Německé výletování (2) Z Brém do Hamburku

Druhý den našeho německého putování nás zavedl na cestu z Brém do Hamburku. Cestu jsme si ale trochu prodloužili výletem po Dolním Sasku a Šlesvicku-Holštýnsku a dokonce jsme se i plavili po rozbouřeném Labi. Těšte se!

Vstáváme do slunečného počasí a po skvělé snídaní (ten H+ Hotel byl fakt hodně příjemný) je čas vyrazit na prohlídku Brém, kterou jsme večer přeci jenom trochu zanedbali. V podstatě hned za hotelem je slavná ulička Böttcherstraße, s množstvím architektonicky zajímavých domů, postavených architektem Bernhardem Hoetgerem v letech 1922-1931. Významná je především tím, že se jedná o jednu z mála ukázek expresionismu v architektuře, dochovaných do dnešní doby, a to dokonce v celosvětovém měřítku.

Ulička rozhodně stojí za návštěvu, protože něco takového jinde opravdu neuvidíte. Některé domy jsou opravdu dost psycho a je jenom s podivem, že je po roce 1933 mohl někdo označit za příklad úpadkové architektury Výmarské republiky. Nad vstupem do uličky je umístěna obrovská zlacená plastika s výjevem světlonoše, která měla v období nacismu, poměrně problematickou historii, ale ta je naštěstí zapomenuta a plastika září nad vstupem dál. Jako poslední naopak stojí v Böttcherstraße dům Robinsona Crusoe, což pro nás byla trochu záhada, kterou se nám, bohužel, nepodařilo zcela uspokojivě rozluštit. Velmi pravděpodobně se ale jedná o dům, ve kterém měl, podle pana Defoa, žít otec Robinsona Crusoe před tím, než se odstěhoval do New Yorku. Jak ale němečtí soudruzi po těch letech vědí, že je to zrovna tenhle dům, nám není dosud příliš jasné.

To slunečné dopoledne, které jsme si vybrali k prohlídce centra Brém bylo, shodou okolností, prvního máje a tak program v ulicích, byl docela zajímavý. Všude v centru byly prvomájové oslavy s prezentací jednotlivých politických stran, často i extrémních. Nutno přiznat, že Německo je na tom s politickou kulturou o něco málo lépe, než Česká republika a těžko si lze například představit, že by u nás na jednom náměstí měly své agitační stánky všechny politické strany, včetně těch extrémních, a aby se přesto všichni přítomní chovali nejenom kultivovaně, ale dokonce se neuráželi, nikdo se s nikým neporval a nikdo nikoho neohrožoval na životě. Zkrátka, ordnung muss sein!

Postupně jsme kolem komunistů, neonacistů a anarchistů prokličkovali skrze moderní část centra a ponořili se do asi nejmalebnější části Brém, do spleti uliček s názvem Schnoor. Klasická věta „tady je to krásný, jako v Krumlově“, zde nabývá daleko reálnějšího významu, protože nádherné malebné domky v okolí uličky Schnoor, opravdu v mnohém připomínají Český Krumlov, snad jen v trochu severoněmeckém kabátu.

Schnoor a jeho malebné uličky.

Jedná se o jednu z mála původních gotických čtvrtí, která se v severním Německu zachovala i po devastujících náletech v průběhu druhé světové války. Nejstarší hrázděné domky pocházejí z 15. století a počátkem 60. let 20. století, byla celá čtvrť nákladně restaurována za významné pomoci města. Doporučuji prošmejdit všechny boční uličky a průchody, které vám nabídnout zajímavá vyústění do zapomenutých dvorků, které jsou pravou oázou klidu.

Brémy nás opravdu velmi potěšily, ale musíme vyrazit na cestu. Ještě než ale definitivně necháme město za sebou, máme v plánu se zastavit u budovy interaktivní vědecké expozice Universum Bremen. Uvnitř je klasická výuková bžunda pro děti, takže si návštěvu odpustíme, ale budova sama o sobě stojí za vidění. Vypadá trochu jako otevřená pistácie, ovšem 50 metrů dlouhá a napůl zahrabaná v zemi. No, kdo máte rádi architekturu a budete poblíž, tak je to naprostá podmínka.

Mnohé domy mají původní erby.

