Rostou!

Houby. Tedy houby konečně rostou, ne že roste houby. Dokonce rostou jako houby po dešti. Jinak, když houby roste, tak je to s houbařskou vycházkou jaksi na houby. Taky na ně rádi chodíte? Vlastně je to tak trochu český a ruský národní sport. Proč tomu tak je, to nevím, možná proto, že jsou zadarmo. Na druhou stranu, i když nerostou, můžete v lese najít něco jiného. Třeba zlaté kapradí, divoženku nebo vzácný granát. Co na tom, že se z divoženky vyklube sousedovic Marjánka, co ujela po mechu rovnou do potůčku a z granátu se vyklube ten dělostřelecký. Zejména v okolí Ralska. To už nemá na slastný pocit při nálezu vliv.

Moje houbaření začalo někdy v mých pěti letech. Táta pocházel z malé jihočeské vesnice, kde jsem u tety a strýce trávil každoročně část prázdnin a i ve věku daleko vyšším jsem se každoročně snažil v Dunovicích pobýt alespoň pár dní. Já vím, že to zní blbě a do dnešní doby se to nehodí, ale my jsme se měli a máme v příbuzenstvu dodnes rádi. A sahá to dokonce dál, i na mou ženu a děti. A že krev není voda, to srdíčko ví. Alespoň to moje. A volání rodné hroudy, ač je to strašlivé klišé, přece jenom existuje. Té nejrodnější, kterou oral v mladém věku táta a před ním děd, praděd atd. až někam k r. 1705, dál jsem se zatím nedostal. Ač rodilý Pražák a dnes již skoro třicet let Ústečák nadlabský, srdcem i duší jsem Jihočech dunovický. Tam jsem doma, ač jsem tam bohužel nikdy nebyl trvale hlášen a nebude mi ani dopřáno tam na penzi dožít, jak bylo a je mým nesplněným přáním.

Ale zpátky k těm houbám. Zkrátka někdy v těch pěti letech mne táta vzal za ruku, do druhé košík a šlo se do lesa. Nebylo to daleko, prošlo se jen zahrádkou a lísou  a už tam jeden byl. Jó vy nevíte co je to lísa? Tedy lísa jsou velice vrtkavá vratká vrátka v kolovém plotě, co se s nima muselo umět zacházet, jinak na vetřelce spadla. Jak táta viděl hříbek, začal mi mačkat packu, dokud jsem ho s jásotem neviděl i já. Tenkrát v padesátom pátom (on tam Patton v tom čtyřicátom pátom krátce byl a nedaleké Štěkni říkali místopisně poučení američtí vojáci Haf Haf City) se tam nic jiného než hřiby a lišky nesbíraly. To ale neznamenalo, že by se ostatní houby rozkopávaly či jinak ničily. Člověk se pokochal jejich tajemnou krásou a nechal je být. A les tam, kde přešel houbař, nevypadal jako tankodrom, ale stejně jako před tím. Jen místo toho hříbku zbyl důlek a vlastně ani ten ne. Místo se zahrnulo, aby nevysychalo podhoubí. A v lese se mluvilo polohlasně, či spíše šeptem, to abychom nerušili jeho další obyvatele včetně těch nadpřirozených. Za hodinku byl košík plný a šlo se domů. To přece stačí. A i ten košík nebyl bramborák. Dary se užívají, nikoliv drancují.

Jak šla léta, naučil jsem se jinde sbírat řadu jiných hub a celkem paradoxně je naučil posléze sbírat i dunovické příbuzné, ač to dodnes nepřiznají. Ale co mi jich chtěli vyhodit na hnůj. Hříbků totiž najednou bylo méně než šafránu. A jít jenom na lišky a přinést jich za hodinku či dvě plný košík, o tom si už mohl jeden nechat jenom zdát. Ale také jsem si v Dunoucích nejvíce houbařsky naběhl. To mi bylo kolem patnácti a s tátou jsme ve Vosecích v mlází objevili nádhernou rodinu hřibů. Ač jsme na houby nešli, tyhle jsme tu prostě nemohli nechat. Z trika se stala taška a hajdy domů. Teta právě vařila slepičí polévku a tak jí hned pár hříbky ještě vylepšila. Šok se dostavil po jejím ochutnání. Tedy té polévky, nikoliv tety. Přestože jsme se měli rádi, navzájem jsme se po způsobu Papuánců nežrali, tedy nekonzumovali. Chinin hadr, polévka šla na hnůj, ale od té doby mne už „hořčák“ nikdy nedostal. Omlouvá nás jen to, že tam dříve nikdy nerostly. Mám dokonce podezření, že jakýsi lesní skřet, pozlobený lidským chováním v lese a k lesu z těch praváků dělá hořčáky, padni komu padni. Tak jestli půjdete na houby, přeji vám plný houbařský košík. Ne ten bramborák, nebo nedej Bože plechový kýbl, co s ním chodí soused. A taky jenom tehdy, pokud budete zachovávat pravidla tátova i lesních skřítků. Jinak ať vás z lesa vyžene divočák, hajnej nebo hejkal.

A pro ty hodné, co i rádi houbová jídla papají, následuje rozmařilý recept: Nasbírejte si, dle počtu strávníků, Muchomůrky růžovky, vulgo masáky. Ale pozor, ty dosud skoro uzavřené, ale baňaté. Prostě chlapáky, žádná embrya. Na čtyři porce dvanáct hub. Cestou z lesa pak zakupte za mrzký peníz něco uzeného bůčku či krkovice. Uvařte a poté semelte. Mezitím očistěte houby a vyřízněte třeně. Zbylé hlavy naplňte okořeněným mletým uzeným, obalte v trojobalu a usmažte dozlatova (friťák výhodou). K tomu nové brambůrky omaštěné máslem a okurkový či rajský salát. A kdo mi řekne, že po tomto pokrmu neměl v bříšku jako v pokojíčku, tak s tím nemluvím!

A moje standardní dotěrná otázka: Chodíte také na houby a jak?