Jak jsme přežili 40 hodin v čínském vlaku

Na konci zkouškového období jsme se spolu s čínskou kamarádkou Zhou rozhodli, že pojedeme navštívit naše společné české kamarády do 1200 km vzdáleného západočínského města Chengdu. Protože jsme se tam chtěli dopravit co možná nejlevněji, vybrali jsme si pro cestu běžnou linku Čínských drah. Tabulka na internetové stránce, kde jsme si koupili lístky, ukazovala čas jízdy 28 hodin a cenu 224 yuan (zhruba 700 Kč) za yingzuo, neboli tvrdou sedačku.

Naše cesta nezačala zrovna ideálně, po příliš dlouhém zvažování, kterou instantní polévku si na cestu koupíme, jsme se dostali na nádraží asi 15 minut před odjezdem vlaku. Slečna za oknem nám lístek vydala se slovy, že k vlaku už se nedostaneme a máme si jej tedy přerezervovat na zítřek.

Nádraží v Guangzhou.

Druhý den jsme se vydali na nádraží se zásobou polévek a dostatečným předstihem, probojovali se davy lidí až k naší čekárně a sedli do jediného volného místa v obrovské hale, skrytého v rohu mezi květináči. Celá hala byla zaplněna lidmi, sedícími či ležícími na každém volném místě na podlaze, i přes všudypřítomné cedule „prosíme, nesedejte a nelehejte si na podlahu.“ Z našeho příjemně zeleného místa byl dobrý výhled na informační tabuli, na které ale bohužel hned vedle čísla našeho vlaku svítil nápis „čas odjezdu neznámý.“

V nádražní hale.

Doposud jsem v Číně jezdil pouze rychlovlaky a byl zvyklý na jejich absolutní přesnost, a z důvodu nedostatečných zkušeností a přehnané naivity jsem měl stejná očekávání i od běžných vlaků.

Tři hodiny po oficiálním čase odjezdu v 17:45 se na tabuli konečně odehrála změna, naskočil čas odjezdu 22:55. Tato událost byla přivítána vítězoslavným pokřikem několika stovek čekajících Číňanů.

Pár minut před odjezdem se celá horda lidí s objemnými zavazadly namačkala před vchod na nástupiště, prozatím zahrazený zábradlím a hlídaný dvěma policajty. Po chvíli jeden z nich otevřel malá dvířka v zábradlí a do megafonu řekl, ať se lidé příliš nehrnou. Ve stejnou chvíli se celý dav dal s křikem a dusotem do pohybu, začal se hrnout přes zábradlí, policisté brzy pochopili, že nemají šanci a dali se na ústup.

Po nástupu do vlaku, ve kterém jsme měli strávit následujících téměř třicet hodin, mě tak trochu vyděsila jedna věc. Jako jediný příslušník mužského pohlaví jsem v něm totiž nebyl polonahý. Dalo se to však pochopit, ve voze bylo asi 40 stupňů. Usedli jsme do vcelku pohodlných sedaček, rozhodně měkčích než bych očekával z názvu „tvrdá sedačka“ na mém lístku.

Ihned po rozjetí vlak zapnul klimatizaci, teplota ve voze brzy klesla na typicky asijsky mrazivou hodnotu, všichni chlapi změnili status z polonahý na zabalený do bundy a slova se ujali naši průvodčí. „Během této cesty budeme mluvit v sečuánském dialektu, pokud nebudete rozumět, přepneme do standartní čínštiny, pokud ani tak nebudete rozumět, pokusím se o kantonštinu.“ Po pohledu na mě raději potichu odkráčel.

Je velmi důležité vybrat tu správnou.

Po chvíli nám další z průvodčích vysvětlil důvod zpoždění. Přírodní katastrofa, na koleje se kvůli prudkému dešti sesunul kus kopce a náš vlak tedy pojede jinou trasou, místo obvyklých 28 hodin ale počítejte minimálně se 40 hodinami. V tuhle chvíli už nám rozdíl 12 hodin nepřišel nijak zvlášť významný. Mnohem horší to ale měla vedle sedící mladá dvojice, která měla koupené lístky do města zhruba v půli trasy. Bohužel té původní, na které teď ležel kopec. Bylo jim vysvětleno, že musí jet s námi až do Chengdu a tam přesednout na vlak, který jede jinou trasou zpátky do jejich cílové stanice, dalších zhruba 20 hodin.

