Jak se pozvat do kazašské jurty na oběd

Po ustopování více než šesti tisíc kilometrů napříč nížinami, horami a pouštěmi Číny, jsme konečně dorazili do nejvzdálenější části celé naší cesty.

Do města zvaného Altaj, na úpatí stejnojmenného pohoří, jsme dorazili v kabině náklaďáku už za tmy, vystoupili u svítícího mostu a hladoví vyrazili do ulic najít něco k jídlu.

Už na první pohled bylo zřejmé, že Altaj není další klasické čínské město, ale podobá se už spíše něčemu rusky mluvícímu. I proto, že na rozdíl od Číny tady na ulici neposedávali polonazí pánové na plastových stoličkách, nasávající slabé pivo u stolků nočních pouličních restaurací. Zrovna teď by se nám ale podobný čínský výdobytek docela hodil. Prošli jsme pár liduprázdných ulic, kolem zavřených obchodů a restaurací až k místu, kde vedly schody po kopci do temné výše. Vylezli jsme tedy na kopec nad město, kde stálo několik dřevěných altánů v parčíku kolem jezírka a asfaltka někam dále do vrchu. Altány byly plné opilé mládeže, takže jsme se prodrali nízkým porostem na travnatý palouk s výhledem na celou Altaj, zapálili oheň a začali opékat párky, koupené ještě někde v Urumqi.

V okamžik, kdy párek dosáhl stavu poživatelnosti a já vylovil z batohu něco vzdáleně připomínající chléb, spustila se bouřka, takže jsme s narychlo sbaleným batohem a se špekáčkem na větvi vběhli do nejbližšího altánu, kde se ještě ocucávala kazašská dvojice. Po chvíli déšť ustal, což umožnilo dvojici vyváznout z podivné situace, altánek však nebyl vhodný ani pro nás, se silným větrem by si neporadila ani moje růžová deka, takže jsme se vrátili o něco níže k altánku vedle jezera, krytém ze dvou stran kopci, Ondra vytáhl spacák, já své deky a ulehli jsme na místo pod lavičkou, kde z kopců stékalo nejméně vody.

Ráno mě probudil svit slunce a rozhovor několika kazašských uklízečů, co seděli v altánku a předstírali, že dva cizáci nacpaní pod lavičkou nejsou nic zajímavého. Nenápadně jsme sbalili věci a po schodech seběhli do města.

Altaj je se svými 140 tisíci obyvateli na Čínu bezvýznamná vesnice, v Kazašské Autonomní Oblastí Ili, s většinou obyvatelstva z kazašské menšiny, kteří zde, na rozdíl od Kazachstánu, opravdu mluví a píší kazašsky. Ulice zarostlé břízami, paneláky s malými okny a středoasijské obyvatelstvo, často podobnější evropanům než číňanům.  V malém obchůdku u staré kazašské ženy jsme koupili místní pečivo, připomínající dost ukrajinské a autobusem vyrazili směrem k severnímu okraji města, kde mapa ukazovala cestu vedoucí do hor, přímo k hranici s Ruskem.

Od konečné autobusu stačilo dle mapy projít asi tři vesnice, než cesta vnikla do hor. Přes první jsme se dostali úspěšně, v obchůdku se zbožím z Kazachstánu nakoupili zásoby do hor, ve druhé však najednou vedle nás zastavilo policejní auto. Vylezli dva týpci v uniformách a začali vyzvídat kam míříme. Naši odpověď, že do hor, moc nepobrali a ukázali nám na jakýsi domek, co stál vedle závor kousek za námi, tam že musíme zajít a registrovat se.

V policejní služebně na nás nikdo nečekal, takže jsme si obhlíželi volně přístupnou výbavu místních jednotek, obušky, štíty, uniformy atd. a zábavné policejní časopisy. Po asi půl hodině přijeli oni uniformovaní muži a oznámili, že musíme s nimi. Zavezli nás zpátky do města na velkou policejní stanici, kde jsme se měli registrovat. Všichni místní policajti z nás měli velkou atrakci a dali nám obvyklou sérii otázek odkud jsme, co tam děláme a kam máme namířeno. Po vyplnění několika lejster a okopírování našich pasů se s námi vyfotili a oznámili nám, že pokud chceme do hor, tak si máme vylézt na ty přístupné kolem města, kam vedou schody, ale že jinde nesmíme, že je tam nebezpečno. Neprotestovali jsme, ať dále neztrácíme čas a hned poté nás zavezli autem zpátky do centra Altaje.

