Věřím, věříš, věříme.

V něco věří každý a jeho víra je čistě osobní záležitostí. I to, v co věřit chce a v co věřit odmítá. Přiznávám rovnou, že podnětem pro vznik této glosy byl článek: http://zpravy.idnes.cz/iransky-evangelicky-pastor-se-odmita-vzdat-viry-hrozi-mu-sibenice-10q-/zahranicni.aspx?c=A110929_181427_zahranicni_ipl  a diskuse pod ním. Pokud pominu obecnou víru ve všemocnost peněz (bohužel začasté potvrzenou praxí), pak víra v nějakou ideu či ideologii je velice niternou záležitostí jedince.

Má to jeden háček, či přímo kotvu. Takto dnes uvažuje tzv. západní civilizace. Možná přesnější by bylo říci kultury nevyznávající Islám. Pro ortodoxního islamistu jsou podobné myšlenky a ideje přímo rouháním se.

A tady je jádro pudla. Zvláště u nás doma, ve staré Evropě. Prosím, nechť si v islámských státech vyznávají jakékoliv právo dle svého naturelu a volby. Nemusíme ho schvalovat, nemusí se nám líbit, ale to je tak asi jediné, co s tím můžeme dělat.
Ne tak ale doma. Máme svůj světový názor, způsob a styl života, své zákony a právo. Je zcela v pořádku, že uznáváme svobodu náboženského vyznání, svobodu víry. Nechť se každý modlí ke komu chce. Nebo nemodlí. Jeho věc. Ale nikde se již, zcela logicky, nehovoří o svobodě práva. Ať je to Šalacha,  Šaríja, zvykové právo nebo jaký čert. Státem uznávané právo je jen jedno a nepřipouští introdukce práv odlišných. Važme si svého práva a hajme ho. Tedy to právo, nikoliv právníky. Ti se jej jen snaží pokřivit a zneužít. To jejich náplň práce.
Leč zpátky k věci. Mohu se ztotožnit s vírou Adamitů, mohu jí i vyznávat. Mohu vyznávat kult Požíračů lidského masa. Za to nemohu být popotahován. Ale tím to také končí. Prvé přesvědčení mne neopravňuje k tomu, abych na veřejnosti běhal nahatej. A to druhé zase k tomu, abych sežral souseda. Tady by právo ihned zasáhlo. Proč tedy ty rozpaky nad burkami a čádory? Záměrné pomíjím bezpečnostní hlediska. Prostě tento bubu oděv, stejně jako nahota, na veřejnost naší společnosti nepatří. Ty křiklouny o „náboženské svobodě“ nechápu. To nemá co dělat s náboženstvím, ale praktikovaným cizím právem. U nás snad uznáváme rovnoprávnost obou pohlaví. A také uznáváme základní právo vytvářet svoje zákony.
Ostatně v mnoha islámských zemích nemůžete chodit oděni dle své vůle, vést se s vlastní ženou za ruku, nebo jí dokonce, nedej Bože (či nedej Alláhu), na veřejnosti políbit. Hned jste dle místně platného práva v lochu. A nikdo neprotestuje! A to je taky v pořádku, neboť platné zákony je třeba ctít.
Tak mi sakra řekněte, proč to má být u nás jinak? To mi rozum nebere. 
Proč najednou máme infiltraci podobných práv a praktik vítat s potleskem? Ještě pochopím jatka s rituálním zabitím dobytčete, halál či košer potravinářské provozy a restaurace. Ale v oblasti sociální již jde do ouvej. U nás to ještě nehoří, ale třeba ve Francii to začíná být problém. Má muslim právo na pracovní úlevy během Ramadánu? A co na to nemuslimská většina? Něco mi to připomíná, ale rozvádět to nebudu. Dumejte si sami.
No, trochu jsem zapovídal, jak to už u starců bývá. Tak mi to promiňte.

Ale řekněte: Nebyl svět pochopitelný a hezčí v dobách, kdy nám dárky pod stromeček přinášel Ježíšek a děti čáp nebo vrána?