Když jsme s mými kamarády Michaelem a Lukášem minulé léto plánovali, kam přes prázdniny pojedeme, jednou z podmínek bylo, že naše cesta musí vést přes Podněstří.
Podněsterská moldavská republika je prapodivný státní útvar, který, jak již název napovídá, okupuje východní část Moldavska za řekou Dněstr. Ačkoliv tento povětšinou Rusy a Ukrajinci obývaný stát vyhlásil nezávislost už v roce 1990, doposud jej nikdo neuznal, s výjimkou tří taktéž neuznaných států z okolí Kavkazu. Místo toho zde v roce 1992 proběhla krátká válka, a od té doby je na sporném území stále přítomna početná jednotka ruské armády.
Ve světě je však Podněstří známo především díky způsobu vlády a oficiální propagandě, jež vypadá jako by se zasekla v dobách Sovětského Svazu. Před budovou parlamentu stojí socha Lenina, na vlajce a státním znaku se hrdě vyjímá srp a kladivo a ulice jsou plné propagandistických plakátů. Celé území patří k nejchudším a nejzaostalejším oblastem Evropy, přičemž zhruba 50% jeho HDP tvoří jedna ocelárna a zbytek ekonomiky údajně drží pohromadě vládou organizované pašování ruských zbraní.
Jinými slovy, ideální místo kam může vyjet parta znuděných a vyspělou ekonomikou zhýčkaných studentů ze střední Evropy. Již v Kišiněvě se však od nás odpojil Lukáš, kterému se už vidina komunistického lágru příliš nezamlouvala a místo toho odjel navštívit kamarády do Rumunska.
S Michaelem jsme dalšího rána sedli na starý naftový motorák, který nás hlučně dopravil venkovskou krajinou do Bendery, města stojícího na oficiálně neexistující hranici. Vystoupili jsme uprostřed louky a vydali se za davem lidí, ve směru kde jsme tušili, že by se mohla nacházet hranice.
Po chvíli se před námi zjevila u rozbité asfaltky stojící hlídka moldavských policistů a kousek za nimi dvě oprýskané dřevěné budky. Mezi budkami bylo pár červenobílých tyčí, tři fízli a voják s nedůvěřivým pohledem.
Hraniční přechod Podněsterské moldavské republiky.
Vstoupili jsme do bližší zelené budky, dali pasy do ruky zelenému mužíkovi za oknem, ten si je dlouze prohlédnul a poslal nás s nimi do protější modré budky. V té za oknem seděl celník v modré uniformě, ťukal cosi do zažloutlé klávesnice a po prohlídce našich pasů zahuhlal cosi rusky na Michaela. Ten měl základy ruštiny, a když celník pochopil, že bude schopný se s ním domluvit, otevřely se dveře vedle okýnka a další modrý celník, s mohutným knírem, zavelel Michaelovi ať se u něj posadí.
Dveře se zavřely a já zůstal venku stát sám, avšak hned vedle mě bylo otevřené okno do místnosti, kde naproti sobě seděli Michael a celník. Na scénu ještě dohlížel obraz jakéhosi nadřízeného, s nápisem „Pořádek bude!“
Michael na výslechu v modré budce.
Celník začal říkat cosi o chybějícím povolení o výjezdu z Moldavska, o které jsme si údajně měli požádat v Kišiněvě ale že se to dá zařídit i jinak, za nepatrný poplatek pár set lei. Zakřičel jsem otevřeným oknem ať jde s tou korupcí do hajzlu a on se slovy „to není korupce, to je normální“ zavřel okno. Přes sklo jsem dalších dvacet minut sledoval jak na sebe oba výrazně hledí, dokud neúspěšný celník pochopil, že z nás nic nedostane, a dal nám papírek s povolením ke vstupu do země na deset hodin.
Vítězoslavně jsme se vydali po asfaltce směrem od hranice, prošli kolem torza bývalé továrny a brzy objevili první obchod.
Vítejte v Podněstří!
Narodil jsem se sice až po pádu komunismu ale viděl jsem dost starých filmů na to, abych měl představu, jak v těch dobách vypadal běžný obchod. No a přesně do jedné takové představy jsme s Michaelem nakráčeli. Velká místnost s pulty po okrajích, uvnitř čtyři starší rozměrné ženy v zástěrách a kolem zdí zboží s poněkud postarší grafikou obalů, včetně obrázků z Jen počkej, zajíci! Naštěstí byla součástí interiéru i směnárna, kde nám další ze zástěr vydala za naše lei hromadu podněsterských rublů.
Pohraniční obchůdek.
Ty jsou dost zábavné samy o sobě, na pětirublové bankovce je například fotka likérky Kvint, včetně kolemjedoucího mercedesu a jakéhosi chlapíka s igelitkou.
Likérka Kvint na bankovce.