Cestou z města k našemu prvnímu cíli, ponorkovému bunkru z druhé světové války, jsem se rozhodl, že to nevezmu přímo, ale oklikou. Nemám rád přímé cesty, zejména ne na výletě. Většinou je to nuda. Cesta oklikou vedla skrze velký průmyslový brémský přístav, ležící  na řece Veseře. V každém případě průjezd přístavem doporučuji, protože se dostanete skoro na dosah majestátním dopravním korábům, akorát si musíte dát pozor, na případnou kontrolu na výjezdu z přístavu, protože jste právě projeli bezcelní zónou. Docela mě pobavila navigace, která se podružnostmi, jako jsou celní zóny, vůbec nezabývá.

Universum Bremen

Ponorkový bunkr Valentine, ve kterém se za druhé světové války vyráběly nejmodernější německé ponorky Typ XXI, nás trochu zklamal, protože bylo prvního máje a bylo tudíž zavřeno. A to se řekne Svátek práce. Pravdou ale je, že i zvenku je budova opravdu obrovský kus betonu a působí značně majestátně.U bunkru jsme potkali jeden velmi starý německý pár a z jejich rozhovoru jsem vyrozuměl, že pán své paní ukazoval, kde za války pracoval na ponorkách. Zajímavé je, že ačkoliv zde do konce války postavili 118 ponorek, ani jedna z nich se nedostala do operačního nasazení. Mnoho z těchto ponorek, poté, co byly zabaveny jako kořist, sloužilo po válce v námořnictvu vítězných států, což jejich německé konstruktéry nepochybně velmi potěšilo.

Ponorkový bunkr Valentine.

Cestou k dalšímu cíli naší dnešní cesty, k přístavnímu městu Bremenhaven, jsme se kochali malebnými vesnicemi s typickými střechami, pokrytými slámou. Trochu jsme se při tom zacyklili nad otázkou co je došek a co je šindel. Takže ano, všechny ty krásné domky mají doškové střechy a o tom už nehodlám diskutovat. V Bremenhavenu už na vás dýchne moře a romantika dálek a nejenom proto, že tu létá spousta racků. Zastavujeme hned v přístavu a jdeme obdivovat krásnou německou školní plachetnici Alexander von Humboldt II, která je dokonalou kopií původní plachetnice z roku 1908. Ta dříve sloužila pro výcvik kadetů a dnes její mladší kopie slouží pro komerční výcvikové plavby. Loď je sice krásná, ale hlad je mocnější a vzhledem k tomu, že okolo kotví několik rybářských bárek, předělaných na bistra, není moc co řešit. Volba je pochopitelně jasná - velká porce smažených ryb a darů moře.

Alexander von Humboldt II

Tak jako všude u moře, i tady jsou ryby prostě super a kdo je neochutná, jako by tu ani nebyl. S plnými břichy ještě okoukneme místní maják a já ještě chvilku obdivuji jednu z mála dochovaných ponorek Typ XXI pojmenovanou Wilhelm Bauer, která měla docela zajímavý osud, v rámci něhož si odpočinula 12 let na mořském dně, aby byla následně opět vylovena, opravena a sloužila dalších 11 let jako cvičná ponorka německého námořnictva.

Další zastávka je o nějakých 30 kilometrů na sever, na břehu Severního moře, kde jsme čekali, že uvidíme velký a krásný maják a romantiku s vlnobitím rozbouřených živlů. To byly představy. Realita byla poněkud jiná. Tedy, maják tu byl, akorát měl asi jenom 5 metrů, takže to byl takový majáček. Co se týká moře, tak písek tu byl, takové ty klasické kukaně na pláži tu byly, vítr foukal, a jediné co chybělo, byly ty rozbouřené vlny, protože tu nebyla voda. Někdo jí asi ukradl. Zkrátka si musíme vybrat zrovna ten čas, kdy kulminuje odliv a moře prostě odejde několik kilometrů od břehu. Klasika. Ale ne, i tak to bylo fajn. U břehu, za vlnolamem z kamenů, se skupinka italských studentů na výletě brodila bahnem. Kalhoty vyhrnuté nad kolena a po kolena v bahně, v té zimě a větru vypadali jako banda naprostých šílenců. Podle hovoru jsem ale vyrozuměl, že to bahno bylo teplé, Tak určitě. U parkoviště stálo několik stánků a my prostě neodolali čerstvé tresce na grilu. Nechápu, jak je to možné, ale doma se mi treska vždy po chvilce smažení na pánvi rozpadne. Tady jí polská paní ve stánku na tom grilu mučila snad 20 minut, ale  i přes to bylo maso krásně pevné. Že to chutnalo skvěle nebudu snad ani dodávat, protože to bylo jasné. Bylo to tak dobré, že jsme tresku zapomněli vyfotit a zhltli jsme jí bez předchozí dokumentace, takže nám to musíte odpustit.

