Papu pro důchodce, aneb dnes vaří penzista.

Víte, celkem spolehlivě mne vytočí jak magazínové recepty, tak profesionální guruové kuchyně, ať již mluví vysoce kultivovaně, nebo jako druhdy příslovečný dlaždič.A to jako proč? Buď jsou ty recepty notoricky známé, nebo vyžadují  x nesehnatelných ingrediencí. Výjimky jsou vzácností. No a ti guruové nešetří ani exotickými přísadami, ani dobrými radami, které jsou na tentoc. A ještě nás sprdnou, že neumíme jíst, používámé nekvalitní suroviny a takové ty blablabla.

Jenže domácnost důchodce není vybavena kuchyní na úrovni čtyřhvězdičkové restaurace.
Má tak nějaký sporák, troubu, možná mixer a dnes snad i mikrovlnku. Pár kastrolů a hrnců a něco toho železa, co ke kuchyni patří. Třeba cedník. A teď má chuť uvařit si něco dobrého. Řekněme jehněčí kotlety na rozmarýnu, flambované Armagnacem. S  artyčoky, chřestem a kopečkem kaviárového dipu. I vezme důchod, nákupní tašku a dobelhá se do místního superhyperultramarketu. Teda normálně by zašel nejprve k řezníkovi, ale pokud má stejnou smůlu jako já, že se na desetitisícovém sídlišti, v celé městské čtvrti, nevyskytuje ani jeden, podrandí tam, kam už jsem napsal. Při prvém pohledu do pultu s masem zjistí, že je tam jehněčích kotlet jako uranu v pískovci. No dobře, brblá, změníme jídelníček. Takový řízek, dozlatova osmažený, též není k zahození. No jo, jenže v balení je jich tři a více. Očičkama šmejdí, už by se smířil i s mletou na karbanátky, jenže co proboha bude dělat s minimálně půl kilem? No nic, budu žít zdravě a stravovat se racionálně, zvedá si v myšlenkách sebevědomí. I zamíří k pultu s mraženými surovinami. Dám si rybu. A sakra, nedám, přece ji nebudu žrát třikrát za sebou. Smuten děda zamíří k pultu s konzervami, koupí „Vepřové ve vlastní šťávě“ a vedle přibere šišku knedlíku, o kterém předem ví, že ho víc než dvě třetiny vyhodí. I když ho dá do ledničky, pozítří bude plesnivej. Dojda domů, jme se kuchtit. Otevře konzervu a zjistí, že místo proklamované vepřové obsahuje cosi mezi paštikou a lančmítem. Kolem je rosol, představující šťávu. Ale ten nevábný rosol je vlastně to nejlepší. Když se celá ta věc ohřeje, změní se v celkem poživatelnou kapalinu, kterou se dají omastit ta tři kolečka knedlíku, která mu k zasycení stačí. Zbytek dostane jeho parťák pes a jsou po obědě. Pes si pochutnal. Snad.
Možná jsem trochu nadsadil, ale opravdu jen trochu. Vařit umím a myslím, že dobře. Jen je najednou problém uvařit pro jednoho. Stejný problém je nakoupit. Vezměte tak jednoduché jídlo, jako je rajská omáčka s vařeným hovězím a rýží. Potřebujeme pěkný kousek žebra na vývar, tak tři hodiny táhnout, k vlastnímu jídlu pak třeba květovou špičku. No, šlo by i hrudí. Samozřejmě byste to vařili spolu, ale maso k jídlu vyjmuli, jakmile by bylo měkké. Srandičky, že jó? Nakonec máte dva kousky žebra, které uvaříte do měkka. Vývar nic moc, tak šup tam kostku masoxu. Jen s omáčkou se můžete polaskat. Drobně nasekat cibulku, osmahnout na másle do pískové barvy, přidat mouku a vymíchat zlatavou jíšku. A teď honem na to protlak, pohonit na dně hrnce, nesmíte to připálit a šup, zalít STUDENÝM vývarem. Jinak tam budete mít žmolky. Teď přidejte koření dle své chuti, ale skořice a hřebíček jsou složky povinné. Někdo přidá ocet, jiný cukr, jak komu libo. No a celou tu věc teď musíte nechat alespoň dvacet minut bublat a míchat a míchat. Pokud majdu připálíte, vylijte ji do h.., však víte kam a dejte si zbylé hovězí se strouhaným křenem. Recept na nelepivou a chutnou rejži třeba zase příště.
Tak, to by bylo. Jen mi nejde na rozum, proč se v prodejnách potravin prodávající věci zcela nepoživatelné. Kaučukové rohlíky a housky, knedlíky houskové z vaty a knedlíky bramborové ze zcela záhadné poloplastické hmoty. Proč je v konzervě, deklarované jako vepřové maso ve vlastní šťávě podivná, paštice podobná věc? A hotová chlazená jídla? Na obalu stojí „Hovězí guláš s houskovým knedlíkem“ a ve vaničkách je místo guláše cosi na způsob leča prohnaného mixérem a ve vaničce s houskovým knedlíkem je knedlík. Ten vatový. Proč se u nás stále tak neskutečně na žrádle (ale i jinde) krade a šidí? Hergot sakra, tak ať si výrobce přisadí u rohlíku kačku, u chlazeného jídla třeba i tu pětku, ať nežeru. Ale ať je to k žrádlu, vlastně k pochutnání. Vždyť to není žádná láce. Chlazené jídlo stoji začasté přes padesát kaček a za šedesát máte běžně v lidové restauraci polední menu. A kdyby mi pingl přinesl něco takového, měl by to nejspíš na hlavě. Ale dost, už jsem se rozvášnil až běda, ještě bych mohl začít nadávat třeba na politiku. Už brzdím a končím. Moje závěrečná otázka je tentokrát směřována jen na pamětníky, zato bude dvojná.

Pamatujete na chuť křupavoučkých housek a rohlíků, sypaných hrubou solí, mákem a kmínem? Co jeden cestou domů minimálně dvě sežral?