karanténě a bez moře, takže vyrazit na pláž! Celá Elli beach, která je od hotelu pět minut chůze, je  dlouhá asi kilometr a je rozdělena na několik samostatných plážových resortů. Jedná se zpravidla o bar nebo restauraci, která obsluhuje hosty, povalující se na lehátkách pod slunečníky. Na tomto místě je potřeba upozornit na jednu podstatnou věc. Proutěný slunečník nestíní stejně, jako plátěný. I když se to může zdát relativně nepodstatné, den strávený pod proutěným slunečníkem, vás večer spolehlivě dožene. Přesto, že jsou dírky v proutí docela malé, je výkon slunečního záření smrtící. Navíc je na Rhodosu ještě jedna velmi zrádná věc a to je prakticky neustávající vítr. Ten vás sice krásně ochlazuje, ale zároveň ve vás vyvolává naprosto mylnou představu, že to slunce až tak nepálí. Nebudu chodit okolo horké kaše, spálil jsem se děsně. Ale to už je takový kolorit prvního dne, kdy se člověk chová vždycky tak, jako by byl u moře poprvé. 

Výhled na moře není vždy takový, jak byste si ho dokázali představit. Ale vidět je.

Postupně jsme vyzkoušeli tři plážové resorty a všechny v podstatě nabízejí podobné služby za podobné ceny. Obvykle zaplatíte za celodenní pronájem dvou lehátek a slunečníku okolo 30 EUR, přičemž někde máte v ceně i litr vody v kyblíku s ledem nebo čisté ručníky. Mimo sezónu se cena snižuje asi o třetinu. Osobně doporučuji zkusit Baia Seaside, kde mají speciální dálkové ovládače pro obsluhu. Mají tři tlačítka, kde jedním přivoláte obsluhu, druhým si řeknete o účet a třetí je, poněkud nepochopitelně, na zrušení objednávky. Možná je to už trochu moc, ale rozhodně je to pohodlné. Ceny na pláži jsou kupodivu docela normální a nějak zásadně se neliší od cen v blízkých restauracích. Další výhodou je, že tu nepotkáte prakticky žádné Čechy. Ti jsou totiž většinou zavření ve svých hotelových resortech daleko za městem. Tedy, až na výjimky.

I relativně luxusní pláž nestojí nějaké závratné peníze.

Jediné, co zde běžně nemají je točené pivo. Mně na tom naprosto nezáleží, ale zmiňuji to proto, že jsme zažili neuvěřitelnou scénu, kdy se manželský pár ve středním věku ptal lámanou angličtinou obsluhy, zda mají točené pivo. Když zjistili, že nemají, týpek zklamaně protáhl obličej a větou „tak když tu nemáte točený, tak to my jdeme jinam“, odešli jinam. Ano, byli to jediní Češi, kteří se na téhle pláži za celou dobu objevili.

Dřevěné podlážky se hodně podceňují, ale když je písek rozpálený od slunce, dřevo vám umožní bezbolestnou chůzi.

Jak už jsem zmiňoval v minulém dílu, Elli beach leží prakticky ve městě a přístav je coby kamenem dohodil. Přesto je tu opravdu krásně čistá voda. Obecně mě čistota a krása moře na celém Rhodosu opravdu překvapila. Přirovnal bych to k některým plážím v Kalábrii. Dokonce i pro šnorchlování jsou tu optimální podmínky a asi nejvíc mě šokovalo, když jsem pod vodou potkal perutýna a murénu, které jsem do té doby viděl jenom v Egyptě.

Rhodos je plný toulavaých koček, které ale většinou nevypadají ani nemocně, ani podvyživeně.

Pokud chcete vidět na Rhodosu víc, než jenom město, je potřeba zajistit si nějakou dopravu. Je pravda, že jsme tu viděli nějaké lidi, kteří čekali na autobusové zastávce, ale přiznám se, že bych místní hromadné dopravě moc nevěřil. Minimálně intervaly spojů nebudou určitě nejkratší. Pokud tedy sázíte spíš na individuální dopravu, máte v podstatě tři možnosti. Auto, čtyřkolku nebo skůtr. Vtipné je, že turisti tvoří na Rhodosu odhadem tak polovinu hustoty provozu a navíc turistu na silnici vždy spolehlivě identifikujete. Auta z půjčoven jsou, až na drobné výjimky, všechna bílá a jedná se většinou o malé vozy typu Škoda Citygo nebo Toyota Yaris. Na čtyřkolkách jezdí jenom turisté a turistu na skůtru poznáte podle toho, že má na hlavě helmu. Místní totiž jezdí zpravidla bez helmy.

