Svoboda, děti, móda a co s tím?

Nějak jsem přátelé na rozpacích. Představte si, děti už mám dospělé, nefetují, neopíjejí se a narozdíl od tatíka nehulí jak fabrika, resp. nehulí vůbec. Považte, oni po ukončených studiích dokonce pracují. Zřejmě jsem jako rodič udělal někde chybu. O co všechno jsem je připravil. Teď mám hrůzu z toho, že nebudou In, budou mít špatnej lúk, mizernou imič a všechno mi to jednou vyčtou. Evidentně jsem je připravil o  nesmyslný diktát módy a reklam, diktát slaboduchých televizních seriálů. Zato jsme toho spoustu pročundrovali. Jen tak z radosti, a že aby robátka taky něco viděla. Třeba hrad Šterberg nebo orosenou pavučinu. Obojí je hrozná krása, tak mi to snad z konečného účtu odečtou.

Nevím jak Vy, ale já mám jeden společenský oblek (pořízený před lety tzv. na došití), asi čtvery kalhoty a jedno sáčko bych ve skříni nejspíš také našel. Bot mám o něco víc, od pohorek přes polobotky k sandálům. Pohodlné, neboť nemám rád, když mne bota tlačí. A to mi taky stačí a nepočítám s rozšířením garderoby. Pokud něco odejde, tak se pořídí nový kus či pár, ale nic víc ani míň. Jen tak z krámu šup přes pult, žádnej Armani a jak se vůbec všichni ti divotvůrci jmenujou. Chápu, že jsem křovák, ale kam věci spějí viz článek: Se „šamponem“ kávičku nepiju. Mladí kastují společnost podle oblečení.

Z dob svého dětství se na podobné praktiky nepamatuji. Zato jsme měli spoustu kamarádů ochotných ke každé klukovině, ale všem nám bylo „pumpička“ v čem je kamarád oblečen. Rovněž tak, čím byl jeho tatík. Důležité bylo jenom jedno, aby to byl dobrej kamarád  a jeho oblečení bylo „na ven“ a pokud utrpělo nějakou tu újmu, aby ještě větší újmu neutrpěl po návratu domů onen jedinec s poškozenou částí oděvu. V tom byla svoboda dítěte. Máš splněné povinnosti, máš volno.

Páni rodičové, vychovávající dnes tuto „zlatou mládež“, nevloudila se vám do výchovy někam chybka? A předesílám rovnou, že na argumenty typu: dnes je jiná doba, rodiče nemají na děti čas etc. neslyším. Oni ti naši rodičové okolo nás nijak neskákali, byli zaměstnáni stejně jako ti dnešní, ale necítili potřebu si nás, svoje vlastní děti, kupovat. Klasická otázka zněla: „Máš všechno do školy hotové?“ „Mám“. No tak běž ven, když chceš a do (číslo si vložte sami dle uvažovaného věku robátka) hodin doma. Víte, oni nás měli "jenom" rádi a my bychom je zase nedokázali podvést a zklamat jejich důvěru. Ale rozhodně jsme nebyli Mirkové Dušínové.

Nicméně jsme museli umět slušně pozdravit. A také třeba uvolnit místo k sezení starším. Ač invalidní důchodce, toto ve mně setrvává a přistoupí-li do „socky“ postarší občan(ka), místo uvolním. Hačajícím, přežvykujícím, neslyšícím (kvůli špuntům sluchátek) teenagerům je to evidentně jedno a vůbec jim to není trapné.

Ale pozor, já to nevyčítám jim, ale jejich rodičům. A všem těm psychologickým, sociálním a jiným „výchovným“ poradcům. Ona občas jedna přes prdel a následné kázání dělalo zázraky. Schválně, zkuste si přečíst něco o výchově dle VIP celebrit – my máme volnou výchovu, necháme Kubíka, Kačenku apod. se volně rozvíjet. Rozuměj: necháme je růst jak dříví v lese a pokud je něco špatně, tak je to vinou chůvy, prostředí, systému a já nevím čeho ještě. Dítě se přece musí svobodně rozvíjet. Tak nevím, zřejmě jsem retardovanej. Možná proto, že táta s mámou se mnou chodili neděli co neděli někam (tenkrát se v sobotu půl dne pracovalo). V zimě třeba do muzea a v létě na výlet. A ještě jednu chybu měli, dávali mi knížky ke čtení, čím mne tak zkazili, že čtu dodnes a dokonce jsem tento charakterový kaz přenesl na své potomky. Dnes to mohu říci otevřeně, protože „sociálka“ už na mne nemůže, onu výchovu Komenský-Frištenský jsem též praktikoval. Pokud mne paměť neklame, tak ten Frištenský (rozuměj pravítkem přes sedinku) přišel za ta léta ke slovu třikrát. U dcery i syna. Rovným dílem. Začínám mít ale dojem, že přes tu zadnici by potřebovali ( a nejenom třikrát) v mnoha případech páni rodičové.

Zdá se vám toho o svobodě málo a že nadpis je trik? Nikoliv, všichni se přece můžete svobodně rozhodnout, jak budete vychovávat své děti, kterým směrem otevřete jejich orientaci a obzor. Zda k laciné komerci, či trošku dále, což je ovšem pracnější. A pro přemýšlivější, co vlastně ta svoboda je a není , to je přeci to, co pod tímto pojmem předáte svým dětem. Přeci ta největší svoboda je svobodou morální při formování vlastního dítěte tak, abyste se za pár let nemuseli červenat. Ale o tom je vlastně celé moje předchozí povídání. 

A ta otázka? Tentokrát zcela osobní: Jsem až tak špatný fotr?