Prvních 10 hodin uteklo poměrně rychle, oba jsme je strávili převážně s obličejem přilepeným na desku stolu a nevnímaje okolní svět. Po probuzení si mojí přítomnosti a na tuto linku dosti neobvyklých rysů všimli okolo sedící cestující. Na Zhou tak začaly proudit otázky jako: „Odkud je?“, “Co tu dělá?“, „Je to jeho vlastní barva vlasů?“, „Umí čínsky?“ Na poslední otázku bohužel odpověděla že jakž takž umím, takže další a mnohem delší várka otázek byla mířená přímo na mně.

Sečuánský dialekt má od standartní čínštiny dosti daleko a i když se pokoušeli na mě mluvit ve standartní čínštině, pořád to neznělo jako jazyk, který jsem se už tři roky učil. Brzy se Zhou znovu ujala role překladatelky.

Několik fází spánku ve vlaku. Foto Zheng Zhou.

Jeden z průvodčích už od počátku zaujal cestující svými ladnými pohyby a jemným hlasem. Mezi sedačkami proplouval s výraznými pohyby boků a na otázky odpovídal spolu s typickým zamáváním rukou. Naproti nám sedící Xiaogang, vysmátý filozof, ke kterému si během cesty začali chodit ostatní cestující pro životní rady, a také majitel hospody, to komentoval slovy „No jo, ten musí být teplej.“  

Jeho čím dál častější obchůzky začaly mít nápadně často zastávky hned u mojí sedačky a po nějaké době začala lavina stejných otázek, jako měli naši spolucestující, tentokrát však ve velmi lámané angličtině. Kromě toho však doplněné o věty jako „tyjo, kdyby jsi se oholil, tak se do tebe zamiluju“ nebo „ty máš ale krásné oči, můžu si je vyfotit?“

Můj oblíbený průvodčí. Foto Zheng Zhou.

V jednu chvíli jsem opět s obličejem na stole upadl do spánku a vzbudilo mě až žduchání kohosi stojícího vedle mě. Skoro celé osazenstvo vagónu totiž stálo namačkáno v naší řadě a všichni mlčky sledovali, jak se jakýsi postižený mladík ve vedlejší řadě sedadel snaží zmlátit jednoho z cestujících. Jeho matce se jej však podařilo usměrnit a po čase se všichni vrátili na svá místa. Mladík se však během krátké doby postupně vrhnul na všechny kolemsedící a ti proto utekli do jiných vagónů.

Incident samozřejmě neušel průvodčím, a protože zřejmě nebylo místo, kam nepohodlného cestujícího odklidit, rozhodlo se, že na vedlejší sedačce budou stále sedět a hlídat dva z průvodčích.

A tak jsem dostal mého nového fanouška jako společníka pro zbytek cesty.

Prodejce názorně předvádějící zázračný ručník.

Dalším ze způsobů jak si ukrátit cestu, bylo pro průvodčího a okolní cestující pokus naučit podivného cizince sečuánskému dialektu. V tu chvíli už byl celý vůz opět na nohách a mlčky sledoval dění, kterému jsem byl tentokrát centrem já sám. Díky této poučné lekci teď vím, jak oslovit na sečuánské ulici chlapce co se mi bude líbit, říct mu že je fakt pěkný, a to vše v jazyce kterému bude rozumět.

Na oplátku ale chtěl náš průvodčí znát i některá slovíčka z češtiny, zejména ho zajímalo „miluji tě“ které si po chvíli začalo opakovat všech více jak sto cestujících našeho vagónu.

Po několika hodinách přistál na stole přede mnou sešit a propiska, se slovy „tady mi napiš, jak se ti líbila cesta a hlavně personál.“ Stejně tak ale musel sepsat svoje pocity z cesty i filozof Xiaogang, v tu dobu už také jedna z celebrit našeho vagónu.

Sepsal jsem několik pochvalných vět v angličtině a po průvodčího naléhání přidal na konec i čínsky nápis „China, 我爱你“, neboli Číno, miluji tě. Poté jsem se musel vyfotit i s dopisem, a celá událost byla zvěčněna na oficiální Weibo (čínská obdoba Twitteru) stránce vlaku.

Zbytek cesty proběhl v podobném duchu, proložený několikahodinovým spánkem a kolem druhé hodiny odpolední náš vlak zastavil na Severním nádraží v Chengdu. Vyhrnuli jsme se z vlaku, tak trochu nevěříce, že jsme se opravdu dostali ven a nejistým krokem zamířili k nejbližší zastávce metra.

Šťastní přeživší. Foto Zheng Zhou.