Naštvaní ze zbytečné ztráty času jsme vlezli do restaurace, objednali si Xinjiangskou specialitu zvanou Dapanji, což je směs brambor, kuřete a hromady koření upečená na velikém pekáči, dva půllitry kvasu, a přemýšleli co dále.

Bylo nám dovoleno lézt jen na kopce kolem města, což jsme se rozhodli udělat. Vyšli jsme zpátky do rozpálených ulic Altaje, a rebelsky zamířili směrem k nejbližšímu kopci bez schodů. Cesta vedla přes sídliště s nízkými paneláky, později kolem starých polorozpadlých domků a nakonec skončila náhle v kamenitém svahu.

Pohoří Altaj si asi většina lidí představuje jako vysoké horské štíty s bílými vrcholky a bujnou zelení kolem ledovcových jezer. To jsme popravdě čekali i my. V místě kde jsme dojeli, však pohoří Altaj tvořily nevysoké tmavě žluté kopečky, pokryté jen kamením a občas i drny žluté trávy.

No a na jeden takový kopeček, zrovna ten nejvyšší co byl z města vidět, jsme začali šplhat. Příkrý svah pokrytý pískem a kamením se dal zvládnout velmi rychle a brzy jsme stáli u několika kamenných mohyl s úžasným výhledem po okolí.

Pod námi v zelené oáze paneláky města Altay, na sever pás zeleně v údolí kolem řeky, na jihu nekonečná poušť, ze které jsme přijeli a na ni další pásy zeleně. Na několika kopcích nad městem uměle vysazené stromy v přímých linkách ale jinak kam až oko dohlédne jen žluté kopce, směrem na sever se však už viditelně zvyšovaly. Z místa kde jsme stáli to bylo přímou čarou asi 50 km na hranici Mongolska a kolem 100 km na hranice Kazachstánu nebo Ruska, všechny tři ale za hradbou prašných kopců.

Bylo kolem půl šesté večer, což zde, na západě Číny, která celá používá jednotný Pekingský čas, znamená dalších alespoň pět hodin světla. Takže bylo stále dost času na to, pokračovat v našem plánu, dostat se do hor na severu. Jen místo asfaltové cesty, jenž nám byla zakázána, jsme se tam vydali po hřebeni Altajských kopců.

Chůzi po nažloutlém povrchu jsme měli nacvičenou z cesty přes poušť a výškové rozdíly mezi vrcholky kopců nebyly zase tak vysoké. Až nečekaně rychle se město ztratilo z dohledu, po naší pravé straně už bylo v dálce vidět jen údolí kolem řeky a po levé straně nekonečné kopce. Prošli jsme po okraji stále fungujícího lomu, který si už ukrojil podstatnou část kopečku a krajina se začala velmi nenápadně zelenat.

Kolem nás se prohnalo stádo krav, pronásledované psem a kazachem na koni. Vegetace neustále přibývala, mezi trsy zažloutlé trávy už místy vykukovaly i nízké keříky a na nejvyšším kopci co nám stál v cestě, se z dálky vyjímalo něco, co připomínalo strom. Na svazích jsme minuli několik ohrad poskládaných z kamenů a suchých pokroucených větví.

