Dodnes umím obstojně rusky. V prvním ročníku střední školy jsem patřil mezi solidní ruštináře. Trochu úsměvná je skutečnost, že náš profesor ruštinář se jmenoval Führer. Skutečně, není to studentská latina! Díky tomu si jeho jméno pamatuji dodnes, po více než padesáti letech. Stejně jako si pamatuji jméno profesorky češtiny, která se jmenovala Schöllerová. Inu, pocházím z podhůří Šumavy, dodnes se tam vyskytuje německých jmen i po odsunu Němců mnoho. A bavorských jídel na venkově plné špajzy. Konečně, nositelem německého příjmení jsem i já.
Trochu jsem odbočil – vraťme se k té ruštině. To přišel pro nás neočekávaný a dodnes bolestivý rok 1968. Já jsem byl v době okupace ruskými vojsky již v Praze. Od Národního muzea a rozhlasu mám autentické fotografie. V kanceláři na rohu Rubešovy ulice jsem měl prostřelené okno, byla to ulice kolmá na Fošovku (pardon,dnes Vinohradskou). Celé to tam nyní vypadá jinak. Od té doby jsem ruštinu zapomněl. (I když: při diskusi s ruským důstojníkem, který mne nechtěl pustit přes Mánesův most a trval na tom, abych šel domů. A já zase jemu vysvětloval, že JÁ JSEM DOMA, a jdu do svého bytu „z raboty“ – to jsem ruštinu opět uměl více než slušně. Jeho voják mne chtěl zastřelit, cpal mi hlaveň samopalu někam do žaludku. Důstojník byl překvapivě rozumný a kolega, který mne provázel, asi uměl rusky o něco lépe.) A konečně, proč to vyprávím. Před nějakou dobou a tedy téměř po padesáti letech, jsem se znovu setkal s ruštinou. U rybníka, nedaleko domku v němž jsem bydlel, jsem krmil divoké kačeny s malými kachničkami. Co se divíte – jsem dnes sedmdesátiletý penzista a jen někdy pro osvěžení paměti a upevnění sebevědomí poskytnu poradenský servis. Tak alespoň zahrada a ty kachny. A vedle mne ve stejnou dobu krmil vodní ptactvo Igor. Ano, Rus (jak oni říkají russkij čelavěk). Pronajal si ve vesnici dům, kousek od rybníka, asi tak daleko, jako já. Rybáři toho mnoho nenamluví, krmiči kachen také ne. Ale něco přece. Kdo první začal, nevím. Tankem tentokrát nepřijel a kulomet neměl. Asi začal on. Já přece ruštinu „zapomněl“ (nezaměnit prosím s ruským slovem „pomnit“ což naopak značí „zapamatovat“). A tak jsme lámaně hovořili, on měl klasický, pro nás trochu komický ruský přízvuk a úsměvnou češtinu. Musel. Já jsem ho totiž nutil komunikovat česky. A když se přiznal, že týdně kupuje celou veku chleba, aby měly kačeny svačinu (a je jich někdy kolem dvaceti), připustil jsem, že umím i trochu rusky a konverzace se zjednodušila. Budu upřímný – stejně mi dalo dost práce, přesvědčovat sám sebe, zda tenhle Rus bude opravdu jiný, než ten důstojník na tanku na pražském mostě před 46 lety. Nic o té době nevěděl. Přesto pochopil, proč jsem jeho pozvání na sklenku odmítl. Mezitím čas plynul, Rusové pro změnu obsadili Krym, „osvobozují“ své krajany na Ukrajině, Putin nám oznámil, že Rusko má nejvíc jaderných hlavic v raketách na světě - a já už Igora nevídám... J.G.
