Urumči, hlavní město Ujgurské autonomní oblasti Xinjiang, je jakožto hlavní bašta muslimských separatistů nejstřeženějším městem v Číně. Během jízdy autobusem z Turpanu jsme museli už několik kilometrů před městem vystoupit, nechat si prolistovat pasy vojenskou hlídkou, naše batohy projely přes scanner jako na letišti. To samé se opakovalo i na autobusovém nádraží v samotném městě ihned po vystoupení z autobusu.
Urumči nemá tedy v Číně zrovna nejlepší pověst a i když vím, že čínská vláda si situaci upravuje dle toho jak se jí to hodí, necítil jsem se úplně v pohodě. A vojenský transportér, co stál hned u autobusového nádraží taky na klidu nepřidá.
Čínská armáda si Urumči hlídá opravdu zřetelně, skupinky vojáků se samopaly stály na ulici co pár desítek metrů, před vchodem každé důležitější budovy, nebo i před prodejnou mobilního operátora, mnohé skupinky měly navíc vedle sebe zaparkované obrněné transportéry. Jakási vládně vypadající budova byla pro jistotu celá obehnána zátarasy a žiletkovým drátem. Mají své důvody, Ujguři chtějí nezávislost a dávají to najevo v typicky muslimském stylu, asi každý slyšel o akcích ujgurských teroristů, kteří s noži útočí po celé Číně.
Neměli jsme v plánu se příliš zdržovat, velká čínská města nejsou naší zálibou, a Urumči, i přes svou odlišnou historii už Číňani dokázali z většiny podřídit svému stylu. Budovy sice nesou náznaky středoasijského stylu a nápisy v ujgurštině a překvapivé často i v ruštině, ale město pořád vypadá jako jedno z chudších čínských velkoměst.
V první restauraci jsme si objednali něco velmi ujgursky znějícího, dostali běžné čínské nudle, a mezitím vymýšleli co dále. Náš původní „plán“ byl dostat se do Urumči. Tam jsme se dostali. Pohled na mapu ukázal, že se dá dostat i dále, na sever je dalších pár set kilometrů pustých oblastí Číny a úplně nahoře město s názvem Altaj. Ondrovi zbývalo 12 dní do odletu zpátky do Česka, my byli asi 2000 kilometrů od Chengdu a tak jsme se rozhodli pro jedinou logickou věc – pojedeme stopem až na sever, kde se Čína potkává pár kilometrů od sebe s hranicemi Ruska, Kazachstánu a Mongolska.
Počasí venku nebylo zrovna přátelské, stejně tak atmosféra a my tušili, že stopem se odsud příliš jednoduše nedostaneme, stejně jako to nešlo už v Turpanu. Takže to chtělo dostat se do některého z menších měst v okolí, což v našem případě znamenalo Karamay na severozápadě od Urumči.
Pěšky jsme prošli celé město až k místní hlavní vlakové stanici, která byla jen tři měsíce předtím centrem teroristického útoku, při kterém bylo několik lidí zabito a přes sedmdesát pobodáno. Je tedy jasné, že jej teď armáda změnila v nedobytnou pevnost. Už při vstupu na náměstí před nádražím musí každý projít přes několik kontrol jako na letišti. Přes první dvě jsem ještě prošel, přímo do budovy už mě nepustili, protože se našel můj malý švýcarský nožík v kapse batohu, takže Ondra pokračoval k pokladnám koupit jízdenky a já musel čekat venku.
Schovaný v malém obchůdku na okraji jsem snědl několik nanuků a při tom pozoroval flotilu místních futuristických autobusů, než Ondra konečně přišel s lístky na několikahodinovou jízdu, bohužel už však dostal jen ty na stání. Vím, jak to vypadá v průměrném čínském vlaku, takže jsem lehce zděšen a s hromadou zásob prošel pár dalších kontrol, (s nožem schovaným v sáčku mincí) a nastoupil do vlaku. Zabrali jsme si místo v uličce vedle záchodu, kde se dalo sedět na zemi a za pár minut chaosu už za tmy vlak vyjel.
Se sluchátky na uších a nocí za okny vlaku ubíhala cesta celkem rychle, přerušována jen velmi výřečným Pákistáncem, co byl očividně rád, že potkal někoho, kdo umí anglicky a celou cestu se vychloubal svými úspěchy a prosperující firmou (už po pár dnech mi začal na WeChatu psát zoufalé zprávy, že je úplně na dně, jeho firma dávno krachla a jestli bych mu nemohl nějak pomoct). Ondra pohodlně usnul na úzkém prahu od koupelny, a Číňani jej překračovali při svých cestách k umyvadlu.
Karamay znamená v ujgurštině černý olej. Město sedí poblíž jednoho z nejvýznamnějších ložisek ropy v Číně a má tedy pověst ne úplně chudé oblasti.
Z autobusu, co nás vezl od nádraží do centra jsem zahlédl velmi přátelsky vypadající park, kde se určitě dá pohodlně natáhnout, a pak si snažil zapamatovat trasu autobusu po místo, kde jsme vystoupili. Po půlhodině chůze jsme tam skutečně došli, roztáhli deky a usnuli. Brzy ráno mě vzbudil statný Číňan v nátělníku, co stál přímo nad náma a vykřikoval, že tam nemáme co dělat. Velmi rychle jsme sbalili deky a vypadli do ulic.