Koupili jsme si zásobu vody a já byl až tak unešen exotickou láhví se zelenou tekutinou, obrázkem tučňáka a ruským nápisem Unikum, co jsem zahlédl za pultem, že jsem si ji musel koupit taky. Chutnala velmi nespecifikovatelně, takže název tentokrát nelhal. Protože maršrutka, která po chvíli zastavila u obchodu, byla tak plná, že lidi seděli i na přístrojové desce, vydali jsme se pěšky ve směru cedulí na centrum Bendery.
Supermarket Sheriff.
Prošli jsme kolem vojenské pevnosti, několika plakátů se srpy a kladivy a jednoho zátarasu s ruským tankem a hromadou vojáků a došli do města, k supermarketu s názvem Sheriff. Probloudili jsme vedle stojícím rozlehlým tržištěm, které bylo kupodivu čistější a celkově modernější než podobné tržiště v Kišiněvě a poté nasedli do trolejbusu, který nás měl převézt přes řeku Dněstr do Tiraspole, hlavního města.
Tržnice v Bendery.
Projeli jsme kolem stadionu Sheriff, benzínky Sheriff, autosalonu Sheriff, rozestavěného hotelu Sheriff, přesedli do maršrutky a po několika minutách vystoupili vedle hlavního nádraží. Po Leninově ulici, kolem slavné budovy likérky a poté vedle nového honosného sídla místní národní banky, skrčeného mezi paneláky jsme došli na hlavní náměstí, rozsáhlou vybetonovanou plochu s jezdeckou sochou Alexandra Suvorova, zakladatele města.
Likérka Kvint, opět s Mercedesem.
Po cestě jsme však potkali i Yulii, místní studentku turismu, která zrovna mířila na jednu z proslulých pláží na Dněstru. Na naše otázky odpovídala bez ostychu, řekla něco o historii města a místní vládě, a dodala, že se zemi říká "Šerifova republika". Důvod je zřejmý, soukromá firma Sheriff totiž ovládá velkou část místního trhu, vlastní i lokálního mobilního operátora či marketingovou agenturu. Ačkoliv oficiálně řízená někým jiným, spekuluje se o tom, že skutečným šéfem Sheriffa je bývalý prezident Igor Smirnov, který byl v čele země celých dvacet let.
Michael a naše průvodkyně Yulia.
Poseděli jsme chvíli na pláží a kvůli nedostatku času, který nám byl přidělen, jsme se vydali zpátky do Moldavska. Na moldavské straně Dněstru jsme rozložili stan a ulehli ke spánku. Ten byl místy vyrušen plavidly tiraspolské flotily, které během okružní jízdy po Dněstru terorizovaly okolí lacinou ruskou disco muzikou.
Ráno byla řada s vyjednáváním o získání víza na mě a tak jsem vkročil do modré budky, podal okénkem pasy jinému celníkovi než včera a ten opět začal mumlat v ruštině. „Nemáte povolení z Kišiněva“ „ Sorry, I dont speak russian“ „Potřebujete povolení!“ „ Sorry, I dont speak russian“ „Já vás nemůžu nikam pustit!“ „Sorry, I dont speak russian!“
Tentokrát se dveře neotevřely a po chvíli jsme dostali papírky s povolením ke vstupu na dva týdny.
V Tiraspoli jsme se opět setkali s Yulií, která nám pomohla zlegalizovat náš pobyt v zemi tím, že se za nás zaručila při registraci na místní policejní stanici. Po té nás však opustila a my jsme se s Michaelem vydali na obhlídku města. Vyjeli jsme pofidérním výtahem do nejvyššího patra paneláku, obhlédli siluetu okolních sídlišť, vyfotili si sochu Lenina, prošli ulice bez asfaltu a s rozpadlými domky hned vedle parlamentu a začali hledat místo, kde by se dalo přespat.
Lenin před parlamentem jako by se chystal vzlétnout.
Jediný místní hotel nás zaujal trojím ceníkem. Pokoj bez teplé vody byl nejlevnější pro místní obyvatele, trochu dražší pro občany Náhorního Karabachu, Jižní Osetie a Abcházie a nelidsky předražený pro všechny ostatní.
Večer jsme kousek od pláže, a hned naproti parlamentu, rozložili stan a pod dohledem betonového Lenina ulehli ke spánku. Ten byl tentokrát přerušován nejen místní disko flotilou ale někdy k ránu i skupinkou na mol opilé omladiny, která se rozhodla zatancovat si kolem našeho stanu.
Ráno jsme se vzbudili ve sluncem rozpáleném stanu, naprosto zničení náročnou nocí, a tak jsme si spakovali bágly a rozhodli se odjet do Oděsy. Přešli jsme most, anglicky a nepříliš zdvořile odehnali zoufalého policistu, který chtěl vidět naše pasy a poté se osprchovali u prasklé trubky s vodou na záhoně před parlamentem.
Před nádražím se nám rychle podařilo najít autobus směřující do Oděsy a taky prvního cizince co jsme tu potkali. Prohodili jsme anglicky pár vět, a po otázce „Where are you from“, na kterou nám odpověděl „From Prague“ jsme v češtině pokračovali v hovoru o tom, co jsme prožili v nejpodivnější zemi, která se dá ve východní Evropě navštívit.