Elektrokola jsou jistě také varianta, ale já bych do toho asi nešel.

Skladba turistů na Rhodosu je opravdu pestrá a to se projevuje i na silnici. Většina řidičů si přináší návyky ze své domovské země a pouze málokdo je ochoten se přizpůsobit. To způsobuje na silnicích jisté obtíže, protože každý prostě jezdí naprosto jiným stylem. Nejlepší je, přistupovat k tomu jako místní. Prostě si toho nevšímat a jet si po svém. Je ale pravda, že když narazíte v horských serpentýnách na vyděšené britské důchodce ve VW Fox, je dobré být ostražitý. 

Klasika na Rhodosu – Sym 125. No, Honda PCX to není, ale dá se na tom jezdit. A Potápce se na tom také nejezdilo špatně, jak je vidět.

Co si tedy zvolit? Pokud si na to troufnete, tak rozhodně skůtr. Jeho výhody jsou naprosto nezpochybnitelné, a tou hlavní je parkování. Prostě dojedete až na místo a tam někde zaparkujete. Nikdo to tu moc neřeší a motorky parkují prostě všude. Pokud jedete autem, jsou problémy s parkováním logicky výrazně větší a často musíte jít i kilometr navíc, od parkoviště. A pokud je srpen, venku je přes 40 stupňů, tak je to opravdu rozdíl dost podstatný. Celou dobu jsem si marně lámal hlavu nad tím, proč si tu někdo půjčuje čtyřkolky. Nikde tady není terén, aby se dala čtyřkolka využít. Navíc, jede pomaleji, než skůtr a parkujete jí skoro jako auto. Když jsme ale viděli, kdo si čtyřkolky půjčuje, půjde asi o to, zažít si ten pocit jízdy na motorce a mít při tom pocit relativního bezpečí na čtyřech kolech. Všichni ti britští a holandští důchodci si ale bohužel neuvědomují, že čtyřkolka je skoro nebezpečnější, než ta motorka.

Když si skůtr půjčujete, nechte si určitě ukázat, jak se otevírá nádrž. Někdy je to docela hlavolam.

My jsme, naprosto bez diskuze, zvolili skůtr. Půjčení je na Rhodosu velmi jednoduché a půjčovny jsou zde skoro na každém rohu. Asi je dobré si nejdřív vyhledat informace a zkušenosti s konkrétní půjčovnou na webu, ale jinak mezi nimi až takový rozdíl není. My jsme vybrali Moto Suzi, s nimiž jsme se na jejich FB profilu předem domluvili i na konkrétním typu a dalších podrobnostech. Měli jsme zkušenost z Malty, kde hodně řešili jistinu (tam dokonce asi 500 EUR), ale tady neřešil nikdo nic. Přišli jsme, vybrali jsme si skůtr Sym 125, vzali si dvě helmy a vyrazili do ulic. Žádná záloha, žádný techničák, jenom jeden papírek, který sloužil jako potvrzení o zápůjčce a snad i jako pojištění. Přemýšlel jsem pak několikrát, jak bych to asi řešil s policií v případě nějaké kontroly, ale je fakt, že žádnou policejní kontrolu jsme za celou dobu neviděli, natož aby nás někdo zastavil. S tím souvisí i naše následná změna skůtru na vyšší kubaturu, ale o tom až později.

Uličky starého města nejsou pro skůtry práve ideální. Ale projet se dají.

