Být či nebýt Čechem

aneb variace na háklivé téma. Vlastně téma pitomé, umělé, ba skoro neexistující. Von se tak totiž jeden narodí a předesílám, že si nepletu státní příslušnost s národností ani občanstvím. Prostě to v tom klepátku v prsou to buď je nebo není a nic s tím neuděláš. Čorti znájut. Z hlediska občanského, resp.státní příslušnosti je to snadné. A navíc vzniknou krásné slovní patvary. Třeba občan německého, polského,  rómského původu. K jaké národnosti se přihlásím, k té se přihlásím. To je moje právo. Mohu se přihlásit třeba k Zulukafrům. Vlastně nemohu. Jde o zcela neslučitelné etnické skupiny. Kafři nejsou Zulu a naopak (viz příslušná etnická literatura).

Mohu prohlásit, že jsem vyznání Mojžíšského, tedy Žid. Mohu o tom být dokonce přesvědčen, ale Žid ze mne stejně nebude, i když budu judaismus vyznávat a nechám se obřezat. Můžu se přihlásit k národnosti německé, ale tím ze mne Němec taky nevznikne. Prostě jsem se narodil jako Čech a s tím nic neudělám. Tak maximálně bych mohl uvažovat o tom, zda jsem vlastně Doudleban, Litoměřic a jak se vůbec všechny ty kmeny jmenovaly. Nevím, jak jsou na tom Moravané a nechci se jich vůbec dotknout. Ale jen tak pro srandu králíkům – Kája, ten čtvrtej, co si ho tak všichni  považujem, no tak ten měl jako první trafiku od papá markrabství moravské. No prosím, uměl. A třeba se to tam právě naučil. Jako na tý Moravě. A nakonec byl císař. Císař Říše římské. A  po chalupě Lucemburk. Ale pokud povedete dialog tímto způsobem s Němcem, tak se nedomluvíte. Tisíckrát můžete říkat, že Kódl byl český král, ale Němec bude kontrovat, že byl německej císař a tím pádem víc, než nějakej českej králík. Tedy císař výše uvedené Říše římské, což bylo vlastně z větší části Německo. A tak patří jim. Jakejpak otec vlasti, blbost. Císař, císař to byl a to náš, německej.. Ale to jen tak.

Zda jsem nebo nejsem Čech, to je přeci skryto v tý mý dušičce, v jádře mýho ega. Někde tam, kde moje Já sídlí. Ale rozhodně né v tom: „kdo neskáče, není Čech“. Buď se tak cítím, čili nic.

A je Čechem můj kámoš, jehož děda byl Němec a, aby těch paradoxů nebylo  málo, tak byl na východní frontě? Jen na té „nesprávné straně“ v uniformě Wehrmachtu? Teda ten děda. On přeci válčit nechtěl, radši by chodil za holkama nebo médlama, jenže dostal povolávací rozkaz. No vidíte, a jeho vnuk se cítí být stoprocentním Čechem.

Abych pravdu řekl, celkem to nechápu. Francouz je Francouz  a Anglán Anglán a přitom jsou oba „černí“. Ale ani je nenapadne se v tom babrat. A nemaj problém. To je spíš ta naše ublíženecká parketa.

Co to třeba zkusit jednou obráceně – já zapomenu že ty jsi z Cehnic a já z Dunovic a dáme to dohromady. Ale ne proto, že abychom naplácali držku Drahonickejm, ty přiberem a začnem se chovat jako lidi. No a pudem do tý Evropy s hrdým čelem. Sme sice malý, ale čiperný, no a hádat jsme se už taky přestali. A pod(pře)ceňovat se taky.

Kontrolní otázka: Nebo ne?