Po necelém týdnu, stráveném v turistické oblasti Thajska, jsme již byli přiliš otrávení ze záplav turistů a otravných prodavačů všeho možného, kteří se na nás hrnuli ze všech stran. S mými dvěma kamarády jsme se proto rozhodli přesunout do vedlejší, poněkud klidnější Kambodže. Náš vlak do pohraničního města Aranyaprathet opustil Bangkok kolem jedné odpoledne.
Nádraží Hualamphong v Bangkoku
Pět hodin v běžném thajském vlaku třetí třídy s dřevěnými lavicemi uteklo téměř bez problému. Až na to že zrovna náš vagón začal uprostřed jízdy hořet, což ale cestující nijak neznepokojilo, akorát si poposedli dál od místa, ze kterého se valily mračna dýmu. Vzhledem k naší zkušenosti, že když něco přijde normální místním, tak je to asi v pořádku, jsme se snažili si tím nelámat hlavu. Vlak pokračoval stejnou rychlostí směrem na východ a po čase se dokonce podařilo oheň uhasit.
Ve třetí třídě thajského vlaku
Na internetu jsem před odjezdem četl zkušenosti mnohých cestovatelů o podvodnících na hranicích Kambodže, kteří vás přivedou do budovy poblíž hranice a tam se vám snaží vnutit falešná víza. Vzhledem k tomu, že už jsem Kambodžu předtím jednou navštívil, věděl jsem, že jediný způsob jak víza získat, je přímo na hranici, po zaplacení 20 amerických dolarů.
Spolu s další cestovatelkou, Britkou z Jihoafrické republiky co ale vlastně byla Němka, jsme z vlaku přesedli rovnou do tuk tuku, který nás za 50 bahtů měl zavést na hranici. Místo toho jsme zastavili před nevelkou budovou, ze které ihned vyběhlo několik mladíků v tričkách a kraťasech a začali po nás pořvávat, že si k nim máme hned jít vyřídit víza. Odchytli jsme teda Britku, která se už s připraveným pasem chystala vkročit do dveří a vydali se směrem, kde jsme tušili že by měla stát hranice. Mladíci ještě chvíli hlučně pokřikovali, jeden z nich dokonce přinesl ukázat pas jednoho z nebohé japonské dvojice, která seděla uvnitř, už s nalepeným falešným vízem a tvrdili, že se bez tohohle papíru nikam nedostaneme.
Stanice v Aranyaprathet
Po chvilce se před námi objevil postarší drobný Kambodžan, a potichu nám řekl, ať jdeme s ním, že nám pomůže, ale že musíme rychle, protože má strach, že ho mladíci napadnou. Vzhledem k tomu, že jsme už v tuto chvíli nevěřili nikomu, jsme z toho neměli moc radost, ale rozhodli se jít s ním. Vysvětlil nám, že spolu se skupinou dalších Kambodžanů pomáhají cizincům vyhnout se problémům při přechodu místní hranice. Rychlým tempem nás provedl mezi zástupy lidí, pouličních prodavačů, hromady zboží a troubících aut a ukázal nám kde si zajít pro razítko thajské strany.
Mezi celnicemi Thajska a Kambodže, v podstatě na území nikoho, stojí dvě obrovské bílé budovy, propojené zastřešeným mostem nad cestou spojující obě země. Náš průvodce nám řekl, že to jsou nově postavené kasína a dodal „to tady postavili pro vás, my kambodžané dovnitř nesmíme“.
Na konci cesty, před bránou připomínající věže Angkoru, stojí malá budka kambodžských pohraničníků. Připravili jsme si tedy pasy, dvacetidolarové bankovky a strčili je do rukou jednoho z chlapů v uniformě. Samozřejmě nám řekl, že dvacet dolarů nestačí, že ještě musíme zaplatit poplatek za razítko a pár dalších poplatků. Nemám problém hodit pár dolarů žebrákům na ulici nebo přispět v chrámu ale nesnáším, když mě o peníze požádá kdokoliv v uniformě. Řekl jsem mu že prostě více než dvacet dolarů nedostane, že vím, jaké jsou oficiální požadavky pro vstup do země a ještě mu ukázal vízum z předchozí návštěvy země. Naštvaně odhodil pasy na vedle stojící stůl a někam odkráčel. Hodili jsme tedy pasy s dvaceti dolary do okýnka a postavili se kolem, nedávaje prostor pro nikoho dalšího a upřeně čučeli na úředníka za sklem. Po chvíli vzal naše pasy a řekl nám, ať počkáme. Po pár minutách jsme dostali pasy i s nalepeným vízem pro měsíční pobyt v Kambodži.
Brána do Kambodže
Náš průvodce se usmál a provedl nás dalším chumlem lidí, aut a stánků až na zastávku autobusu. Řekli jsme mu, že máme v plánu pokračovat co nejdříve do Siem Reap. Vzhledem k tomu, že poslední autobus už odjel, nebo nám to alespoň tvrdil, rozhodli jsme se že tedy zůstaneme na noc v Poipetu. Reakcí průvodce ale byly oči otevřené dokořán a slova „tady nemůžete zůstat, tady vás zabijí nebo okradou, to město je plné gangsterů, musíte co nejrychleji pryč“ To rozhodně není něco, co chcete slyšet v deset večer v pochybném městě na okraji Kambodže.
Po chvíli dohadování se objevili další přátelsky vypadající místní a řekli nám že pro nás zavolali taxi. Údajně má jít o taxi zřízené samotným králem, pro odvoz zahraničních turistů. Po chvíli u nás zastavila starší černá Toyota Camry, se zatemněnými skly, nalepenými plameny na blatnících a vysmátým řidičem za volantem. „Tohle je vládní taxi pro vás, zaveze vás až do Siem Reap“. Nic důvěryhodnějšího jsem nikdy v životě neviděl. Ještě jsem se odvážně zeptal, jestli můžu vidět nějakou licenci, i když tu bych v Kambodži nečekal ani od řidiče taxi, co opravdu vypadá jako taxi. Odpovědi jsem se nedočkal.
Další "vládní" taxi, kterým jsme jeli při zpáteční cestě
I přesto jsme se rozhodli, že se nám nechce trávit noc v městě, co má být údajně plné gangsterů a místo toho nasedli do auta kde byl gangster jen jeden. Dali jsme pár bahtů co nám zbyly našemu ilegálnímu převaděči, a auto se s námi rozjelo do tmy.
Cesta mezi Poipetem a Siem Reap je asi dvě stě kilometrů dlouhá asfaltka bez odboček. Já s Britkou jsme seděli hned za sedadlem řidiče a dohodli jsme se, že pokud naše auto kdekoliv odbočí nebo udělá cokoliv podezřelého, tak se na řidiče zezadu vrhneme a zabijeme ho. Řidič byl ale milý chlapík, furt se vyptával jestli jsme v pořádku a osahával nohy vepředu sedícího Michaela, údajně aby cítil jestli mu je zima.
I tuhle cestu jsme bez problému přežili a na okraji Siem Reap nás řidič vysadil a zavolal nám tuktuk. Vysmátý řidič tuktuku oznámil že nám zařídí vše co potřebujeme, hotel, marihuanu, děvky... „Zatím nám stačí ten hotel, díky…“