Někdy kolem desáté hodiny večer už porost dosahoval téměř ke kolenům, a my dorazili do malého údolíčka mezi dvěma kopci, kde tekl potůček s čistou vodou, kolem něj úzký pruh zelené trávy a několik stromů. I když bylo slunce stále nad obzorem, bylo jasné, že lepší místo na spaní asi jen tak nenajdeme a batohy padly do trávy. Z uschlé břízy, jenž se svalila z břehu do koryta potoku, jsme olámali větve a založili oheň. Naše zásoby vody za celý den poněkud vyprahly a tak došlo na něco, co nám doposud přišlo v Číně naprosto nemožné. Nabrali jsme si vodu přímo z potoku a poté ji pili bez toho, že by bylo nutné ji převařit, nebo přefiltrovat. Nad ohněm jsme opekli zbývající párky mé oblíbené značky Shuanghui, jenž se chutí nejvíce blíží těm českým a když se kolem půl dvanácté konečně setmělo, ulehli ke spánku.

Ráno mě probudil podivný zvuk hned vedle mé hlavy, který vydávala krabička samohřející rýže s dušenou kachnou a něčím zvaným konjak (potravina z hlízy jednoho druhu Zmijovce). Tu jsem sebou tahal už dva týdny, ze zvědavosti jsem ji koupil už v Songpanu, v podhůří Tibetu a až teď se ji Ondra odvážil zkusit.

Ihned po podivně chutnající snídani jsme zdolali vysoký kopec přímo nad našim údolím. Nízké keře a pár stromů zakrývalo několik kamenných mohyl a výhled do okolí ukázal mnohem zelenější tvář Altaje. Kopce pokryty souvislejší pokrývkou zelené trávy a skupinky stromů už místy přecházely v něco, čemu by se dalo říkat les. Na horizontu jsme zahlédl několik bílých bodů, připomínajících stany kočovných pastevců.

Při sestupování z vysokého kopce už byla krajina velmi odlišná od té včerejší, místo pouště už jsme kráčeli v plnohodnotném modřínovém lese, s mraveništi z jehličí, až jsem si připadal jako v Evropě. Místy zase les přešel z porostu modřínů do porostu bříz a na travnatých pastvinách před námi prchaly stáda ovcí.

Mířili jsme k oněm bílým bodům na obzoru a po třech hodinách chůze po stráních jsme se vynořili z lesa na kopci, kde na pastvině kousek pod námi byly vidět tři bílé stany. Při cestě dolů se před námi náhle vynořila kazašská rodinka, jenž se zřejmě zrovna stěhovala o pastvinu dále a celý svůj příbytek měla sbalený na hřbetech dvou velbloudů.

Sice jsme sem přišli přímo z pouště, stejně mě ale zde, v horách, přítomnost velbloudů dokonale překvapila. Prošli pomalu kolem nás téměř bez povšimnutí, včetně psů a koní a zmizeli v lese nad námi. Na protilehlém kopci v dálce stál další stan a u něj ohrada plná velbloudů.

Dokráčeli jsme k nejbližší jurtě před námi. Nepříliš velký bílý stan s kopulovitou střechou a vedle něj ohrada se stádem koní a motorka. Ze dveří vykoukly tři děcka, chvíli civěly a pak se zase schovaly uvnitř. Za chvíli vyšla starší žena, nepříliš přívětivě si nás prohlédla a pak dělala, že tam nejsme a věnovala se uklízení kolem jurty.

Vzhledem k našemu neexistujícímu plánování jsme sebou už neměli téměř žádné jídlo, protože většina padla během našeho nocování u potoka. Po dopoledním pochodu přes kopce jsme tak měli dost slušný hlad, takže byl Ondra rozhodnutý nějaké sehnat u místních. Opatrně se začal přibližovat ke vchodu do jurty, což ona kazašská žena sledovala s dosti nelibým pohledem ve tváři. Když se dostal na pár kroků od ní, čínsky řekl že máme hlad a nevíme, kde to vlastně jsme. Asi to znělo dostatečně přesvědčivě, takže žena kývla, že máme vlézt dovnitř.

Vnitřek jurty je velmi skromný, polovinu podlahy zabírá deka, kde se sedí a spí, na ni položený malý dřevěný stolek a uprostřed železné kamna. U červené bohatě vzorované stěny police s hrnci, rádiem a několika nádobami.