Když přijde odliv, jsou rybářské lodě na dlouhé hodiny uvězněné v přístavu.

U Severního moře bylo fajn, ale my se potřebovali dostat k Labi a do cíle naší dnešní cesty, do Hamburku. Protože nemám rád jednoduché a nudné cesty, a protože jsme se ještě chtěli ve Šlesvicku Holštýnsku podívat na větrné mlýny, zvolili jsme pro překonání Labe nikoliv most, ale trajekt. Ono nutno přiznat, že nejbližší most je až v Hamburku a tak bychom si docela dost zajeli, což jsme nechtěli. Cesta napříč Dolním Saskem ubíhala poklidně. Cestou jsme, opravdu naprostou náhodou, dorazili k jedné z nejvzácnějších technických památek, kterou uprostřed této spolkové země můžete vidět, a to ke gondolovému mostu, který vede přes řeku Oste mezi městy Osten a Hemmoor. Most takové konstrukce můžete vidět ještě na dalších šesti místech na světě a většina z nich je zapsaná v UNESCO. Abyste lépe pochopili princip mostu, je potřeba se podívat na fotku, ale obecně se jedná o zavěšenou gondolu, která, jako lanovka, převáží náklad přes vodu. Na závěr pouze dodám, že do gondoly se vejde 100 listí nebo 6 aut a most je stále v provozu, navzdory tomu, že pár set metrů od něj, stojí zcela nový silniční most.

Gondolový most je nádherná technická památka. Další takový byste viděli třeba ve Walesu.

Konečně Labe! Moji rodiče pocházejí z Vrchlabí a já jsem si, jako malý, hrával s bratrancem u Labe, které má ve Vrchlabí na šířku tak 15 metrů. Tady mělo na šířku asi 3 kilometry a je to tedy opravdu hodně velký rozdíl. Ono se řekne řeka, ale v této oblasti se na Labi dělají vlny, které mají hodně přes metr, takže se s trajektem pěkně zhoupnete. Rozhodně ale tento zážitek doporučuji, za těch pár EUR to fakt stojí. 

Trajekty jezdí kyvadlově, takže nečekáte moc dlouho.

Důvod, proč jsme to nevzali přímo do Hamburku, ale zajeli jsme si ještě pár kilometrů, jsou větrné mlýny, kterých je ve Šlesvicku Holštýnsku opravdu mraky a většina z nich je stále v provozuschopném stavu.  Zajímavé je, že všechny mlýny mají většinou ženská jména a jméno se nikdy neopakuje. Je to nepochybně z toho důvodu, aby se mlýn dal jasně identifikovat.

Nádherná technická památka. Některé jsou stále v provozu.

Do Hamburku jsme dorazili notně utahaní a po ubytování v našem oblíbeném Holiday Inn, jsme vyrazili do místního řetězce, který nabízí klasickou německou kuchyni a jmenuje se příznačně Schweinske, což by se snad volně dalo přeložit jako Prasecký. Prostě trochu něco jako naše Potrefená husa. Dali jsem si řízek a obrovskou kari klobásu. Když jsme dojedli, svorně jsme se shodli, že jsme Potrefenou husu tím přirovnáním docela dost urazili. Jídlo bylo, jedním slovem, zklamání. Ne, že by to nebylo dobré, ale byl to prostě jenom zmražený polotovar, hozený do friťáku, takže se v kuchyni opravdu žádné vaření neodehrávalo. Sice měli na Google 4 hvězdičky, ale příště už nás tu neuvidí. Šli jsme tu rozpačitou večeři zaspat, protože zítra nás čekají největší vláčky na světě. Tak se těšte!