S nově nabytou svobodou pohybu, jsme vyrazili na večeři do starého města. Vzhledem k charakteru středověké pevnosti, není přistup do města úplně jednoduchý a vy musíte nutně využít některou z opevněných bran. Tady můžete zpravidla skůtr někde zaparkovat nebo se vydat na dobrodružnou jízdu do křivolakých uliček. Při parkování je potřeba se nastavit na „jižní“ styl, kdy platí jedno jediné pravidlo - nepřekážet. Pokud nebudete ostatním bránit v průjezdu, zaparkujte, kde to jde. Dělají to tak všichni a nemá smysl se v tomto ohledu nějak stresovat. Pokud zaparkujete u některé z bran a dál budete pokračovat pěšky, je dobré se připravit na to, že je město docela rozsáhlé. Zejména v létě je na zvážení, zda se sem nevydat až ve večerních hodinách. Na druhou stranu je pravda, že světlý kámen, ze kterého je město postavené, působí jako velmi slušný chladič. Středověké město Rhodos je jedno z míst, které byste alespoň jednou za život měli vidět. Bylo založeno před více, než 2400 lety a jeho poslední, středověká přestavba na mohutnou pevnost, pochází z poloviny 15. století, kdy město patřilo rytířskému řádu Johanitů. Historie tu na vás dýchá prakticky na každém kroku.

Je vidět, že skůtry projedou všude. Většinou ale patří místním.

My jsme, věrni svému osvědčenému stylu naprostých ignorantů, projeli jednou ze závor u vstupní brány (musíte dostatečně dlouho mávat do kamery nebo si počkat, až pojede nějaké auto) a vydali se na průzkum města na dvou kolech. Ve zkratce, nedoporučuji to. I když si myslíte, jak jste zkušení řidiči, opravdu to nedělejte. Speciálně to pak nedoporučuji českým víkendovým „motorkářům“. Já jsem zocelený pravidelnou bitvou o život na dvou kolech v pražském provozu, najezdil jsem stovky kilometrů na dvou kolech v Itálii a dokonce ve Vietnamu, ale to, že jsem vjel do starého Rhodosu na skůtru se ukázalo jako opravdu hodně velký nesmyl, už po pěti minutách. Okolo hradeb to ještě jde, protože tu vede docela široká cesta. Jakmile ale vjedete dovnitř, do úzkých a křivolakých uliček, je to opravdu masakr. Pochopitelně, místní tu jezdí taky a viděli jsme jich desítky, ale oni se prostě poznají podle toho, že nenosí helmy a hlavně, oni tam někde většinou bydlí. I když se snažíte maximálně nasadit mimikry a tvářit se, že tam někam jedete do hotýlku nebo penzionu (což vlastně je teoreticky možné), stejně si budete připadat nesmírně nepatřičně. Asi jako kdybyste někomu projížděli napříč obývákem. Navíc, pokud jste zde nikdy nebyli, nemáte prakticky šanci se nějak zorientovat.

Jedna z mnoha restaurací ve Starém městě. Některé jsou docela slušné pasti na turisty.

Satelitní navigace mezi kamennými domy moc nefunguje, takže jste odkázáni na vlastní intuici. A i když máte skvělý orientační smysl, nutně se musíte ve spleti uliček ztratit. My jsme se, po kratším bloudění, nakonec dostali na menší náměstíčko, blízko středu města, kde jsme prostě zaparkovali a dále se vydali pěšky. Samostatnou kapitolou  by pak bylo opuštění města, ale tady jsme trochu podváděli, protože jsme následovali domorodce, který evidentně z města vyjížděl. Nikdo z místních se totiž po starém městě na skůtru nepohybuje a tak, pokud uvidíte někoho, jak nasedá na motorku a odjíždí, naprosto určitě jede mimo hradby.

Jídlo v Achontiko Dimitris bych označil jako Not good, not terrible. Nenadchne, ani neurazí.

Po dlouhém a náročném dni nás docela sužoval hlad a protože se nám nechtělo moc pobíhat po starém městě, zvolili jsme první restauraci s trochu slušnějším hodnocením. No, nevybrali jsme úplně optimálně. Taverna Achontiko Dimitris byla sice slušnější, ale pořád klasická past na turisty. Ostatně ve starém městě jsou tyto pasti na turisty spíše pravidlem, než výjimkou. Naprosto klasický trik, které tyto restaurace provozují, je pravidelná, každoroční změna názvu. Je to proto, že na Google dostávají zpravidla hodně nízká hodnocení a tak s novou sezónou začínají s novým jménem a takříkajíc s čistým štítem. Nicméně, tak hrozné to zase nebylo. Otevřený interiér taverny byl opravdu moc hezký a jídlo bylo docela slušné. Jenom to prostě není takový zážitek, jako když vyrazíte na jídlo někam mimo hradby. Ale jak říká klasik - alespoň energetická hodnota a pořád lepší, než amarouny.