Uvnitř už s mnohem přívětivějším výrazem rozložila kazaška na nízký stolek hromádku pečiva a slaného másla a pobídla ať se posadíme na deku. Do hrnků nám nalila čaj s mlékem a spolu s dětmi si sedli kolem nás. Kupodivu se nekonal příliš velký výslech, až na obvyklé odkud jste a co tu chcete. Asi totiž tak jako mnozí místní Kazaši neuměla čínsky dost na to, aby z nás vytáhla více informací. Ona zde spolu se svým manželem a třemi dětmi tráví celé léto, pasou stádo ovcí a svou jurtu převážejí mezi pastvinami.

Příliš jsme se nezdrželi, bylo nám blbé vyžírat rodině zásoby. Žena nám ukázala kudy se dostaneme zpátky do civilizace, prý se máme držet stezky vyježděné motorkou a že dojdeme až na silnici a ještě dodali na cestu pár kousků qurt, což je na slunci usušené zkyslé mléko, slané a tvrdé jako kámen.

Krajina se opět úplně proměnila a chvíli po opuštění jurty jsme, okusujíc podivnou kamennou hmotu, kráčeli po zelených loukách porostlých drobnými kvítky, na kterých se pásla stáda krav. Pohled po okolí už vůbec nepřipomínal včerejší žluté kopce, ani lesy modřínů a bříz.

O pár kopců dále se opět zjevily stromy, tentokrát už mnohem vzrostlejší Modříny sibiřské. Ty tvoří v Altaji jeden z posledních nedotknutých lesů Číny. Úzká cestička pro motorky přešla do širší cesty vyježděné traktorem a my sestupovali z kopců modřínovým lesem, krajinou podobnou té evropské.

Až příliš brzy se ale opět vegetace začala ztrácet, zničehonic jsme stáli na hřebeni skalnatého kopce a pod námi se klikatila cesta zpátky do zažloutlé krajiny. Kolem se prohnalo několik kazachů na motorkách, zatímco my seschlou stezkou kamenitou krajinou sestoupili zpátky do údolí.

Pár opuštěných hliněných domků a hřbitov stálo už na okraji velkého údolí kolem řeky mířící do města Altaj. Most mezi naší prašnou cestou a asfaltkou na druhé straně říčky ale chyběl. Na druhé straně řeky na úzkém pruhu trávy, ve stínů stromů piknikovaly desítky rodin, děti se koupali v řece, zatímco tatíci grilovali, a my hledali místo, kde přebrodit řeku bez namočení batohů.

Na jednom místě u jezu jsme zuli boty, vyklepali zásobu písku a přebrodili na druhý břeh. Ačkoliv kolem jezdilo plno aut, všechny byly plné a nikdo nechtěl zastavit. Je pravda že jsme asi nepůsobili nejčistším dojmem, moje zelená košile byla každým dnem tmavší a tmavší a mé falešné tenisky Vans se začínaly pomalu měnit v sandále. Pár kilometrů chůze přes zvláštní oplocenou vesnicí plnou fialových domků a volně pobíhajících oslů, než nám konečně zastavilo auto. Mladá ujgurka byla první a jediný občan Číny za celou naší cestu, který uměl anglicky. Vyzpovídala nás, jestli víme o tom, jak Čína utlačuje menšiny, ničí přírodu a podobně, a pak nás vysadila v centru Altaje.

Naše cesta po Číně neměla žádný plán, museli jsme však být zpátky v Chengdu do 5. Srpna, aby Ondra stihl letadlo zpátky do Česka. No a teď bylo 28. Července a my byli poblíž ruských hranic, vzdušnou čarou 2300 km od Chengdu a minimálně 3200 km po cestách přes pouště a pohoří. Nadešel tedy čas návratu. Přespali jsme poslední noc v Altaji, v jablečném sadě na okraji města a hned ráno vyrazili stopovat na silnici směrem na jih.

Předchozí části naší cesty stopem po Číně:

Jak jsme prostopovali Čínu - zmatený začátek

Stopem do neznámého Tibetu

U moře v 3200 m n. m.

Cesta napříč čínskou pouští

Jak jsme prchali před Ujgury

Z Urumči do Altaje za 24 hodin