Jednoho dne jsme šli s mým kolegou Mirkem na stavbu vyřešit některé technické problémy, související s její realizací. Sešli jsme se brzy ráno přímo na stavbě a tak se stalo, že kolega Mirek si teprve na místě dodatečně vzpomněl na úkol, který dostal od šéfa, jímž byl architekt, známý svou impulzivní povahou.
Zavolal proto ještě ze stavby do své kanceláře. Telefon vzal nový zaměstnanec, který v atelieru pracoval teprve krátce a tak bylo nutno úkol zadat podrobněji: „Půjdete do kanceláře, hned vlevo od výtahu. Tam najdete paní T. – sekretářku šéfa a požádáte ji mým jménem, aby vyzvedla letenky na šéfovo a mé jméno" a následoval termín služební cesty s místem. Mladík hbitě vyhověl. Jenže, co čert nechtěl, sekretářka se právě někam vzdálila a milý elév uviděl místo ní, za otevřenými dveřmi sekretariátu u velkého rýsovacího stolu sedícího staršího pána v brýlích, který mu připadal vhodný pro alternativní vyřízení pokynu kolegy Mirka. A tak ze sebe vysypal úkol: „posílá mě pan architekt M., abyste zajistil letenky“ a následoval úkol tak, jak byl původně určen nejprve kolegovi M. a poté měla obstarat sekretářka. S pocitem uspokojení pak odešel a nechal překvapeného šéfa lapat po dechu. Ten, když se vzpamatoval, rozrazil dveře u vedoucího provozu a postěžoval si, co prý má dělat: „Ty, Mirku, představ si, co se mi teď stalo. Včera jsem uložil architektovi M., aby zajistil naši společnou služební cestu do Bratislavy. Ten nelenil, zaúkoloval toho novice, kterého dostal do pracovní skupiny, no a ten před chvílí, představ si to – poslal pro letenky mne!“ Vedoucí provozu se bodře usmál, pohlédl na hodinky a klidným hlase dal žádanou radu: „No, to máš Karle co dělat, to už se tedy nezdržuj“. Toho dne už našeho šéfa nikdo nespatřil. O vzpomínku starou třicet let se podělil J.G.