Město je v podstatě nově postavené, uprostřed pouště, s ulicemi dle pravítka, uměle zavlažované parky, kde se vodou příliš nešetři. Po ránu pod pouštním sluncem celkem hezké místo, i když poněkud chladné. Snědli jsme hromadu knedlíčků jiaozi a vydali se v pravoúhlém bludišti ulic hledat cestu k nově postavené dálnici na severu města.
Že to nebyl dobrý nápad, nám došlo už po pár minutách postávání na okraji. Většina lidí asi ještě nezaregistrovala, že je už dálnice postavená a tak po ní vůbec nic nejezdilo. Kromě jediného člověka, postaršího Číňana ve velkém SUV, který nás rychle nabral, a potvrdil, že dálnice je pro nás nepoužitelná a že nás radši vyhodí na staré cestě na Altaj.
Projížděli jsme opět pouštní krajinou, se stovkami ropných čerpadel kam až oko dohlédlo, náš řidič neztrácel čas a během rychlé jízdy na dálnici vytáhl holící strojek a začal si holit tvář. Nakonec nás vyhodil v malém městě, podaroval pár láhvemi kávy a zmizel.
Opět jsme tedy stáli na kraji cesty, tentokráte už takové, po které jezdily auta a mávali rukou nad asfaltem. No a pak se objevilo policejní auto, vystoupili dva statní Ujguři a řekli, ať si nastoupíme. Jízda v policejním autě není něco, po čem jsem v Číně kdy toužil a obzvláště ne v Ujgursku, a tak jsem jen čekal, co z nich vypadne, že jsme spáchali hrozného, nebo jestli budou chtít jen úplatky.
Místo toho nás ale fízli vyhodili na autobusovém nádraží, s tím, že měli strach, aby se nám nestalo něco špatného během stopování v tak nebezpečné oblasti. Bohužel jediný autobus ten den už byl pryč, ale údajně měl po silnici brzy projíždět další, tak nás s jakýmsi Číňanem opět poslali na okraj silnice. Autobus ale ani během půlhodiny nepřijel, nám došla trpělivost a velmi nenápadně jsme se od Číňana vypařili.
Procházeli jsme malým špinavým městem, všude kolem bylo vidět stovky ropných čerpadel a skupinky Ujgurů čuměly na velmi neobvyklé kolemjdoucí. Na okraji města jsme schovali bágly do křoví, začli stopovat a pokaždé, když se v dáli objevilo policejní auto jsme rychle zapadli do křoví taky. Naštěstí nám zastavilo auto relativně rychle a brzy jsme opět projížděli monotónní krajinou s tisíci ropných čerpadel a občasnými pískovcovými útvary mezi nimi.
Tak jsme opět vystřídali pár aut, než jsme se ocitli někde v malé vesnici, kde strašně foukalo a všude běhaly krávy. Šli jsme pomalu po cestě mezi nazelenalou pouští, v prudkém větru, a na okraji cesty seděl starý děda s kočkou pod sakem a něco po nás pořvával v neznámém jazyce. Pak mi podal ruku a začal mi něco vykládat, ani jsem si nebyl jistý, jestli je rád, že vidí podivné cizince, nebo jen chce peníze. Radši jsem utekl a jeho pořvávání brzy zalehlo v poryvech větru.
Z podivného místa nás zachránily dvě rodinky Číňanů, co mířily do Altaje na dovolenou a vzali nás k sobě do aut. Někdy k večeru jsme se tak dostali do městečka Beitun, už v Kazašské autonomní prefektuře Ili, a naše rodinky se rozhodly, že už je příliš pozdě na to, aby jely autem dále a ubytovaly se v hotelu. Chtěli nás vzít sebou, ale náš dnešní cíl byl jasný a už sotva 50 km vzdálený. Na okraji města, v zeleném lesíku nám zastavila malá šedá dodávka plná vesničanů a hodilo nás zase o pár kilometrů dále. Na malé křižovatce, už se zapadajícím sluncem za zády, a s poněkud odlišnou krajinou kolem nás, plnou zeleně nám zastavil velký náklaďák s přátelsky vypadajícím mladým Kazachem.
Ten byl také prvním příslušníkem čínských menšin, co nám na otázku "co si myslíte o Číňanech" neřekl klasický příběh plný nenávisti, ale místo toho překvapil slovy, že je to fajn, že čínská vláda se o Kazachy stará a mají se v podstatě lépe než ti v Kazachstánu.
Po pár desítkách minut, s 800 kilometry cesty od Urumči za námi, jsme už za úplné tmy vystoupili v městě Altaj, jenž se nachází na jižním konci známého pohoří, o kterém jsme až do nedávna netušili, že zasahuje až do Číny.
Předchozí části naší cesty stopem po Číně:
Jak jsme prostopovali Čínu - zmatený začátek
Stopem do neznámého Tibetu
U moře v 3200 m n. m.
Cesta napříč čínskou pouští
Jak jsme prchali před Ujgury
